Postavila jsem se za bar a sledovala narušitele. Dívka stála ještě pořád u dveří a nesměle se rozhlížela kolem.
  „Budeš tam stát ještě dlouho?“
  „Ach.“
  Sebrala tedy odvahu a posadila se na barovou stoličku naproti místu, kde jsem stála.
  „Jak se jmenuješ?“
  „Poppy…“
  „Jakou si dáš kávu?“
  „Já nemám na zaplacení…“
  „Dneska máme zavřeno. Ptám se tě jako hosta.“
  „Pak tedy cappuccino prosím…“
  Připravila jsem jí tedy cappuccino a sobě nalila do kafe hodně toniku. Posadila jsem se na skříňku na nádobí, přehodila nohu přes nohu a napila se toho lahodného nápoje, který tak blahodárně působil na mé, zlatou rybou již mírně pocuchané, nervy. Koukla jsem se na tu bleduli, která opět sledovala svoje boty, s hnědými vlasy padajícími jí do obličeje jako záclona.
  „Kdo ti řekl, že hledám brigádníky?“ Odpověď na tuto otázku mne velice zajímala. Nerada bych totiž, aby tomu člověku do kafe flusnul někdo jiný než já.
  „Pan Rendel říkal, že se Vám pokazila myčka a nikdo vám tu nepomáhá. Prosím Vás, já jsem vždycky chtěla pracovat v kavárně…“ podívala se na mě konečně a v jejích očích jsem poprvé za celou dobu spatřila něco zajímavého.
  „Já se ale o žádnou pomoc neprosila. A co vlastně umíš? Jako sociálně zdatný člověk zrovna nevypadáš, vážně chceš pracovat zrovna tady?“ Dívka mírně zčervenala.
  „Pravda je, že jsem tady vždycky chtěla jít. Chodila jsem okolo na nákup, ale nikdy jsem se nemohla zastavit na kávu ani na zákusek kvůli matce. Ona nechtěla, abych na sebe plýtvala penězi. Když mě tedy konečně vyhodila z domu, vzpomněla jsem si na tohle místo. A pan Rendel mě ujistil, že jste dobrý člověk. A navíc Vám můžu opravdu pomoct… umím skvěle vařit, uklízet i umývat nádobí,“ loupla okem po plném dřezu a těch pár umytých hrnečcích na okapávači.
  „Ty jsi mi teda Popelka. Je pravda, že nějaká ta pomocná ruka by se mi asi hodila, ale moc se mi nelíbí ta část o vyhození z domu.“
  Poppy se na židli mírně zavrtěla a křečovitě sevřela ošuntělou tašku.
  „Jestli nemáš kde bydlet, v podkroví je volný byt. Ale budu chtít nájem.“
  „Já Vám tak strašně moc děkuju, vážně. Ani nevíte, jak jsem Vám vděčná,“ rozzářila se dívka a měla jsem dojem, že se jí zaleskly oči.
  „Jenom tak moc neděkuj, Popelko, sedřu tě z kůže,“ ujistila jsem ji a povzdechla si.
  Když jsem Popelce předávala klíč od bytu, honilo se mi v hlavě spoustu nepříjemných vzpomínek a vyčítavých myšlenek. Proč jsem to zase udělala? Slíbila jsem si, že už to nikdy neudělám. Pomáhat lidem na úkor svého pohodlí, jenom kvůli měkkému srdci, je totiž strašně špatný zlozvyk. Problém měkkého srdce je, že ať je okolo něho jakýkoliv materiál, vždycky zůstane měkké. Měkké srdce chce lidi okolo sebe obejmout i přes to, že to v něm zanechá rány. Tyto rány, které v něm někdo snadno otevře, se velice špatně zacelí a jediné, co může člověk udělat, je, je patřičně vymýt, sešít a počkat, až přestanou bolet.
  Sešité rány, se ale velmi snadno znovu otevřou, i když už se jejich bolest zdá zapomenutá. Stačí k tomu blbá vzpomínka nebo třeba nový spolubydlící. A tak jsem si tohle pondělní dopoledne do další sklenice s tonikem nenalila kafe, ale gin.