𝕟𝕒𝕥𝕙𝕒𝕟

Nathan šel do Jonahovy kavárny. 

Byl to jeho pokus zjistit, co se stalo, že se rozhodl přejít do jejich kavárny. Naivně si myslel, že tam Jonaha uvidí, bude svědkem nějaké rodinné hádky nebo něco podobného, ale když tam přišel, Jonah směnu neměl. Dostal své cappuccino s dokonalým obrázkem na pěně, vypil ho a odešel.

Jonah u nich dostal práci okamžitě. Když Nathan mluvil s Irinou a vysvětlil jí, co a jak se stalo, ledabyle se zeptala: "Nějaký zkušenosti má?"

"To je právě to divný. Pracuje v té kavárně kousek od náměstí, kde dělají to nejlepší latté art. On ho dělá," odpověděl Nathan. 

Irinu to samozřejmě také překvapilo. "Cože? A to tam končí nebo co?"

Nathan pokrčil rameny. "Řekl jsem mu, že hledáme někoho na plný úvazek. Řekl mi, že ví."

Takže bylo jasno. Irina si nepotřebovala promluvit s někým, jako byl Jonah, nepotřebovala vidět jeho životopis. Zkrátka mu hned na druhý den zavolala, že jestli má opravdu zájem, místo je jeho. "Přikývl, aniž by se zeptal třeba na mzdu," uchechtla se, když hovor tipnula.

Ten den odešel Nathan domů dřív. Vrátil se do svého malého studia, odhodil si věci na postel (neboli matraci bez rámu na zemi) a hned usedl za keramický kruh. Nick jim rozbil opravdu hodně hrníčků a talířků, bylo na čase udělat nové. 

Do jedné do rána tak tvořil. Vyrobil osm nových hrníčků, samozřejmě stejných jako když je dělal poprvé, a čtyři talířky. Všechno připravil do krabice ke dveřím, aby to mohl vzít po fázi sušení do pece k jeho známé. 

Celý proces mu zkrátka trval skoro týden. A když konečně přišel do kavárny s novými hrnky a talířky, u baru stála Irina s Jonahem, který se chystal si uvázat jejich kavárenskou zástěru kolem sebe. Tedy, alespoň se o to pokusil, jejich zástěry byly trochu zmatečné, protože se nezavazovaly jednoduše za krkem a na pase. 

Irina mu při tom zrovna vysvětlovala nějaké základní věci, co se chodu týkalo. Nathan je nechtěl rušit, a tak mu jenom kývnul na pozdrav a krabici s novými hrnky a talířky odložil na bar. Přešel k Jonahovi a zástěru mu vzal. Všechny šňůrky dal do správné polohy (Jonah he stihl doslova zamotat), přehodil mu ji přes hlavu a vzadu uvázal. "Poprvý je každý zmatený," prohodil.

Jonah mu tiše poděkoval, oči na Irině, která mu popisovala, co všechno musí udělat před nebo po zavírací době. "Dnes budeš mít směnu s Nathanem a Theou. Vzadu jsou většinou dva další lidi, co pečou. Na každé směně je kolem čtyř lidí. Každopádně všechny dnešní dotazy miř na Nathana nebo Theu, dobře?"

Jonah přikývl. Jeho pohled se přesměroval na Nathana, pak spadl na krabici s hrníčky. "To jsou nové?"

Až v tu chvíli si Irina krabice všimla a s velkým úsměvem na tváři k ní přešla. Vzala jeden hrníček do ruky a obdivně si ho celý prohlédla. Po tom, co nakoukla i na ostatní, zvedla pohled k Nathanovi. "Krásná práce jako vždy. Děkuju, Nathane. Co já bych si bez tebe počala, vážně."

"To tys dělal sám?" zeptal se Jonah, na tváři údiv.

Nathan přikývl. "Mám amatérský zájem v keramice."

"To nevypadá zrovna amatérsky."

"Věř mi, že je."

Nathan neviděl ten Jonahův úsměv, protože v tu chvíli do kavárny vešla Thea, celá uřícená se slovy, že se omlouvá, že bus měl zpoždění. Objala Nathana na přivítanou tak, jak to dělala vždycky, pak ale i objala Jonaha, jako by byli dlouholetí kamarádi a ne že se viděli po druhé v životě.

"Vítej u nás!" přivítala ho. "Myslím, že mezi nás perfektně zapadneš!"

"Až přestane být nervózní," zamumlal Nathan.

"Cože?" zareagoval hned Jonah.

Nathan ho popadl za ruku a dal mu před oči vlastní palec. "Loupeš si kůžičku ukazováčkem. Jsi nervózní."

