𝕟𝕒𝕥𝕙𝕒𝕟

Ten den začal jako každý jiný.

Nathan se probudil. Dal si snídani, převlékl se, chvíli se pokusil sepsat nějaké verše, ale jelikož se mu nedařilo, vydal se zkrátka do práce o něco dřív. Když už měl čas navíc, utřel prach snad i tam, kde nikdy utřený nebyl a než přišel Alaric na směnu, kavárna byla připravena na otevření. 

Měl směnu od osmi do čtyř. Ve čtyři ho měla střídat Julie. Ten den dokonce přišla do práce i Irina, která spíše pracovala z domu, když mohla. Nathan tak prokecal celý čas před otevřením s ní. 

Sotva otevřeli, přišli první zákazníci. A to konkrétně Jonah s Theou. "Oh? Co vy tady?" zeptal se jich Nathan, když došli k pokladně.

"Jdeme se projít a k tomu potřebujeme pořádnou kávu," usmála se Thea. Nathanův pohled byl ale na Jonahovi. Lehce se na sebe usmáli. Bylo to lepší. I když to stále nebylo ono, atmosféra mezi nimi byla už o něco lepší.

"Dvakrát latté," objednal jim Jonah a zatímco se začal s Theou hádat, kdo zaplatí, otočil se ke kávovaru, aby s přípravou začal. Když Jonah konečně souboj vyhrál a přiložil telefon k terminálu, aby zaplatil, povídali si po celou dobu, dokud nepřišli další zákazníci. To pak oba odešli. 

Nathan dál pracoval. Doufal, že Jonah šel s Theou na procházku právě proto, aby se jí svěřil. Celá kavárna věděla, jak dobře uměla Thea naslouchat a poradit a Jonah mu říkal, že by si s ní možná promluvit i mohl, protože měl věci, které Nathanovi říct ještě nemohl. Nathan to více nerozebíral, už tak Jonaha nutil mluvit až o moc věcech. 

Dělal kávu, rozdával úsměvy, mračil se na Alarica, když rozlil celý karton mléka. A hodinu a půl po návštěvě Jonaha a They mu začal zvonit telefon. 

Byla to právě Thea. Nathan to zvedl. "Ano? Co potřebuješ?" zeptal se a podepřel si telefon u ucha ramenem, aby při tom mohl nakrájet pomeranče do limonády.

"První? Nevyšiluj, ano?" řekla mu. Nathan se uchechtl, zatímco stále krájel.

"Proč? Co se stalo?"

"Jonah je v pořádku, okay? Zapamatuj si tahle čtyři slova. Jen... byli jsme na procházce, povídali jsme si. Jonah v jednu chvíli vyskočil na patník, že půjde po něm, ale stoupl na něj špatně a spadl. Uhodil se hlavou o ten patník, ale-"

Nathan zamrzl. "Cože?"

"Co jsem říkala na začátku? Ta čtyři slova!" připomněla mu Thea.

"Jonah je v pořádku."

"Jo. Ale říkala jsem si, že ti to raději zavolám. Byli jsme kousek od nemocnice, vzala jsem ho tam, jen aby se na to podívali. Byl trochu zmatený, ale ránu mu vyčistili, zašili a teď už jen půjde na nějaké vyšetření, aby vyloučili cokoliv vážnějšího. Ale na nic podezření nemají. Myslíš, že bys mohl přijet? Doprovodit ho domů po tom vyšetření? Vezmu směnu za tebe. Bude lepší, když s ním budeš ty."

Nathan odložil nůž a pořádně vzal do ruky svůj telefon. "Jasně, já... hned tam budu."

"A Nathane?"

"Hm?"

"Když spadl... choval se strašně divně. Tvrdil, že je v pořádku, tak jsem mu řekla, že očividně není, když mu teče krev. Vůbec o ní nevěděl. Začal pak tak divně vyšilovat a-"

"Vím, o čem mluvíš," přerušil ji Nathan, zatímco vzpomínal na Jonahovu epizodu nedávno při jejich směně. "Už mi slíbil, že s tím za někým zajde, protože nejspíš jde o nějakou traumatickou reakci na jeho minulost."

