𝕟𝕒𝕥𝕙𝕒𝕟

Nathan byl složitý člověk. 

Někdy se cítil až rozpolceně. Měl tolik zájmů, tolik vlastností, tolik názorů, že mu kolikrát přišlo, že v něm snad musely bydlet tři osoby najednou. Neznal nikoho, koho by zajímalo tolik věci, co jeho, kdo by měl tolik koníčků jako on.

Chtěl objevovat svět. A k tomu tak nějak patřilo i to, že nechtěl vztah. Nechtěl někoho, s kým by musel trávit co nejvíce času, někoho, s kým by se usadil. Chtěl se seznamovat s novými lidmi, poznávat je, vidět, co by mu druzí mohli dát. 

Jediná stála věc v jeho životě byla kavárna. Miloval tu práci, protože denně potkával nové lidi, denně si mohl všímat nových detailů. 

Pro některé to bylo na pochopení těžké. Když už s ním někdo začal tedy flirtovat, když už od něj očekávali něco víc, vysvětlil jim to. Hezky hned na začátku. Byl otevřený nezávazným věcem, ne vztahu. Nebyl připravený se omezovat. 

Nedivil se tedy, že Jonaha překvapil. Že když mu to Thea vysvětlila (a Nathanovi pak řekla, že mu to vysvětlila), moc to nechápal. 

Nebylo to tak, že by se nikdy nezamiloval, nikdy neměl to nutkání, že je na čase se třeba s někým usadit. Vždy v hloubi duše tušil, že by byl později nešťastný. 

"Takže jsi nikdy s nikým nechodil?" zeptal se ho Jonah asi o tři dny později od toho, co Nathan přišel do kavárny mimo pracovní dobu s jedním klukem.

"Ne," odpověděl jasně. 

"A nikdy nebudeš?"

Nathan pokrčil rameny. "Třeba budu. Zas tolik se tomu nebráním. Vím, že jsem schopný dát tomu druhému člověku vše, co potřebuje, všechnu lásku. Ale zatím... Zatím mi to vyhovuje takhle." Ušklíbl se. Celou dobu četl Jonahovu řeč těla. "Znervózňuju tě," podotkl. "Vidím to."

Jonah si odfrkl a dal se do umývání dalších hrnků. Nathan stál opřený o linku vedle něj a sušil je. "Neznervózňuješ."

"Ale jo."

"Ne, není to pravda," povzdechl si vyčerpaně Jonah. "Jde o něco jiného. Ty... ty mě neznervózňuješ."

"A co teda?"

Jonah mu podal poslední hrnek. Pak popadl druhou utěrku a osušil si ruce. "Nic to není," zamumlal v odpověď. 

"Klidně to vyklop," pobídl ho Nathan. "Jsem ze všech tady ta nejlepší poradna."

"To tvrdila Thea o sobě."

"Thea lže."

Jonah se uchechtl. Nathan už si naivně myslel, že ho Jonah poslechne, ale nakonec nad tím jen mávnul rukou. "Zatím to ještě nic není. Není potřeba to teď řešit."

Nathan jeho odpověď zrovna nepochopil, ale vše se mu osvětlilo o pár dní později. Ten den měl směnu jen dopoledne, pak ho střídal právě Jonah, který měl kavárnu ten den zavřít. 

On sám měl totiž sraz s Chesterem. Chester byl dá se říct jeho kamarád. Kamarád, se kterým dvakrát spal, kamarád, který moc dobře věděl, že od Nathana nemůže chtít nic víc. Ne teď. 

Aby ale nedošlo k omylu, Nathan byl spíše introvertní. Miloval být sám, aby se mohl věnovat svým koníčkům, svým zájmům. Čas od času potřeboval prostor a s nikým se nevidět. A když už se měl takhle s někým vidět, pár věcí bylo jasných. 

Vyhýbali se klubům. Nathan je přímo nesnášel. Trilion zpocených lidí, co se na něj lepilo? Ani náhodou. Když už šli někam, kde bylo hodně lidí, strávili tam pouze určitou chvíli. Pak přebral program Nathan.

Miloval procházky, miloval kreativní věci. Miloval se trochu přiopít, aby se cítil odvážněji, ne zas tak, aby o ničem nevěděl. Ten den šli proto s Chesterem do keramické dílny. Když už Chester obdivoval nádobí u něj na bytě, Nathan si řekl, že by ho to mohl také naučit. 

Po dvou hodinách tvoření (Chrester v tom byl doslova příšerný) si koupili láhev vína, kterou pili po cestě k Nathanovi na byt. Bylo jasné, co se bude dít tam. Ovšem už při hledání peněženky v obchodě si Nathan všiml, že si v kavárně vzal jen klíče od ní a od bytu tam nechal. Možná by si je měl konečně dát do jednoho svazku.

Museli se tedy stavit ještě do kavárny. Bylo devět hodin večer a měla být už dvě hodiny zavřená. Což byla, když se ale Nathan dostal dovnitř, uviděl Jonaha v křesle v rohu s počítačem na stolku. Nakrčil obočí. "Co tady ještě děláš?" zeptal se.

