𝕛𝕠𝕟𝕒𝕙

Jonah překvapil sám sebe, s jakou rychlostí dokázal víno vypít. Udělalo mu to až opileckou radost. Co mu ale radost neudělalo byl fakt, že zase byl sám a tragicky sám pil. A to pár metrů od něho bylo tak dvacet lidí.

Nathan ho přišel chvíli před desátou zase zkontrolovat. A hned jak vešel, povzdechl si. Jonah k němu vzhlédl. "Promiň," zamumlal jen. 

"Tak vidím, že s úklidem nám moc nepomůžeš," podotkl.

Jonah ke svému překvapení odložil lahev, vyhrabal se na nohy, a lehce sice zavrávoral, ale zasalutoval. "Jsem k tvým službám. Tedy, jen pokud Roan už opravdu odešel."

"Roan?" 

"Bratranec mý první přítelkyně-"

"-se kterým ses vykousl v kůlně na nářadí na oslavě její mámy, to už jsem slyšel," doplnil ho pobaveně Nathan. "Myslel jsem si to. Víš co? Zůstaň raději tady, ať se nerozkřikne, že ses opil na směně. Stavím se pro tebe, jak půjdeme domů, jo?"

Jonah se nebránil. Neměl na to sílu. Proto jen přikývnul, sednul si zpátky na zem a trpělivě čekal, až pro něj Nathan přijde.

Když Nathan donutil Jonaha k odchodu asi o dvacet minut později, Thea ho objala a ze srandy ho pokárala za jeho opilost po čas práce. Kousek od kavárny vyhodili Johanovu dopitou lahev od vína do skla a vydali se k Nathanovi na byt.

V jednu chvíli Jonah zakopnul doslova o nic a zaklopýtal. Nathan ho chytil za paži. A i když rovnováhu hned zase nabral, Nathan ho nepouštěl. Normálně by Jonah jeho ruku i odstrčil, ale celá jeho dnešní situace ho donutila ve skladu přemýšlet.

Políbil Roana a uviděl před sebou akorát tak Markuse. Nedokázal si představit, jak příšerné by bylo, kdyby se mu to stávalo doslova pokaždé. Kolik lidí by zklamal, kdyby jen pitomý první polibek na rande skončil tím, že by je Jonah od sebe odstrčil. Ale chybělo mu to.

Chybělo mu k někomu cítit tu blízkost. Ještě teď, když byl sám, i bez rodiny. 

Když došli na byt, Jonah se zůstal stát uprostřed místnosti a počkal, až si i Nathan sundá boty. "Jsi naštvaný?" zeptal se pak.

"Já? Ne, proč bych měl být?" Nathan vypadal zmateně.

"Celou cestu jsi téměř nepromluvil. A já se opil v pracovní době," zamumlal v odpověď.

Nathan se pousmál. "Já nejsem Irina, nejsem tvůj šéf. Nemluvil jsem jen proto, protože jsem bojoval se svou hlavou, aby tě hned nezačala vyzpovídávat, protože se unáhlovala k těm nejhorším možným scénářům."

"Jakým?" nakrčil obočí Jonah.

"Vy dva sami na toaletách, ty pak vyběhneš, jako by se stalo něco špatnýho, zatímco Roan tě hledá s pohledem plným vinny? Věř mi, že ten týpek teď není v mém nejlepším světle," vysvětlil.

Jonah se musel krátce zasmát. Ani mu nedošlo, jak špatně to muselo vypadat. Jako by Roan něco podělal, ne on. Jenže jak to vůbec mohl Nathanovi vysvětlit bez toho, aby mu řekl úplně všechno?

Jenže bylo to snad tak špatné? Říct mu úplně všechno?

Možná to bylo to víno v jeho krvi, možná ta skrytá touha zjistit, jestli s ním bylo opravdu něco špatně, ale v tu chvíli se zhluboka nadechl. "Vysvětlím ti, co se stalo, když mě necháš něco zkusit."

"Uhm, okay? Co chceš zkusit?"

Jestli jsem v pořádku, odpověděl málem, ale zastavil se. Místo toho přistoupil k Nathanovi blíž. Kupodivu, Nathan se nepohnul ani o milimetr, i když si byli tak blízko, že Jonah cítil jeho dech na tváři.

"Jonahu, co to-"

Nenechal ho domluvit. Nenechal ho domluvit, protože mu přitiskl rty na klíční kost a políbil ho tam. Schválně nemířil na rty, protože sakra, jak on se bál jeho rtů a především toho, že právě to by vyvolalo vzpomínky na Markuse. A tak si vybral klíční kost. 

Tentokrát byl on tím odstrčeným, když ho Nathan od sebe odtáhl. "Co to děláš?" zeptal se. Nezněl naštvaně. Ani zklamaně, ani nadšeně. Zněl prostě... nijak.

"Děláš to tak, ne?" zeptal se. Byl nervózní, ale nechtěl, aby to na něm bylo znát. "Jednorázovky. Kamarádství s výhodami. Já... chci to zkusit. S tebou. Protože mám jistotu, že to pro tebe opravdu nic znamenat nebude."