"Minulost," zamumlala Thea. "Řekl mi o tom. O tom s přítelem jeho mámy. Je to strašný."

"Jo... Za chvíli tam budu, jo?" řekl a telefon zavěsil. 

Řekl to Irině. Alaricovi se omluvil, že na chvíli bude v kavárně sám. Nedodělal ani tu jednu limonádu, popadl své věci a vyběhl z kavárny, aby stihl autobus, co jel za dvě minuty. 

Přesně věděl, jak Jonah spadl. Když ještě s ním bydlel a šli spolu z práce nebo do práce, Jonah pokaždé šel po patníku v jedné části cesty. Nathan mu říkal, že se jednou o to zabije, protože ať už patníky vypadaly nevinně sebevíce, byly to svině. 

Do nemocnice dorazil dvacet minut po Theině telefonátu. Potkal se s ní v čekárně, uvedla ho do situace, že je Jonah v ordinaci a mluví s ním doktor. "Ptali se mě na rodinu. Řekla jsem, že s ní není v kontaktu. Pak za mnou přišla sestřička znovu, že Jonah chce, abych zavolala tobě, tak jsem řekla, že už jsi na cestě."

Nathan nakrčil obočí. "Proč chtějí rodinu?" zeptal se zmateně.

"Já nevím," pokrčila ramen Thea. "Asi pět minut zpátky ho dovedli z toho vyšetření. Od té doby je tam zavřený s nějakým doktorem."

To byla ta chvíle, kdy se Nathan začal cítit nesvůj. Pak za nimi přišla sestřička, zeptala se Nathana, jestli je to on. Když souhlasil, oznámila mu, že by s ním chtěl mluvit doktor. To byl čas, aby se s Theou rozloučil. 

Dovedla ho do nějaké ošetřovny. U stolu seděl doktor, který mu nabídl místo před sebou. "Chápu to dobře, že jste momentálně nejbližší člověk pana Ackerse?" zeptal se.

Nathan váhavě přikývl. Byl? Asi by se to tak dalo říct, i přes to, že spolu chvíli úplně nemluvili.

A pak začali otázky. Všiml si v poslední době, že by se Jonah choval jinak? Dělalo se mu špatně? Svěřil se mu v poslední sobě s něčím, co by se týkalo jeho zdraví, ať už mentálního nebo fyzického?

"Uhm, Jonah... má trochu problémy se svou minulostí," přiznal Nathan.

Doktor přikývl. "Ano, víme, co se stalo." To Nathana překvapilo. "Spíše... nezmiňoval něco o halucinacích?"

Od té chvíle se začalo všechno spojovat do jednoho velkého celku. Doktor mu totiž popsal celý proces Jonahova příjmu. To, co se zdálo jen jako lehké zranění hlavy (což bylo, v podstatě), odhalilo toho ale více. A to v moment, kdy Jonah začal vyšilovat, že za sestřičkou, která vyšetřovala jeho ránu, stojí Markus. 

"Mluvili jsme i s jeho kamarádkou, která ho přivedla. Popsala nám jeho reakci, když spadl. Byla neobvyklá. Dále s vaší výpovědí o jeho chování v poslední době... raději ho pošleme na CT hlavy."

"CT? Proč CT?" zeptal se zmateně.

"Velice si vážím vaší upřímnosti a výpovědi, ale než vám budeme moct říct více, budeme potřebovat svolení pana Ackerse. Údajně se svou rodinou není v kontaktu, což vzhledem k událostem chápu. Navíc, nechci vás znepokojovat, než budeme cokoliv vědět."

