𝕛𝕠𝕟𝕒𝕙

Jonah se přestěhoval o dva týdny později.

Měl neuvěřitelné štěstí, co se týkalo hledání bytu. Posledně se mu vůbec nedařilo, teď úplně náhodou našel byt přes zákaznici kavárny, která je s Nathanem přeslechla a nabídla Jonahovi, že bude opouštět studio kousek od kavárny a nemá za sebe ještě náhradu.

Nathan mu pomohl přestěhovat to málo věcí, co měl, a dokonce i zůstal, aby mu pomohl složit rám postele a skříňku, kterou si Jonah dokoupil, protože byt byl poloprázdný.

Do skříňky v kuchyni si hrdě odložil hrnek od Nathana a to špetku kuchyňského náčiní, co měl. Nathan v tu chvíli seděl na lince kousek od něj a dával si na svačinu sendvič. Když uviděl Jonahovu smutně vypadající výbavu, zamračil se. "Vždyť nemáš z čeho pořádně jíst."

Jonah si odfrkl a ukázal mu ten jediný talíř, který vlastnil, který nebyl ani nějak extra veliký. U Nathana zkrátka používal jeho nádobí. "Tohle je dostačující!"

Nathan se chytil za srdce. "Au? To nepočítáš s mou návštěvou? Z čeho budu jíst já, když budeme u tebe?"

Jonah se přesunul ke krabici, ze které vytáhnul malý hluboký talíř s dětskými malůvkami, který si vzal sebou, když byl naposled doma. "Hele!"

Nathan protočil očima. A o pár dní přišel s ručně vyrobenými talířky, dalšími dvěma hrnky a dvěma miskami. Když mu Jonah otevřel, zůstal jen zaraženě stát, a tak ho Nathan s plnýma rukama jen obešel a položil krabici s jeho keramickými výrobky na linku. "Od každýho máš dva kousky. To by ti zatím mohlo stačit, ne?"

Jonah zavřel vstupní dveře a stále zaražený se přesunul do kuchyně. Nahlédl do krabice. Nathan vše udělal tak, aby se mu to hodilo k hrníčku, který od něj už měl. "To si děláš srandu, že jo," zamumlal.

"Vypadá to tak?" zeptal se Nathan a vyhoupl se opět na linku. Nejspíš se stala jeho nejoblíbenějším místem v celém bytě, jak to tak vypadalo.

"Můžeš přestat? Můžeš přestat furt pro mě něco dělat, když nevím, jak ti to oplatit?" Smál se přitom, nebyl naštvaný. Vytáhl z krabice každý kousek nádobí, aby se na to pořádně podíval. Nathan ho spokojeně sledoval a houpal nohama ve vzduchu.

Byl nadšený. Byl nadšený z toho nádobí, z toho, že to pro něj Nathan sám od sebe udělal.

Jonah si díky Nathanovi uvědomoval, jak velkou část života ztratil. Neměl už od svých patnácti pracovat denně v kavárně a zanedbávat tak svůj volný čas, kamarády. V momentě, kdy ho rodina zradila, tak zůstal úplně sám a myslel si, že je to normální. Že stejně by mu neměl jak kdo pomoct.

A pak přišel Nathan a pěkně ho vyvedl z omylu.

Přešel k němu, stoupl si mezi jeho nohy a stáhl si ho k sobě, aby mohl spojit jejich rty. Nathan se do polibku zasmál a krátce se odtáhl. "Nemusíš mi furt děkovat jen sexem, děkuju mi stačí."

Jonahovy ruce už ale vklouzly pod jeho triko. "Tohle není poděkování, zkrátka tě jen chci."

"V tom případě okay," odpověděl Nathan a znovu ho políbil.

Jonah to miloval. Miloval, jak ho mohl líbat bez toho, aby jeho myšlenky okupoval jen Markus. Miloval jeho vztah s Nathanem, jak si rozuměli, jak to, že spolu spali vůbec jejich přátelství neovlivňovalo.

Jenže natolik byl přesvědčený, že miloval ty pocity, které v něm Nathan vyvolával, pocity, o kterých si skoro myslel, že jich nebude už kvůli Markusovi schopný, že ho ani nenapadlo, že možná spíše miluje toho, kdo je právě že způsoboval.

A tak dále žil v tom, že všechno je mezi nimi v pořádku, že neporušují další pravidla, co si určili.

On si to Jonah uvědomil, když šel na rande. Které samozřejmě nebylo s Nathanem.

Neříkal mu o tom. Jejich pravidla nezakazovala jít na rande s někým jiným, samozřejmě by pak jejich kamarádství s výhodami ukončil, kdyby z toho mělo být něco víc. Ale byl pozván na rande a on neviděl jediný důvod proč říct ne. Zpětně? Zpětně jich viděl až moc.

Ale šel. Pozval ho kluk, který jejich kavárnu už párkrát navštívil a vždy se dal s Jonahem do řeči.

Jmenoval se Manny. Pamatoval si Jonaha už z jeho minulé práce, kde byl ale jednou, protože mu tam káva nechutnala. Tak vlastně začala jejich první konverzace.

Jednou, když nebylo v kavárně moc lidí, si k němu dokonce i přisedl a povídali si. Když se musel vrátit k práci, Manny ho ještě zastavil: "Hele, nechtěl bys někdy zajít někam mimo práci?"

A tak Jonah souhlasil. Neřekl, že je to rande, ale oba moc dobře věděli, že bude.

Když se vrátil za bar a vyřídil objednávky, Thea si ho přeměřila pohledem. "Nescházíš se náhodou s Nathanem nebo tak něco?" zeptala se.