Jonah si rychle sundal sluchátka. Zděšeně se podíval jak na Nathana, tak Chestera, který stál kousek za ním. "Uhm, já-"

Nathan zaostřil na místo, kde seděl. "To je polštář? A deka?" Zmateně nakrčil obočí. "Ty tady spíš?"

Jonah zaklapnul počítač, čímž přerušil jediný přínos světla. Nathan se tedy natáhl a rozsvítil celou místnost. Měl pravdu - Jonah seděl ve křesle, hned za ním na lavičce, kde se určitě spát nedalo, polštář a deka. 

Začal s výmluvami. "Jen dneska, zabouchl jsem si klíče od bytu a-"

"A normálně nosíš v kapse polštář a deku, aby sis mohl ustlat kdekoliv?" přerušil ho Nathan.

"Ne, to-"

"Nelži mi, Jonahu. Víš, že to poznám," povzdechl si.

Jonah těkal pohledem mezi ním a Chesterem. Nathan si najednou přál, aby mu řekl, ať počká venku. Jenže Jonaha tady opravdu nečekal. 

"Je to někdy až otravný, že? To, jak si všeho všímá," uchechtl se Chester za ním. Asi se snažil odlehčit atmosféru, ale Nathan na to v tu chvíli neměl. Otočil se k němu a lehce ho pohladil po ruce.

"Počkáš venku, prosím? Jestli jde o něco osobního... Nezná tě, tak raději. Třeba mi to spíš řekne," zašeptal.

Chester naštěstí hned přikývl. Dal mu rychlou pusu na tvář, kterou si Nathan hned zase setřel a odešel. Bylo mu jasné, co mu tou pusou chtěl říct. Že čeká. Že čeká, až konečně dojdou k němu na byt a vyspí se spolu.

Nathan se otočil zpátky k Jonahovi a o několik kroků k němu přistoupil.

"Stále to není tvůj přítel?" zeptal se Jonah, nejspíš aby odvedl konverzaci jinam.

"Ne, ani nebude," odpověděl Nathan stručně. "A teď mi řekni tu pravdu, prosím. Co tady v tuhle hodinu ještě děláš? Proč tu chceš spát?"

Až jak se k němu přiblížil, uviděl, že má Jonah vedle sebe částečně schovaný za stolkem i velký kufr. Pomalu mu to nejspíš začalo docházet, ale nechtěl dělat unáhlené závěry.

Jonah si povzdechl. "Asi nemá šanci lhát zrovna tobě, co?"

"Jedině, že bys byl sakra dobrý lhář. A jak už jsem poznal, to ty nejsi," podotkl.

"Vyhodili mě z bytu," vyklopil. "Nebo... Ne, že úplně vyhodili, ale měl jsem týden na to se vystěhovat. Nečekaně. Zkrátka... nestihl jsem si za tu dobu najít něco, co bych finančně zvládl, tak jsem si řekl, že to třeba pár nocí přežiju tady, dokud něco nenajdu."

Nathan na sobě nedal znát své překvapení. Hned ho napadlo to, proč nešel zkrátka domů, ke své rodině, ale jak už tak nějak pochopil. nerozešli se v dobrém. A nejspíš to bylo na tolik vážné, že ani tato kritická situace ho nedonutila tento krok podstoupit.

"Co se stalo?" zeptal se tedy místo toho.

"Sám nevím. Nějaké handrkování mezi majiteli bytu. Ten, kdo mi ho pronajímal, ho nejspíše držel nelegálně. A ten, kdo si teď nárokuje na byt právo, oprávněně, ho chtěl prázdný."

Chápavě přikývl. Byla to sviňárna, ale párkrát už slyšel o šílených věcech, které se mohly stát. 

Ale neváhal. Nathan se uměl rozhodovat rychle. Na zbytečné přemýšlení nebyl v jeho hlavě prostor, a tak přešel k Jonahovi a vzal peřinu a deku za ním do náruče. "Pober si věci. Máš toho hodně? Nebo jen tenhle kufr?"

"Co děláš?"

"Beru si tě domů. Nenechám tě tady spát na tvrdé lavičce, ze které by jsi pravděpodobně spadl při prvním otočením se ve spánku. Pokud bys vůbec usnul," zamumlal. 

Jonah chytil peřinu v Nathanově náruči a tak ho zastavil. "Stejně máš společnost. Já to tady zvládnu, fakt."

"Své společnosti řeknu, ať jde domů. Nic velkýho," protočil očima. 

Jonah si stoupnul. Snažil se peřiny z Nathanovy náruče vzít, a tak ho Nathan nakonec nechal.

Místo toho přešel totiž k alarmu. 

"Dávám ti patnáct sekund na to, aby jsi souhlasil. Jinak tady do patnácti minut bude Irina a věř mi, že jí se tohle líbit taky nebude," řekl, když položil prst na alarm. Jonah vytřeštil oči.

"Nemůžeš přece-"

"Deset sekund," varoval ho Nathan. Bavilo ho se dívat, jak Jonah vyšiluje.

Nakonec ale jen svěsil poraženecky ramena. A Nathan šel Chesterovi říct, že dneska nic nebude. 

♥

ach ta nulová motivace se učit... tady máte kapitolu :D