Pan Vidlička je jedním ze stálých zákazníků. Obvykle přichází ve středu a v pátek okolo třetí hodiny odpoledne. Sedne si ke stolu u okna, v pravém rohu místnosti. Objednává si vždy to, co obvykle. Tedy obyčejné lungo a k tomu tousty se šunkou. Dnes byla první středa od posledního dne. První středa po první dovolené, kterou jsem za celou dobu vedení baru měla. Blížila se třetí hodina a cinkl zvonek.
  „Vítejte, posaďte se prosím.“
  „Zdravím Jean, jaké bylo volno? Musím říct, že jsem byl překvapen, když jste měli zavřeno,“ pozdravil ten prošedivělý pán okolo sedmdesáti a mírným úsměvem a posadil se ke svému obvyklému stolu. Již jsem se ani neptala a dala se do přípravy objednávky. Po tom rozruchu posledních pár dnů mi tato monotónní práce vyhovovala. Vytáhla jsem hotové tousty a i s kávou je odnesla ke stolu.
  „Prosím, dobrou chuť,“ pousmála jsem se na něj. Vypadal, že má něco na srdci, tak jsem čekala. Lidé se tu často chodí vypovídat, když se cítí sami.
  „Děkuji mockrát. Víte, tohle místo je úžasné,“ začal.
  „Děkuji, snažíme se, aby bylo útulné.“
  „Ano, útulné je to správné slovo. Víte, když jsem viděl, že máte zavřeno, docela jsem se lekl. Tady ve městě není tolik kaváren a ve většině z nich není žádný klid. Víte, tady se člověk cítí opravdu jako doma. Člověk si dá skvělou kávu, u toho poslouchá hudbu a ještě si může popovídat s tou nejpříjemnější obsluhou ve městě,“ vydechl a já se opět pousmála.
  „Nejpříjemnější obsluha? A nepřeháníte náhodou trochu?“
  „Nepřeháním. Jakože se Vidlička jmenuju. Víte, jste opravdu skvělý podnik,“ řekl starý pán a dále popíjel kávu. Já se vrátila za bar a u srdce mě hřálo. Pan Vidlička je jedním z těch lidí, kvůli kterým stojí za to podnik vést. Já jim poskytnu kávu, poslechnu si jejich starosti a oni se sem vracejí. Vracejí se a pokaždé rozzáří váš den. Když nad tím tak přemýšlím, tak sem začal chodit ihned těsně po otevření.
  Tehdy to byl takový morous, když poprvé přišel. Vypil si kávu se stále stejně zamračeným výrazem a odešel. Byla jsem nervózní, několikrát jsem zkontrolovala kávovar, jestli je v pořádku, ale nepřišla jsem na to, proč se tak mračil. Přišel však znovu. Stejně zamračený a nevrlý, ale přišel. Uběhlo několik týdnů a já se s ním konečně pustila do řeči.
  Nakonec z něj vylezlo, že se s ním před pár týdny rozvedla manželka a řekla mu to, když šli okolo připravované kavárny. Prý mu řekla, že pokud jí nepodepíše papíry, než se otevře můj bar, tak začne otevřeně chodit se svým milencem, o kterém do té doby neměl ponětí. Situace je to bizarní, zvláště, když si uvědomíte, že se jedná o lidi okolo sedmdesáti, ale čím víc jsem se dávala s panem Vidličkou do řeči, tím více se rozjasňoval.
  No, a takto jsem získala mezi své zákazníky půl příboru. O panu Noži vám řeknu zase někdy jindy.