𝕛𝕠𝕟𝕒𝕙

Jonah musel uznat, že hned se cítil o něco lépe, když to ze sebe dostal a řekl o tom Nathanovi. Nečekal, že by to někdy mohl udělat. Nečekal, že to řekne někomu, s kým si udržoval vztah čistě kamarádský (s pár výhodami).

Myslel jsi totiž, že první člověk, kterému to řekne, bude někdo, s kým by šel třeba na rande s vyhlídkou do budoucna, že by mohl mezi nimi vzniknout romantický vztah. To Nathan nebyl. Nebyl to člověk, který by kdy mohl začít chovat k Jonahovi romantické city. Proto ho překvapilo, když mu to řekl a když pocítil tu úlevu, jakmile mu Nathan nabídl, že s ním může zůstat ještě bydlet.

Nechtěl být sám. Opravdu ne. A Nathanova společnost mu více než vyhovovala. 

Zpětně tedy zaplatil třetinu nájmu za tu dobu, co byl u Nathana. Jen třetinu proto, že původní plán byl opravdu zůstat jen pár dní a jelikož po něm i tak Nathan nic nechtěl, Jonah se sám postavil do pozice hlavního nákupčího. Vypozoroval, co Nathan obvykle jí a když byla potřeba něco koupit, on byl tím, kdo většinou platil. Neměl totiž tušení, že z pár dnů se stanou týdny. 

Dostal od Nathana klíč od bytu. Když se asi týden po tom, co to Nathanovi řekl, vrátil na byt po směně, kterou s ním neměl, matrace v rohu místnosti byla pryč a místo ní tam stála nová pořádná postel.

"Chceš ji pokřtít?" ozvalo se za ním, když Nathan vyšel z koupelny. Jonah se na něj otočil.

"Kde je matrace?"

"Pryč. Jsem už dospělý, to si vyžaduje pořádnou postel, nemyslíš?"

"Já tu matraci měl ale rád," zamumlal Jonah stále v šoku. Ani si nevšiml, že k němu přišel Těstovina a začal se mu otírat o nohy. 

"Okay, pravdou je, že mají přijet rodiče. Zabili by mě, kdyby uviděli tu matraci, protože jsem jim nakecal už tři měsíce zpátky, že jsem si konečně koupil pořádnou postel."

Jonah zamrzl. "Tví rodiče přijedou."

"Jo. Bydlí daleko, moc sem nejezdí. Když už, jezdím já za nimi."

"Tví rodiče přijedou," zopakoval Jonah.

"Ano, jsi hluchý nebo co?" uchechtl se Nathan.

"A ví, že máš spolubydlícího?" Podíval se na Těstovinu. "Dva spolubydlící? Jak jim to vysvětlíš?"

"Tak, jak to je," pokrčil rameny. "Těstovinu jsem si přitáhl domů z ulice. Tebe skoro taky. Akorát vynechám tu část o sexu a řeknu, že tu jsi třeba jen pár dní místo týdnů, aby si nemysleli kdo ví co."

Jonah o lehce praštil. "Hej, nejsem z ulice."

Nathan se na něj významně podíval. "Teoreticky jo. To mi nevezmeš."

Jonah si v tu chvíli uvědomil, že o Nathanově rodině nic neví. Vyhýbal se otázkám na rodinu, protože vždy hrozilo, že na oplátku bude doptáván na tu svou, což samozřejmě nechtěl. Netušil, že jeho rodiče bydlí daleko odsud, netušil, že s nimi byl vůbec v kontaktu. "Máš sourozence?" zeptal se zničehonic, protože to taky bylo něco, co netušil.

"Starší sestru. O dva roky. Studuje právničinu. Nic ti nenapoví víc, jak tohle, že jsem spíše černá ovce rodiny."

"Nelíbí se tvé rodině, co děláš?"

"Táta je zubař, máma právnička. Hádej, co si mysleli, že ze mě bude."

Jonah se uchechtl. "Ty a zubař? Panebože, to si nedokážu představit."

"Že?" zasmál se Nathan. "Nevím, co si mysleli. Takže naše návštěvy jsou plné zdvořilých konverzací, kdy se je snažím přesvědčit, že jsem happy jak dva grepy tak, jak žiju."

"Však jsi, ne?"

"Jo. Ale oni si myslí, že ne," ušklíbl se. 