Nathan ho chvíli zmateně sledoval. "Jsi opilý," zkonstatoval nakonec. "Normálně bys to nechtěl."

Jonah se lehce zasmál. "Známe se dva týdny. Nevíš, co chci a co ne. A možná jsem trochu napitý, ale jsem perfektně při smyslech."

Nathan ještě nebyl nikdy tak čitelný jako v tu chvíli. Jonah totiž viděl, že to chce. Věděl, že nabídku nezávazného sexu neodmítne.

Což se mu potvrdilo, když se Nathan natáhl, aby spojil jejich rty, aby tak Jonahovi dal jasnou odpověď, ale ten trhl hlavou do strany. "Jen... jedno pravidlo. Žádné líbání."

"Cože?" zeptal se překvapeně. 

"Alespoň ne na rty. Prosím."

Tím donutil Nathana znovu váhat. Nechtěl ale, aby ho Nathan líbal. Bál se totiž tolika věcí. Už tak ho to celé znervózňovalo a byl si jistý, že jediný polibek by stačil k tomu, aby ho ovládl strach z Markuse celkově. Bylo to totiž to, co si pamatoval nejvíce. To, jak mu držel hlavu, aby se mu při líbání nemohl vymknout. 

Dalším důvodem bylo, že byl přesně ten typ člověka, jak ho Nathan popsal. Pusa až na třetím rande. Tahle jednorázová akce byla naprostá výjimka jeho života, ke které ho dohnalo hned několik věcí. Samota. Zoufalství. Pokus o zapomnění. Doufání v to, že když už bude myslet na něco, co s někým měl, neobklopí jeho mysl Markus ale Nathan.

Nathan stále neodpovídal. A tak si Jonah začal sundávat kavárenskou košili, kterou měl stále na sobě. Odhodil ji bokem. Nathan sledoval každý jeho pohyb. Jonah přešel k němu a dorozepnul tu jeho. A ještě než stihl odhodit i ji, Nathan už přitiskl své rty na jeho krk.

Projela ním husí kůže, ne ale strachem. Polila ho radost, když plně ten okamžik prožíval, když se mu neobjevil před očima Markus. Bral to totiž jako úspěch. 

Jonah začal couvat k posteli. Když  matraci za sebou ucítil, posadil se. Nathan chvíli stál nad ním. Shlédl na něj. "Nevím, co mám dělat, když tě nemůžu líbat," přiznal tiše. 

"Nemusíš dělat nic," odpověděl Jonah, našel v sobě všechnu kuráž a začal Nathanovi odepínat pásek u kalhot.

Nathan jeho ruce ale ještě zastavil a dřepnul si. Jejich oči tak byly ve stejné výšce. "Jestli to děláš jen proto, abys zapomněl na cokoliv, co se dneska stalo-"

"Tak co?" přerušil ho Jonah. "Není nezávazný sex i na tohle?"

Nathan ho stále držel za ruce. Místo odpovědi tak vtiskl polibek na jeho prsty, další na zápěstí, pak další a další a další, dokud nedošel na Jonahovu hrud. Donutil ho si lehnout. "Okay," řekl nakonec. "Tak ti pomůžu na Roana zapomenout."

Jonah se usmál. Konečně něco, co chtěl slyšet. To přesně chtěl. Zapomenout na Markuse, zapomenout na Roana. Chvíli si užít bez toho, aby měl pocit, že někomu ubližuje. Nathan byl na to den dokonalý člověk. Byl poslední dobou ten jediný, co vyplňoval jeho dny, aby se necítil tak sám. 

"Políbil jsi ho?" zeptal se ještě Nathan. "Roana? Nebo on tebe?"

Jonah lehce přikývl. "Jo."

"A to to stálo tak za nic, že mě teď nenecháš?" ptal se dál.

Jonah chvíli přemýšlel, jak odpovědět. A za chvíli měl jasno. "Líbání ve mně vzbuzuje nejrůznější emoce," řekl opatrně, protože to byla pravda. Nicol? Zalíbení, láska. Markus? Zlost, znechucení. Roan? Očekávání, zklamání sebe sama. "A já... nechci nic cítit," zašeptal.

 Nathan mu odhrnul vlasy z tváře. "A jsi si jistý, že je tohle dobrý nápad? Nechci tě zlomit ještě víc. Ať už se s tebou děje cokoliv."

"Jsem si jistý. Vážně. Protože tohle stejně nic neznamená, že?"

Nathan pomalu přikývl. "Jo. Neznamená."

Nechápal se, proč měl potřebu to udělat. Ale nikdy toho nezalitoval, protože Nathanova blízkost, něžnost, kterou nečekal, starost - poprvé od toho, co se změnil kvůli Markusovi, si nepřišel jako prázdná schránka. 

Proto se ani nedivil, že to jednou nocí neskončilo.

♥

FRIENDS WITH BENEFITS, VŽDYCKY JSEM TOLIK CHTĚLA NAPSAT FRIENDS WITH BENEFITSSSS