𝕛𝕠𝕟𝕒𝕙

Jonah na druhé rande s Mannym nešel.

Když za ním přišel Manny hned druhý den na směnu, zkrátka na to neměl. Jeho hlava byla plná toho, že to, co měli s Nathanem mezi sebou, bylo u konce, a že Nathan spal s někým jiným. Taky tak trochu očekával, že tomu dá Manny alespoň pár dní, ne že se objeví ani ne dvacet čtyři hodin po tom, co se rozloučili.

Takže i když nejprve souhlasil, aby nemusel nic složitého vymýšlet a vysvětlovat, proč s ním na druhé rande nepůjde, nakonec mu zavolal dva dny před jejich druhou schůzkou a vyklopil pravdu. Tedy, jen poloviční. Že je mu to líto, ale musí to zrušit. Proč? Zkrátka mu přijde, že by jim to neklapalo.

Pravda? Jonah nedokázal přestat myslet na Nathana.

Ať už se jim to líbilo nebo ne, atmosféra mezi nimi zhoustla. A i když to vypadalo, že je Nathan více zklamaný z Jonaha než naopak, přišlo mu to nefér, protože on nebyl ten, kdo se vyspal s někým jiným. Jak Nathan sám řekl, Jonah žádné pravidlo neporušil, to on ano.

Mělo by mu to být jedno. Nemělo by být mezi nimi nic, co by dovolovalo teď Jonahovi vyloženě žárlit. Ale ona to pravda nebyla, že? Jonah žárlil. Chyběly mu Nathanovy doteky, chybělo mu, jak se do nočních můr neprobouzel sám, ale že ho Nathan držel, políbil, uklidnil. Chyběl mu Nathan, protože i když spolu pracovali, stejně mu přišlo, že byli od sebe kilometry daleko. Měl ho rád a ne jen jako kamaráda.

Takže to bylo těžké. Na druhou stranu, Thea mu to říkala. Nathan taky. Nebyl na vztahy. Neměl se čemu divit, že se Nathan vyspal s někým jiným.

Takže zase si přišel docela osaměle, protože ten jediný člověk, který ho z toho dostal, se s ním téměř nebavil.

Jonahovu hlavu ale začaly pomalu trápit jiné věci. Bylo to o několik dní později, kdy měl směnu právě s Nathanem. Občas spolu promluvili, ale nebylo to to, co dříve. Oba to věděli. A Tak se snažili tomu druhému co nejvíce vyhýbat.

Jonah byl seknutý u pokladny, a tak se snažil Nathan zabavit jinde. Zrovna, když odešel dozadu do kuchyně, aby doplnil croissanty a koláče, Jonah zvedl pohled od pokladny a podíval se ven z kavárny.

Hned si dřepl a zalapal po dechu. Protože venku byl Markus, telefonoval, šel po druhé straně silnice a rozhlížel se, jako by chtěl přejít na chodník před kavárnou. Jonahovi se rozbušilo srdce. Myslel si, že je na tom líp, že by se zvládl s Markusem alespoň potkat, ale měl z něj doslova hrůzu.

V tu chvíli se Nathan vrátil s plechem croissantů. Podíval se na Jonaha, zatímco ten odvrátil pohled, protože v tu chvíli by se nejraději propadl do země. "Co děláš?" zeptal se ho Nathan.

Jonah zavřel oči a nadechnul se. "Markus. Zase. Šel po ulici na druhé straně. Je už pryč?"

Nathan odložil plech na linku vedle sebe a zamžoural ven. "Nevidím ho," zamumlal si spíše pro sebe. Obešel ale bar, došel k vchodu a podíval se i ven. Pak se vrátil za Jonahem a dřepl si vedle něj. "Už tam není. Nešel sem."

Jonah zhluboka vydechl. Choval se jako malý.

"Mám za tebe na chvíli vzít pokladnu?" zeptal se.

Jonah přikývl. A pak se začal smát.

Hlasitě, nekontrolovaně se začal smát, jako by byli v kavárně sami, ale ne, měli tam pár lidí, vzadu v kuchyni taky byli dva lidé. Přesto se rozesmál. "Jsem jak malý," podařilu se mu v záchvatu smíchu říct. "Jsem fakt jak malý děcko."

Nathan se nesmál. Vlastně, vypadal tak trochu ustaraně. A jakmile položil Jonahovi na rameno, Jonah ji odstřelil takovou silou, až se Nathan praštil do skříňky vedle nich a zasyčel.

"Nešahej na mě!" křikl Jonah. Schoval si hlavu do dlaní. Ani se mu neomluvil. Neomluvil se mu, protože si neuvědomoval, co dělá. Neuvědomoval si, že se směje, že brečí, že mluví.

"Jonahu," oslovil ho Nathan, zatímco se držel ruku, kterou mu Jonah málem zlomil. "Jonahu, co se s tebou děje?"

"Co by se se mnou dělo?" zeptal se. "Co by se asi tak se mnou dělo, když ses vyspal s někým jiným a všechno jsi to pokazil?"

Nathan se na něj překvapeně podíval. Došla mu slova. Pak se postavil a vzal firemní telefon z linky. "Volám Irině. Ty půjdeš domů, protože očividně nejsi v pořádku. Zavolám ji, ať sežene náhradu."