Jonah se uchechtl. "Ne takhle. Jestli z toho něco bude, samozřejmě to s Nathanem skončím. Máme pravidla."

Thea pomalu přikývla. Věnovala mu pohled, který Jonah nedokázal přečíst. Ještě, než se od něj zase vzdálila, ji zastavil. "Jen to neříkej Nathanovi, prosím. Řeknu mu to."

Thea vzala tácek s kávami a šla ho odnést zákazníkům. Jonah si ani nebyl jistý, jestli jeho slova zaznamenala.

Takže šel s Mannym na rande. Šli do jedné vinárny, kde si objednali lahev prosecca a nějaké malé dobrůtky. Čím víc toho vypili, tím více byla atmosféra uvolněná. Jonah se nachytal, že snad každé jeho slovo porovnává s Nathanem a neustále si musel připomínat, ať to nedělá. S Nathanem se znal několik měsíců, s tímhle klukem měl první pořádnou schůzku.

Rozuměli si. Ne víc jak s Nathanem, ale to určitě chtělo jen čas, ne? (Zase to udělal, zase ho porovnal s Nathanem.)

Když zaplatili, šli se ještě krátce projít. Byli kousek od kavárny, když se jejich cesty rozdělovaly a byl čas se rozloučit. Jonah nenabídl, že by Mannyho doprovodil a naopak se naštěstí taky nestalo, protože Jonah doufal v krátkou procházku o samotě domů, aby si mohl uspořádat myšlenky.

"Nebránil bych se, kdybychom to někdy zopakovali," řekl Manny.

"Já taky ne," odpověděl Jonah, i když to vůbec neřekl tak sebevědomě, jak by se mu to líbilo.

"Nechci tlačit na pilu, tak co kdybych se zase někdy stavil u vás v kavárně a domluvíme se?" navrhl.

Jonah přikývl. Pak ho Manny objal na rozloučenou. A když se odtahoval, zůstal obličejem milimetry od toho Jonahova. A jelikož se Jonah nijak neodtáhl, Manny mu dal jen krátký polibek na rty.

Jonahovu hlavu nezaplavil Marku, to už opravdu byla dávná minulost, což se mu tímhle alespoň hezky potvrdilo. Tentokrát jeho hlavu zaplavil Nathan a jeho úsměv, když o něčem zase vtipkovali. Jeho doteky, jeho polibky, jejich dokonalé soužití a polil ho pocit viny.

Najednou... najednou se ten večer nejevil být tak správným. Byla to blbost. Celý tenhle nápad jít na rande, když mezi nimi s Nathanem něco bylo.

"Tak vidíme se," řekl Manny a dal se k odchodu. Jonah zůstal stát na místě, jeho hlava plná Nathana.

Pak vzhlédl. Mannyho už nikde neviděl, nejspíše musel zahnout. Místo toho mezi těmi pár lidmi, co na ulici byli, rozeznal jiného člověka. Směrem k němu kráčel Markus.

Jonah zalapal po dechu. Bylo toho na něj najednou moc. Otočil se a rychlým krokem, div neběžel, rychle místo opustil. Zahnul do ulice směrem k jejich kavárně. Měl u sebe klíče, třeba by se tam mohl při nejhorším schovat. Každou chvíli otáčel hlavou, jestli jde Markus za ním. Za chvíli se objevil ve stejné ulici. Opět. Sledoval ho.

To už se Jonah rozběhl. Jenže jak nevnímal okolí, neustále se otáčel a byl naprosto dezorientovaný, do někoho vrazil.

Málem spadli, ale ten někdo ho udržel na nohách. A pak uslyšel Nathanův hlas. "Hej, hej, hej, kam ten spěch?"

Jonah se na něj podíval. Nathanův úsměv rázem zmizel. "Co se děje, Jonahu?"

"Markus," vyklopil ze sebe a zase se otočil. Po Markusovi ale nebylo ani stopy.

"Co Markus?"

"Byl tady. Sledoval mě. Musí tu někde být." Jonah se až v tu chvíli pořádně podíval na ulici, do které zahnul. Byla to ta, ve které bydlel Nathan. A právě stáli před jeho bytem.

Nathanův pohled proskenoval celou ulici. "Není tady," zamumlal si spíše pro sebe. "Musel asi odejít, když uviděl, že nejsi sám." Pak jeho dlaň vklouzla do té Jonahovy a chytil ho za ruku. Lehce ho potahal. "Pojď, půjdeme ke mně."

Jonah nic nenamítal. Uvědomil si, že Nathan byl opravdu ten jediný člověk, kterého by v tu chvíli mohl potkat, aby mu to dopřálo klidu na duši.

Nathan měl v ruce balíček brambůrků, což nasvědčovalo tomu, že na ně dostal chuť a tak si je šel zkrátka koupit. Jonah byl v tu chvíli vděčný jeho žaludku.

"Co tady vůbec děláš?" zeptal se Nathan, když vyšlapávali schody nahoru.

Jonah si odkašlal, aby si získal čas na vymyšlení odpovědi. "Byl jsem se jen projít," řekl nakonec.

Nathan chápavě přikývl. "Zůstaneme chvíli tady. Pak tě doprovodím domů nebo můžeš zůstat tady, jestli chceš."

Žádné pochybnosti. Nathan mu věřil. Jonah si všímal, že Nathan už tolik neskenoval jeho chování, aby případně odhalil lež. Zkrátka mu začal věřit.

O to hůř se Jonah cítil. Šel zároveň i proti sobě, když hluboko uvnitř věděl, že má Nathana rád víc než jako kamaráda.

Ten den si půjčil Nathanovo oblečení a zůstal u něj.

♥

muhaHAHHAH 😈😈😈

ani nevíte jak velká věc je v této kapitole skryta