𝕛𝕠𝕟𝕒𝕙

Jonah nesnášel ten fakt, že jeho teorie byla pravdivá. Že v momentě, kdy s někým spojí rty, jeho hlavu zaplave Markus.

Přesně to se stalo i za tu milisekundu, co ho Nathan políbil. Bylo to stejně nečekané jako s Markusem a otřáslo to ním. Věděl, že to Nathan nemyslel zle, ani nemohl, když nevěděl, co se stalo, přesto reagoval tak, jak by později nechtěl.

V hloubi duše doufal, že to Nathan zkusí, že poruší to pravidlo. Doufal totiž, že když už dělali všechno ostatní, třeba si jeho hlava uvědomí, že Nathan není někdo, s kým by se mu musely vracet vzpomínky na minulost.

Takže byl zoufalý. Protože netušil, co by s tím měl dělat. Tohle byla jeho jediná teorie - sblížit se s Nathanem, zkusit ho později políbit, kdyby se on k tomu neměl. A přece jen nebyla úspěšná.

Vyšel na směnu až směšně brzo, a tak to vzal velkým obloukem. Alespoň si mohl trochu pročistit hlavu. Dnešní směnu měl s Alaricem, se kterým se Jonah moc nebavil, a tak měl bohužel hodně prostoru na to poslouchat svou hlavu, neustále přemýšlet nad dopolednem.

Rozhodl se ale, že až se vrátí za Nathanem, bude dělat, že se nic nestalo. Nepotřeboval, aby mezi sebou napjatou atmosféru, to by jeho náladu zničilo ještě více. A aby v práci nemyslel na to, co se stalo, přemýšlel nad jménem pro Nathanův nový objev. Částečně to pomáhalo.

Když se tedy později vrátil a Nathan ho pustil do bytu, jako první vyhrkl: "Těstovina."

"Co s těstovinou?" zeptal se zmateně.

"To kotě. Řekni mi lepší nápad. Žádný nenajdeš. Měl jsi jít pro těstoviny, vrátil ses s kočkou."

Nathan se uchechtl. "To je příšerný."

"Ne, je to originální!" bránil sebe a svůj geniální nápad. "Teď ti to přijde nepřirozený, ale párkrát to stvoření tak oslov a bude to naprosto normální!"

Obešel Nathana a vešel do bytu. Hned tak ucítil vůni jídla, která ho praštila do nosu. "Tys vařil?"

"Nakonec jsem pro ty těstoviny přece jen byl. Odešel jsi bez toho, aby ses najedl, tak jsem si říkal, že se můžeš najíst až teď."

Jakmile Jonah vyšel z chodby do té jediné místnosti bytu, hned uviděl na stole talíř boloňských špaget, ze kterých se ještě kouřilo. "Už jsem ti to nachystal, abys mi nemohl říct ne. Takticky."

Jonah se lehce zasmál. Ani si nepamatoval, kdy pro něj naposledy někdo takhle uvařil a lhal by, kdyby tvrdil, že ho to nezahřálo u srdce. "Wow," bylo to jediné, co dokázal říct.

"To jsem tě tak šokoval? Je to jenom jídlo, pojď, nebo to bude studený," pobídl ho Nathan. Neměl tušení. Nevěděl, že pro něj to nebylo jen jídlo. Pro něj to znamenalo, že po hodně dlouhé době o něj někdo projevil starost, protože ani od vlastní rodiny se toho za poslední roky nedočkal.

Ale poslechl. Posadil se ke stolu, Nathan si se svou porcí sedl naproti němu. "Děkuju," vysoukal ze sebe nakonec Jonah.

"Ještě neděkuj, třeba to nebude jedlý," uchechtl se Nathan. "Já jen... chtěl jsem se omluvit. Za to dopoledne. Že jsem nerespektoval tvé pravidlo. Promiň."

Jonah si lehce povzdechl. Vzal do ruky vidličku, ale ještě neochutnal. "Za nic nemůžeš, věř mi. To jen... To jen mí vnitřní démoni."

Viděl tu starost v jeho očích, ale od další konfrontací ho naštěstí vysvobodil Těstovina. Zaznamenal jídlo, nemotorně přispěchal k Jonahovým nohám a začal udatně bez přestání mňoukat.

Jonah protočil očima, nabral si špaget a nacpal si plnou pusu tak, aby Těstovina viděl. Rozhodně se neměl v plánu dělit.

"Ty jsi krutej," okomentoval jeho chování Nathan a ze svého talíře vzal trochu těstovin, které dal kotěti na zem. "Chudák kotě. Takhle mu dělat chutě."

"Těstovina," opravil ho Jonah.

"Nebudu mu říkat těstovina!"

"Ale já jo. Takže bys měl taky, jinak bude zmatený."

"Říká někdo, kdo se za týden stěhuje."

Na to Jonah neměl už odpověď, protože i když byl rád, že si konečně něco našel a nebude nadále Nathana obtěžovat, už teď mu bylo jasné, že mu takhle něčí přítomnost bude chybět.