Jonah si dřepnul a následně se taky postavil. Vytrhl Nathanovi telefon z ruky. "Nemáš právo rozhodovat, jestli jsem v pořádku. Nebudeš jí volat. Máme práci," řekl, praštil telefonem zpátky na své místo a vzal jeden hrnek, aby udělal kávu. Nevěděl komu, nikdo neměl nevyřízenou objednávku a on kávu nechtěl, ale musel něco dělat.

Jenže sotva hrnek vzal, vyklouzl mu z ruky. Spadl na zem a roztříštil se. Ten zvuk zarezonoval v Jonahově hlavě takovým způsobem, že se mu najednou před očima vyjasnilo. Jako by ustoupila mlha.

Nathan ho popadl za pažwi a odstrčil ho stranou. "Doprdele, Jonahu," zanadával si a podíval se mu do očí. "Nejsi v pořádku. A já chápu, že je tohle nejspíš nějaká traumatická reakce na to, že jsi viděl Markuse, ale nebudeš pracovat, když to ohrožuje tvé zdraví," sykl. "Takže mi udělej tu laskavost a jdi se rozdýchat do skladu, ano?"

Jonah se na něj zaraženě díval zpátky. Pohled mu spadl na rozbitý, Nathanem ručně dělaný hrnek. Takže jen přikývl a vydal se přesně tam, kam mu bylo řečeno. Do skladu.

Sedl si na zem a chytil se za hlavu. Přes to, že se to stalo před pár sekundami, to, co se stalo, si pamatoval rozmazaně. Od momentu, kdy uviděl na ulici Markuse, jako by to nebyl on.

Nathan za ním přišel asi o tři minuty později. Mlčky si před něj dřepl a povzdechl si. Nejspíš byl připraven něco říct, ale nestihl to, protože Jonah ho předběhl. "Promiň," řekl tiše. "Já... netuším, co to do mě vjelo."

"Zhoršilo se to?" zeptal se Nathan. "Tvoje noční můry, strach z Markuse, cokoliv? Proto jsi nešel s tím klukem na druhé rande? Vrátilo se to?"

Jonah začal vrtět hlavou. "Ne, jsem v pohodě, jen... Samozřejmě, že se chci Markusovi vyhýbat, nechci ho potkat. Ale myslím, že jinak se nic nezhoršilo, já fakt netuším, co se to právě stalo."

Lehce vzhlédl. Všiml si Nathanovy zarudlé ruky s lehce odřenou kůží. Chtělo se mu brečet, protože už vůbec netušil, jak ho mohl od sebe tak hnusně odstrčit. "Tvoje ruka-"

"Jsem v pohodě, Jonahu," přerušil ho Nathan. "Já jsem v pohodě, ale ty mi děláš starosti."

Nevěděl, co na to říct. Po tomto incidentu začal dělat starosti i sám sobě. Nalhával jen sám sobě, že se cítí v pořádku?

Přišel si, jako by ho někdo probudil uprostřed noci a chtěl po něm zpatra vyjmenovat násobilku. Tak zmatený v tu chvíli byl.

"Musíme se vrátit," zamumlal a začal se hrabat na nohy, ale Nathan ho zastavil.

"Thea se stavila na kávu. Poprosil jsem ji, ať to tam chvíli pohlídá. Máme čas," vysvětlil mu Nathan a opřel se o zeď vedle něj. "Takže jde o to, že jsem se vyspal s někým jiným?" zeptal se.

Jonah taky zavrtěl hlavou. I když žárlil, i když mu Nathan chyběl, nedával to za vinu tomu, co se právě stalo. Uviděl Markuse a stal se nepříčetným, za to rozhodně Nathan nemohl. "Já nevím, o co jde, Nathane," přiznal tiše. "Já si jen rozmazaně pamatuju, jak jsem se zachoval, co jsem říkal."

Nathan ho vzal za ruku. Propletl si s ním prsty. "Asi šlo o nějakou traumatickou reakci na Markuse," řekl. "Bude to dobrý."

"Promiň," zopakoval Jonah.

"Já ti nic nezazlívám," řekl Nathan. "Jen... myslím, že bys měl zvážit pomoc, Jonahu. Co kdybys zkusil za někým jít, hm?"

Pravda byla taková, že tuhle větu od Nathana čekal od samého začátku. Tedy, od toho, co mu řekl o Markusovi. Dnešek byl taková třešnička na dortu, aby Nathan ta slova konečně vyslovil.

"Já nevím, Nathane. Nevím, jestli na to mám jak finančně, tak... nevím, jestli se odhodlám."

"Půjdu s tebou, jestli chceš," nabídl mu. "Možná to poslední dobou bylo trochu napjatý, ale nemusí. Jestli potřebuješ pomoc, pomůžu ti."

Jonah shlédl na jejich propletené prsty. Nathan tu byl pro něj, ostatně jako vždy. A možná byl opravdu čas pomoc vyhledat.

A tak přikývl. Přikývl bez vědomí toho, že se k tomu nikdy nedostanou.

♥

oh god, vy mě tak moc zabijete, já dostanu frček