𝕟𝕒𝕥𝕙𝕒𝕟

Tu noc, kdy u něj Jonah přespal po tom, co uviděl na ulici Markuse, se mu samozřejmě zdála další noční můra.

Nathan často chodil spát později jak on, když spolu bydleli. Dělal milion různých věcí - četl si, psal, něco tvořil. A jelikož byl Jonah z Markuse vyděšený, šel spát brzo.

Takže byl ještě vzhůru, když sebou Jonah začal v posteli škubat. Když se mu zrychlil dech, tvář skrčila bolestí a oči zaplnily slzami. Nesnášel ho takhle vidět, opravdu ne. Trhalo ho to na kusy.

Skočil do postele, zatímco už volal Jonahovo jméno. Trvalo mu vždy déle, než by se mu líbilo, než ho probudil. Přitáhl si jeho tělo do náruče a snažil se ho co nejrychleji probudit. Jakmile konečně otevřel zděšeně oči a jeho zmatený pohled přistál na Nathanovi, Nathan se k němu sklonil a něžně ho políbil. 

Když to udělal poprvé, Jonah mu pak vysvětlit, že právě ten polibek ho vrátil do relity nejvíce. Uvědomil si tak, že není s Markusem, ale na bytě s Nathanem a to on ho líbá. Člověk, kterému věří. 

Udělal to tedy znovu. Když se jejich rty rozpojily, Jonah ho objal. Snažil se uklidnit svůj dech.

A v ten moment se Nathan rozhodl, že mu to řekne. Že mu řekne, jaké pravidlo porušil.

Protože jestli tady byla sebemenší šance, že by Jonah mohl cítit to samé, stálo to za to. Děsilo ho, že by byl ve vztahu, že by byl poután k jednomu člověku, ale když si do té rovnice, kterou si v hlavě zkonstruoval, dosadil Jonaha, najednou to tak děsivé nebylo. A jestli by to znamenalo, že může být s Jonahem víc, i když se odstěhoval, bylo to téměř jeho povinností. Jonah nemohl být sám. 

V tu chvíli ale nic neříkal. Bylo to téma na později. Místo toho zůstal v posteli, dokud neusnul nejen Jonah, ale i on sám. 

Když se ráno probudil, Jonah seděl opřený o čelo k postele, objímal si kolena a vypadal, že je zamyšlený. Ani si nevšiml, že se Nathan probudil.

"Jsi v pohodě?" zeptal se Nathan ranním, chraplavým hlasem. Zamžoural na něj.

Jonah jako by se v tu chvíli probudil. "Uhm, jo. Dobré ráno. Jen přemýšlím. Musím ti něco říct."

Ani Nathanovy schopnosti Sherlocka nedokázaly v tu chvíli z Jonahovy řeči těla odhadnout, jestli to něco měly být dobré nebo špatné zprávy. Řekl to sice naprosto neutrálně, což by nasvědčovalo spíš horším zprávám, ale pak se lehce usmál a natáhl ruku, aby Nathanovi sundal z vlasů nějaké chmýří.

"Tak to jsme dva," prohodil Nathan. Chtěl to mít z krku. Chtěl mu to říct, ať už reakce bude jakákoliv. "Tak pal."

Jonahův lehký úsměv zmizel. Nathanův vlastně taky, protože to nemohlo znamenat nic dobrého.

"Lhal jsem ti včera," řekl pak. "Když ses mě ptal, co tady dělám, lhal jsem. Nebyl jsem na procházce." Odmlčel se chvíli. "Byl jsem na rande. A myslím, že máš právo to vědět vzhledem k tomu, co mezi sebou máme."

Nathan první nevěděl jak se cítil, protože i když bylo jeho instinktem nad tím mávnou rukou a říct, že je to jedno, že jsou jen kamarádi z výhodami a nic víc, pro něj to byla minulost. A pomalu mu začínalo docházet, o to znamenalo. 

On sám by na rande nešel. Ne, když spolu aktivně spali a choval k němu city. Protože i když opravdu ve vztahu nebyli a Jonah vlastně neudělal nic špatného, on by se cítil špatně. Cítil by se, jako by Jonaha podvedl, i když nemohl. Nebyli spolu.

Což mohlo znamenat jediné. Jonah k němu opravdu nic necítil, protože šel by jinak na rande s někým jiným? Šel by, když měl Nathana ani ne na dosah ruky, ale doslova u sebe s tím, co mezi sebou měli?

V tu chvíli mu bylo jasné, že mu to neřekne. Nemohl mu přece říct, co cítí, když byl doslova před pár hodinami na rande s někým jiným. 

