Bylo úterý, druhá hodina odpoledne. Obvykle doba, kdy je kavárna nacpaná k prasknutí. Zvonek necinkal, nebylo co umývat a já s Popelkou seděla u stolu v prázdné kavárně. Od pondělí nepřestalo pršet a ulice byly opuštěné. Popelka sedící naproti mně popíjela jahodovou limonádu a s pohledem upřeným kamsi do zdi houpala nohama ve vzduchu. Upila jsem trochu kávy a otočila hlavu směrem k akváriu. Upila jsem trochu kávy a otočila hlavu směrem k akváriu. I Betty vypadala znuděně jemně máchajíc ploutvemi jak tak plavala na místě proti proudu filtru.
  Z kohoutku ve dřezu spadla kapka vody a já se zvedla, že alespoň umyju okna. Potom jsem se však na ně podívala a s čistícím prostředkem v rukou si uvědomila, že už je ten den leštila Poppy. Když už jsem ale byla na nohou, postavila jsem se tak že zvyku za bar.
  „Když další půlhodinu nikdo nepřijde, tak dneska zavíráme.“
  „Cože?“ ozvala se naše zasněná Popelka.
  „Asi tě přejmenuju na Alenku, vrať se z té říše divů prosím tě. Říkám, že pokud další půlhodinu nikdo nepřijde, tak dneska končíme. Otevřu kdyžtak až k večeru, kdyby přestalo pršet.“
  „Dobře. Dneska je to opravdu nekonečné.“
  To jsem jí věřila. Po směně si domluvili s Merlinem rande. Sice netuším, kam v tom lijáku chtějí jít, ale má ji vyzvednout v sedm a já večerní bar stejně vedu sama. Asi otevřu jen tak ze zvyku a pustím si do rádia nějakou pěknou hudbu. Mohla bych si místo jazzu výjimečně pustit něco jiného, stejně to vypadá, že nikdo nepřijde. Třeba Wind Rose, nebo Clamavi de Profundis. Obecně mám náladu na nějaké fantasy. Tolkienovy knihy z dob před vesmírnou expanzní jsou i po bezmála tisíci letech od jejich napsání jedny z mých nejoblíbenějších. A stejně jako se v tomto baru poslouchá stará hudba, i v knihovně u zdi je sbírka starých knih. Myslím, že bych večer mohla dokonce stáhnout plátno a podívat se na nějaký film. Třeba tu novou adaptaci Pána Prstenů. Na rozdíl od té prastaré se dokonce drží knihy. Začala jsem se tedy těšit na večer a i samotné tikání hodin na zdi mi připadalo zvláště pomalé.
  Vtom se otevřely dveře a náhlý hluk mě vrátil do reality.
  „Rychle, pojďte dovnitř. Zpropadený déšť.“
  „Brrr, to je kosa.“
  „Ahoj Jean, můžu poprosit tři zázvorové čaje a pro každého dílek citronové ho koláče?“ otočil se na mě obrovský a huňatý bubeník kapely Citrus.
  „Čau Grepe, už se to vaří. Poppy, pojď naložit koláče.“
  Popelka se na mě překvapeně podívala. Není divu, nikdy neslyšela někoho mluvit se mnou takhle známě, natož pak tušila, že to bude člen jedné z kapel s raketově vzrůstají popularitou. Pokud bych ale někoho nazvala mým nejlepším přítelem, bude to právě Grep. Ten obrovský kocour se srdcem ze zlata mi pomohl znovu se postavit na nohy, já pomohla jemu s jeho problémy a oběma se nám podařilo se odrazit z úplného dna a začít žít znovu. Já si koupila bar, on založil kapelu. Teď se sice vídáme jenom zřídka, zůstává ale tím člověkem, kterému bych volala v nouzi bez obav, že se na mě vykašle. A to je u koček vzácná vlastnost.
  „Prosím,“ donesla jsem na stůl tři čaje.
  „Děkujeme,“ zamumlaly všechny tři kočky a pusou plnou citronového koláče.
  „Promiňte, že ruším, ale mohla bych poprosit o autogram?“ poprosila Popelka Limetku nesměle. Ta se rozzářila a podepsala do nabízeného deníku. Basistka byla sněhobílá kočka s huňatým ocasem a pronikavýma zelenýma očima. Kytarista i bubeník po ní neustále pokukovali, ale ona měla oči jenom pro bubeníka. Citron měl prostě smůlu.
  Prohodila jsem se všemi pár slov, pozvala je na večerní promítání a po chvíli se opět zvedli k odchodu. Když jsem se poté podívala na hodiny, teprve se blížila třetí.