Přesně proto se Jonahovi líbilo bydlet s Nathanem. Tyto náhodné konverzace hned po tom, co přijde z práce, které mu dodávaly pocit, že jen pokračovali v nějaké staré. Vždy vklouzli do přirozené konverzace jako nic, ani nevěděl jak. 

Až v ten moment si odložil věci. Všiml si, že Nathan i trochu uklidil, nejspíš aby měl kde sestavit rám postele. Jonah k ní došel a posadil se. "Mám ti na ni přispět?" zeptal se.

"Proč bys to dělal?"

"Protože asi na ni ještě chvíli spát budu. A rozhodně na ni budu s tebou dělat aktivity, které budou vést k jejímu brzkému vrzání," prohodil, zatímco měl co dělat, aby se naplno nerozesmál svému vlastnímu vtipu. Někdy byl opravdu vtipný.

To Nathan se zasmál. "Třeba vrže už teď, nevím, jestli jsem všechno dobře utáhl. Ještě jsem neměl šanci to zkusit."

"Tak pojďme," odpověděl Jonah bez váhání.

Nespali spolu od té noci, co mu to Jonah řekl. Zdálo se mu, že byl Nathan najednou opatrnější ve všem. Jonah chtěl ale všechno do starých kolejí. Takhle mu totiž bylo akorát tak připomínáno, že se něco stalo.

Nathan si už při cestě k posteli sundal triko a málem ho hodil Těstovině na hlavu. V tu chvíli si to Jonah uvědomil. Těstovina byl tady. V jednopokojovém bytě, kde nebylo možné se ho zbavit. Takže i když už byl Nathan u něj, i když už ho dlaní na hrudi tlačil, aby si lehl, Jonah ho zastavil.

"Přece se nebudě Těstovina na nás dívat," podíval se na Nathana tázavě. Pak jeho pohled padl na Těstovinu. Seděl u stolu a upřeně Jonaha sledoval, jako by se mu snažil říct, že ano, právě to se chystá dělat. 

Nathan, který už stál bez trička mezi Jonahovýma nohama, se otočil na svého nového mazlíčka. "Mě to nevadí. Je to kocour. Ne, že by o tom šel roztrubovat do ulic."

"Co když jo? Za chvíli o nás budou vědět kočky z celý ulice."

Nathan se uchechtl a shlédl zpátky na Jonaha. "To ho mám vyhodit z okna? Ber to jako kompenzaci za to, žes ho pojmenoval Těstovina. Chudák s tím bude muset žít celý život."

"Zavři ho aspoň do koupelny. Prosím. Jenom na tu chvíli," zakňučel Jonah.

Nathan protočil očima, ale zasmál se. Jonah ho pustil a on tak popadl Těstovinu a zatímco ho utěšoval, že to je jen pro tentokrát, že si Jonah určitě na jeho přítomnost za chvíli zvykne, zavřel ho do koupelny.

"To jsem neřekl. Že si na něj zvyknu," zamumlal uraženě, když se Nathan vracel. 

I když viděl Nathana bez oblečení už několikrát, stejně si v tu chvíli, kdy k němu bez trička šel s rozcuchanými vlasy a těmi jeho korály, co mu tak slušely, nedokázal odpustit myšlenku, že byl fakt pěkný. Nikdy před tím ho nenapadlo si to tak přiznat.

Nathan došel zpátky k Jonahovi a v další sekundě mu už sundal triko. Pak ho konečně úspěšně donutil si lehnout a sklonil se k němu, skoro jako by ho chtěl políbit. Jonah zatajil dech. "Víš, měl by sis na něj zvyknout. Pro bezproblémové soužití této domácnosti. Protože chci vás tady oba."

Jonah ani nestihl zareagovat, protože ho Nathan zkrátka nenechal a pustil se do testování postele, jestli nevrže. Nevrzala. Zatím.

Jonah nedokázal ale myslet na tu, jak blízko mu Nathan byl, jak ho jeho dech zahřál na tváři, když mu řekl, že ho tady chce. 

Protože kdyby mu Nathan zůstal tak blízko o jen jedinou sekundu déle, políbil by ho. Věděl to. Zkusil by to znovu, protože tak moc si přál, aby to první pravidlo mohl zrušit. 

Jenže Nathan už se stihl odtáhnout, přičemž netušil, co by se jinak stalo. A toho, jak Jonah zvedl už i hlavu, aby se ale potkal jen s prázdnem, si také nevšiml.

♥

tohle měla být kapitola s pořádným dějem. uhm. tak skoro, hehe.