Vrátil se k jídlu. Nathan si vzal Těstovinu do klína se slovy, že jí musí takové pochtívání odnaučit. Bylo vtipné sledovat, jak Těstovina neustále startoval závod jako o život do Nathanova talíře a ten ho až s překvapivou trpělivostí neustále zastavoval.

Až v tu chvíli si Jonah všiml nových věcí v rohu místnosti - granule, nějaká další strava pro mrňavá koťata, pelíšek, záchůdek a stelivo, miska na jídlo. "Ty si Těstovinu fakt necháš."

"Není to Těstovina!" řekl rázně Nathan, jako by zbytek ani neslyšel.

"Říkej si, co chceš," zamumlal Jonah nezaujatě a pak se snažil udržet v sobě ten smích, když uviděl Nathanův naštvaný výraz.

Než šli tu noc spát, Nathan se snažil Těstovinu donutit, aby zůstal v pelíšku, což byl další komický pohled. Sotva si totiž stoupnul, Těstovina vyklopýtal s pelíšku a následoval každý Nathanův krok. Nakonec to dopadlo tak, že si přemístil jeho pelíšek vedle matrace a jednou rukou ho při usínání neustále hladil.

"Jestli mě Těstovina probudí, nepřej si mě," řekl mu Jonah místo přání na dobrou noc.

"Není to Těstovina," zahudral Nathan zpátky.

Těstovina nebyl zrovna důvodem, proč se Jonah v noci probudil. Důvodem byla opět jeho noční můra s Markusem, která se vrátila teprve podruhé od toho, co u Nathana bydlel. Tentokrát to bylo ale mnohem horší, protože to vypadalo, jako by se jeho hlava rozhodla, že když teď mívá aktivně sex, může ho zakomponovat i do jeho snu.

Uvědomoval si, že to není realita, přesto se nedokázal probudit, jako by ho někdo držel v místnosti, aby to sledoval. Snažil se sám sebe donutit, ať zkrátka jen otevře oči, ale nešlo to. Nešlo to, dokud opět neuslyšel Nathana, jak volá jeho jméno, dokud ho neovládla naprostá panika, když konečně nabral plné vědomí.

Panika proto, že ho Nathan objal a pevně držel přitisknutého k sobě. "Pusť mě!" vykřikl Jonah, protože něčí dotek bylo to poslední, co v tu chvíli chtěl.

Nathan ho ale nepouštěl. "Vím, že teď cítíš paniku, ale ten tlak, který na tvé tělo vytvářím, uvolní tvé tělo. Zpomalí tvůj metabolismus, tvé srdce, bude se ti lépe dýchat, uklidní tě to. Jen dýchej."

Jonah se s ním ještě chvíli pral, ale nakonec to vzdal. A okamžitě cítil, jak se jeho tělo uvolňuje, jako by doteď bylo v nějaký křeči. Jeho srdce se opravdu začalo pomalu uklidňovat a plíce otevírat. Lépe se mu dýchalo. Jeho tělo vše naprosto vzdalo a oddalo se Nathanově náruči. Už jen kvůli tomu lakomému pocitu, že není sám. "Jak tohle sakra víš?" zeptal se pak potichu.

"Viděl jsi někdy Grey's Anathomy?"

"Neříkej, že to máš ze seriálu."

"Jo. Díval jsem se na to, když jsem se zajímal o medicínu."

"Samozřejmě, že ses stihl zajímat i o medicínu."

Nathan se pousmál. Jonah se divil, že ho stále držel, ale sám nevyvinul žádnou aktivitu, aby tomu tak nebylo.

"Co se ti zdálo?" zeptal se po chvíli Nathan. V jeho hlase byla slyšet nejistota.

"Nechci-"

"Já vím, že o tom nechceš mluvit. Byl bych rád, kdybys to ještě jednou zvážil."

Až v tu chvíli se Jonah posadil, a tak opustil Nathanovo objetí. Najednou ním projela husí kůže zimou. Shlédl na Nathana. "Přijde mi zbytečný o tom mluvit. Nic to nevyřeší, čas to nevrátí."

"Ale třeba se ti uleví, když na to nebudeš sám," zkusil to Nathan.

Jonah nasucho polkl. "A co bys udělal? Co bys udělal, kdybys věděl, že mi někdo ublížil?"

"Já nevím," přiznal Nathan. "Ale třeba bych věděl, jak ti pomoct."

Nathan od začátku projevoval upřímný zájem o to, co se stalo. Vždy se snažil Jonaha mluvit, aby se mu svěřil, aby mu řekl alespoň něco. A vzhledem k tomu co mezi sebou měli... možná měl na to i právo. Možná by bylo lepší, kdyby věděl, proč se odmítá s kýmkoliv líbat.

Byla jedna hodina ráno. Jonah přesto začal mluvit o té nejhorší oslavě v jeho životě.

♥

oh god, tohle se vážně zase stává závislostí

ale!! boží návrhy na jméno pro kočku. pasta mě taky napadla hned, jak jsem psala minulou kapitolu. akorát jsem to dala do češtiny protože mi to přijde prostě komické ksjsks