Jenže zároveň ani teď nevěděl, co na to říct. Nechtěl dát najevo to zklamání, ten vztek, který se v něm rýsoval, protože opravdu - Jonah neudělal nic špatně. A to nakonec řekl. Spíš to z něj vypadlo bez většího přemýšlení. "Nezakázali jsme si jít na rande s někým jiným, přece. Nemusíš se mi zodpovídat."

"Já vím, ale včera jsi mi pomohl - Vlastně několikrát jsi mi už pomohl a já ti i tak lhal a přišlo mi to prostě nefér. A i když jsem žádné pravidlo neporušil, přišlo mi, že bys to měl vědět," zamumlal Jonah.

"A plánuješ s tvým včerejším rande pravidlo porušit?" zeptal se. Nemohl si pomoc, ale přes to, že viděl, jak Jonaha znervózňuje, tlačil to na sílu ještě dál. V tu chvíli byl možná tak zklamaný sám ze sebe.

"Cože?" zeptal se zmateně Jonah.

"Tvé druhé pravidlo," připomněl mu. "Nebudeme spát s někým jiným, jinak je konec. Jak to včera šlo? Půjdete na druhé rande?"

"Já nevím," přiznal po chvíli Jonah. "On chce. Já si myslel, že taky. Ale už si nejsem tak jistý. Chtěl jsem ti to hlavně říct, protože mě sžírala vina celý ten večer s ním."

Nathanova hlava opět pracovala na sto dvacet procent, jak se v něm míchaly emoce a měnily názory. Ale takhle odpověď mu stačila, aby bez pořádného promyšlení řekl zkrátka tohle: "Já ale pravidlo porušil."

Jonah se na něj překvapeně podíval. "To je to, cos mi chtěl říct?" zeptal se.

Nathan přikývl. Zhluboka se nadechl. A pak ze sebe vyklopil tu největší lež jeho života. "Porušil jsem tvé druhé pravidlo, Jonahu. Promiň."

Jonah se na něj nejprve podíval naprosto prázdným pohledem, Nathan ho viděl. "Spal jsi s někým?"

Přikývl. Přikývl, protože netušil, jak moc toho bude později litovat. Přikývl, protože si myslel, že dělá Jonahovi laskavost, protože mu nechtěl překážet v tom, aby chodil na rande s někým, kdo se mu líbí. Nechtěl, aby cítil vinu, když byl s někým jiným.

"Takže se nemusíš cítit provinile. Můžeš s ním jít klidně na druhé rande. Já jsem ten, co to pokazil," dodal ještě. 

Až v ten moment se Jonahův pohled změnil. Snažil se lehce usmát, ale nebylo to upřímné. "Takže hádám, že je konec?" řekl pak.

"Jo. Asi je konec. Stejně by na to za chvíli došlo a já tě nechci brzdit v tvé nové známosti," odpověděl Nathan. Snažil se znít přesvědčivě. Jonah ho zas tak dobře číst neuměl, nebylo to zas tak těžké. 

Jonah lehce začal přikyvovat hlavou, očividně beze slov. A tak to Nathan vzal zase do svých rukou, pokusil se odlehčit tu napjatou situaci, protože byla k nevydržení. "Kdo to je?" zeptal se. "Ten novej?"

Věděl, že za jiných okolností by mu Jonah řekl každý detail, teď odpověděl pár větami. Atmosféra mezi nimi zhoustla a nešlo se toho zbavit. Nathan stejně pořádně neposlouchal, protože to zkrátka nedokázal. Měl v plánu říct Jonahovi všechno, místo toho to mezi nimi ukončil. Kdy se probudil, rozhodně tohle nečekal. 

Pak se Jonah omluvil, že se musí nachystat do práce. Měl dneska celodenní směnu, zatímco Nathan jen půlku a to až odpoledne, za což byl neskutečně rád. Nedokázal si představit, že by s ním šel teď do práce.

Třeba až půjde vystřídat Alarice po poledni, bude to lepší. Třeba se jim to rozleží v hlavě a budou zpátky ve starých kolejích, bavit se, jako by se nic nestalo. 

Jenže sotva Nathan přišel na směnu, Jonahův nový objev byl tam. A jelikož si Nathan hned představil ho na svém místě, to, jak líbá Jonaha, jak ho uklidňuje od nočních můr, jak ho objímá, sám to pokazil. Nebyl schopný mluvit s Jonahem normálně.

Potřeboval čas. Potřeboval čas, aby to zpracoval a taky, aby si uvědomil, jak blbý byl, že dobrovolně přenechal Jonaha někomu jinému místo toho, aby bojoval, protože šance rozhodně měl. A ne zrovna malé.

♥

... okay možná jsem vám u minulé kapitoly až moc napověděla ALE ANI ZDALEKA NETUŠÍTE CELÝ OBRÁZEK MUHAHAHAAA