Irina protočila pobaveně očima. Nathan byl opravdu někdy více všímavý, než by se hodilo, hlavně kvůli tomu, že to kolikrát nedokázal udržet v sobě. Jeho mozek vždy jel na plné obrátky, vždy musel říct, co ho napadlo, aby udělal prostor na nové myšlenky. 

Jonah jeho ruku setřepal. "Jasně, že jsem nervózní. Jsem tu poprvý, nechci nic pokazit."

Thea si uvázala zástěru kolem těla, pověsila se Jonahovi na ruku a začala ho táhnout dozadu. "Pojď, ukážu ti sklad bez zbytečných detailů, který by si Nathan neodpustil."

Nathan se uchechtl. Přešel zpátky ke svým hrníčkům a začal je vytahovat a uklízet, když k němu Irina ještě naposled promluvila. "Přebíráš veškerou zodpovědnost dneska, ano? Počítám s tebou."

"Jasně."

"Hlavně... hlavně ať se mu tady zalíbí. Takového člověka si chci tady udržet."

"Budu dělat, co je v mých silách, aby to tady miloval," zamumlal Nathan v odpověď. Trochu ho ale její slova zklamala. On byl vždy její nejoblíbenější. Jenže jak se mohl postavit někomu, kdo dokázal v pěti minutách vytvořit celý barevný obraz na ploše dlaně na kávě? Který proslavil svým uměním jeho starou kavárnu?

Irina pak z kavárny odešla. Jakmile Nathan uklidil všechny nové hrníčky a talířky, nakoukl dozadu do skladu. "Chcete někdo kávu? Latté, cappuccino, něco jiného?" zeptal se They a Jonaha. Oba se přihlásili o to svoje.

Začal tedy dělat tři kávy najednou, mezitím co umýval stoly, aby byly připravené na otvíračku. Zbývala mu už poslední, když se vrátil k baru a uviděl Jonaha stojícího u dvou už hotových káv. Na jedné už byla labuť, která se nedala s tou Nathanovou porovnat. Thea ji nekonečně chválila, zatímco jí ji Jonah podával. 

Nathan nakrčil obočí. Jonah se otočil k němu čelem, v ruce druhou kávu s mlékem. Stačilo pár sekund a už mu podával onu kávu se srdíčkem na pěně.

"Srdíčko?" uchechtl se Nathan.

Jonah pokrčil rameny. "Dělám je nejraději."

Dodělal i poslední kávu pro sebe, kterou také zakončil dokonalým srdcem. Byl v tom fakt profík. Ne že by Nathan nezvládl pitomé srdíčko, ale nemohl se Jonahovi vyrovnat s tím, s jakou lehkostí a rychlostí to dělal. 

Deset minut na to otevřeli. Rána většinou bývala o něco klidnější, takže sloužilo spíš k tomu, aby zodpověděli Jonahovy otázky. Ptal se na všechno. Jak dlouho kavárna existovala? Kdy tam oni začali pracovat? Pracovali předtím někde jinde? Kolik jim vlastně je?

Thea z nich byla nejstarší. Bylo jí dvacet pět a v kavárně pracovala tři roky, od toho, co se rozhodla skončit s vysokou, protože brigáda v jiné kavárně ji naplňovala více než studium biologie. Nikdy toho rozhodnutí nelitovala. 

Nathanovi bylo dvacet jedna. Tohle byla jeho první kavárna, ve které pracoval už skoro dva roky. A i když to měl mít ze začátku jen jako výplň jeho volného roku po střední, než se chtěl přihlásit na vysokou, nikdy žádnou přihlášku neposlal.

Jonahovi bylo dvacet. Káva ho fascinovala. Pomáhal v kavárně přítele jeho mámy už od patnácti, po střední tam začal pracovat na plno. Dokud se nerozhodl skončit.

"Proč jsi skončil?" zeptala se Thea.

Jonah zavrtěl hlavou. Od odpovědi ho zachránil nový zákazník, co si přišel pro kávu s sebou, tak opustil jejich kroužek a šel vyřídit objednávku.

Thea možná čekala, že otázku zodpoví, jak se vrátí, ale Nathan od začátku věděl, že ne. Všímal si. Všímal si Jonahovy reakce, jeho řeči těla. A měl jasnou odpověď, že o tomto mluvit nebude. 

"Pořádáte třeba i nějaké akce tady v kavárně?" zeptal se, když objednávku vyřídil. Thea vypadala lehce zklamaně. Nathan na sobě nedal nic znát.

"Jo," odpověděl. "Za čtrnáct dní bude večer deskových her. Jestli chceš, můžeš se ještě dopsat na směnu, bývá to docela sranda."

♥

kamawádi, naučte se za mě někdo statistiku, já vám za to budu psát kapitoly, jo?