Myslela jsem, že se mi už podařilo se od minulosti odstřihnout. Ano, měla jsem své slabé chvilky, vždyť vzpomínky nelze vymazat, ale vždy se mi podařilo se po chvíli opět zvednout na nohy, sejít dolů do baru, uvařit si kávu, otevřít kavárnu a obsloužit hosty. Ztratit se mezi příběhy ostatních lidí a zapomenout na ten svůj. Dnes ale nemohu. Minulost mě opět dohonila a zasáhla mě silněji, než jsem si dokázala přiznat, nebo představit.
  „Šéfová? Máte tu dopis!“ zavolala na mě Poppy toho rána.
  „Vážně? A od koho?“ zeptala jsem se zvědavě. V dnešní době moc lidí dopisy neposílá. Že by se Grep s Limetkou konečně rozhodli vzít?
  „Je to bez odesílatele, jenom bílá obálka pro Jean z Twenty2,“ křikla a já se rozhodla sejít dolů. Stejně budeme za chvíli otevírat.
  „Ukaž,“ řekla jsem jí a mírně nedočkavě nastavila ruku. Obálka byla z hrubého papíru a chyběla na ní adresa i známka. Museli to sem donést osobně. Přejela jsem prstem po krasopisném nápisu. Pro: Jean z Twenty2. Zamrazilo mě a můj výraz se bleskově změnil z úsměvu plného očekávání na výraz děsu. Ztěžka jsem dosedla na barovou stoličku a dopis křečovitě svírala v rukou, až se začal krčit. Popelka na mě překvapeně zírala.
  „Zatáhni žaluzie, zamkni dveře a odejdi,“ pronesla jsem chladně.
  „C-cože?“ sledovala mě vytřeštěnýma očima. Nikdy mě neviděla jinak než v klidu, možná trochu sarkastickou, nebo zlehka rozhořčenou, ale nad věcí. To se o mně ale teď nedalo říct.
  „Odejdi. Dej mi jeden večer o samotě. Nebudu otevírat,“ řekla jsem a čekala, než bleskově udělá, co jsem jí řekla. Poppy zatáhla žaluzie, vyběhla si nahoru pro pár svých věcí a při odchodu za sebou zamknula. Teprve poté jsem třesoucími se prsty dopis opatrně otevřela. Byl psaný zeleným inkoustem tím stejným krasopisem jako mé jméno na obálce. Řeknu vám, co v něm stálo.
  ‚Zdravím tě, Jean. Hádám, že mé písmo na obálce jsi poznala. Dlouho jsem váhal, zdali ti mám tento dopis donést po tom všem, co se stalo. Já… nevím kde začít. Udělal jsem něco strašného a vím, že ti to nikdy nemůžu vynahradit. Máš plné právo odmítnout cokoliv ti nabídnu a vysmát se do očí každé mé prosbě. Já to vím. Ale prosím tě, opravdu prosím, dej mi ještě jednu šanci. Chci uvést věci na pravou míru. Potřebuju tě alespoň ještě jednou vidět a mluvit s tebou, než odejdu z města. Potřetí a naposledy tě prosím, potkej se se mnou. Budu čekat za šest dní u toho nejhezčího východu slunce v celé galaxii. Tvůj Fénix.‘
  Dopis jsem dočítala jen stěží, jak mi slzy mlžily zrak a štípaly v očích. Poté jsem jej odložila na bar a praštila pěstí do mramorové desky.
  „Bože můj…“ vypravila jsem ze sevřené hrudi a potom se trhaně rozvzlykala.
  „Už je to třináct let, co jsi zmizel z mého života. Deset, co jsem se na tebe rozhodla zapomenout. A ty si takhle přijdeš…“ Roztřeseně jsem se postavila a počkala, než se mi nohy opět zpevní. Potom jsem se napřáhla a kopla do baru přede mnou. Chytila jsem do ruky ozdobnou vázu s květinami a mrskla jí o zem.
  „JDI DO PRDELE TY KOKOTE!!!“ ječela jsem přes celou kavárnu zatímco jsem začala střepy z vázy zuřivě rozdupávat. I tato moje energie se ale pomalu vytratila a když mě jeden ze střepů říznul do kotníku, přestala jsem. Potom jsem se už zase v slzách vypotácela nahoru do koupelny, ránu vymyla a po asi hodině polévání se horkou vodou se vypravila brečet pro změnu do postele.
  Kokot jeden zasraný.