Nathan lehce přikývl, i když se mu tato odpověď ani trochu nelíbila. On už byl znepokojený. A vzhledem k jeho krátkodobému zájmu o medicínu si začal spojovat, proč by vzhledem k Jonahovu chování chtěli udělat CT hlavy. Ani trochu se mu to nelíbilo. 

"Můžu ho vidět?" zeptal se nakonec.

Doktor ho dovedl za Jonahem. Seděl ve vedlejší ordinaci s obří náplastí na horní části čela. Nathan si sedl vedle něj. Nechtěl na sobě dát znát sebemenší znepokojení nebo to, že mluvil s doktorem a řekl mu o Jonahovi vše, co věděl.

"Já ti říkal, že ti to ten patník jednou oplatí," řekl jako první a pousmál se. Jonah ale jen prázdně koukal před sebe, ruce složené v klíně. 

Nathan se předklonil. Chytil Jonaha za ruku. "Jonahu?"

Jonah pomalu otočil hlavu a podíval se na něj. "Já mám halucinace, Nathane. Vidím Markuse, kde není. Co to se mnou je?"

Nathan nevěděl, co říct. Nevěděl, jak ho uklidnit, protože sám klidný nebyl. Doktor ho vyděsil. Děsilo ho, že tušil, co by mohlo být špatně. 

"Počkáme," řekl nakonec. "Počkám tady s tebou a uvidíme, co nám řeknou, dobře?"

A v tu chvíli se v Jonahovi zase lehce přepnulo. Odstrčil Nathanovu ruku a podíval se na něj jako na cizího. "Co děláš?" řekl mu. "Já... já nechci, abys mě držel. Prostě mě nech být. Nepotřebuju tvou pomoc, nepotřebuju tebe."

Nathan zvedl pohled. Z rohu místnosti je sledoval doktor. Něco si zapsal. 

Pak Jonah řekl něco, co akorát tak potvrdilo, že nebyl sám sebou. "Zavolejte raději mámě. Přijedou pro mě."

V tu chvíli Nathanovi stekla po tváři první slza. Sestřička k nim došla a vyzvala Jonaha, ať s ní jde na CT. Jonah se choval hruběji, než by se kdy k někomu jinému choval, ale šel. Na jeho místo se pak posadil doktor. 

"Já vám to tedy řeknu," řekl zničehonic, "protože pan Ackers vám asi jako jedinému věří, i když to právě teď moc nevypadalo. Mám podezření na nádor na mozku, který tlačí na části, které způsobují halucinace a vysvětlilo by to i změny v chování. Vím, že to zní děsivě, ale medicína v této době je schopná tyto nádory odstranit bez většího rizika a taky tak, že už se nikdy opakovat nebudou..."

Nathan zavřel oči. Protože to bylo přesně to, čeho se bál. Přestal poslouchat. Přestal poslouchat, protože to už věděl. 

Jonahův táta zemřel na rakovinu. Nádorová onemonění měli v rodině. Přesto Nathana nikdy ani nenapadlo, že by se to mohlo týkat i Jonaha. Ještě k tomu tak brzy. 

Doktor mluvil dál. Napůl lidsky, napůl doktorsky, nesrozumitelně. Jestli se to potvrdí, Jonah půjde na operaci. Bude riskantní? Ano. Může zemřít, může mu otéct mozek, což by znamenalo, že by z něj byl ležák bez duše. Stávalo se to? Hodně málo. A v případě, že se operace povede? Pár pravidelných vyšetření, aby se ujistili, že je vše v pořádku a nic se nevrátilo, ale jinak bude žít normální život, jako by se nic nestalo. 

Přesto Nathan nedokázal přestat myslet na nejhorší.

♥

myslím, že ideální kapitolka přímo po včerejších otázkách na ig, kde jsem psala,,, to co jsem psala o tomto příběhu heh 

ALE ZNÁTE MĚ ŽE JO??? ŽE PEKLO MUSÍM MÍT V KAŽDÝM PŘÍBĚHU??? A VĚŘÍTE MI???