Měla jsem dojem, že se mi to musí zdát. Jakkoli nepravděpodobné se to zdálo, na sluncem zalité louce přede mnou stála víla. Nebo jsem si alespoň myslela, že by to mohla být víla.
Stálá ke mě sice zády ale i tak jsem mohla poznat, že je nádherná až éterická.

Stříbrné polodlouhé rozcuchané vlasy se jí vznášeli kolem hlavy jako koruna či svatozář. Pleť barvy půlnoční oblohy se už na pohled zdála jemná jako samet a na zádech měla ten nejpozoruhodnější pár křídel co jsem zatím viděla. Drobná hnědočervená dračí křídla jejíž okraje byly velmi potrhané. Měla jsem zlé tušení, že by dokonce mohli být natolik poškozené aby už nemohla létat.
Její drobné tělo zakrývaly prosté krátké šaty z listí a obkopovala jí červená esence, ve kterém jako by pulzoval život.

O kousek jsem se posunula abych jí viděla ještě lépe ale to se mi nevyplatilo. Šramot a praskání větviček, co moje kroky způsobyli, jí upozornili na mou přítomnost.
Obezřetně se otočila a upřela na mě tvrdý tyrkysový pohled, který ještě podtrhoval její jemné rysy.
Z toho pohledu mi přejel mráz po zádech a něco mi došlo. Ta esence už nešla vidět kolem jejího těla, místo toho jako by se rozběhla po okolí a zkoumala každou skulinu louky i lesa co leží těsně za ním.

Nebezpečná aura tohohle místa se ještě umocnila její silou.
Před tímto místem mě často varovali.
Na louku u lesa zatracených si dovolili vkročit jen ti nejodvážnější nebo nejsilnější. Sama nevím do které kategorie se lépe hodím ale když už tu jsem tak na tom nesejde.

Stojím tam kde předemnou jen málokdo a nikdo z těch co tu byly se už nikdy nevrátil. Tohle místo už je víc pohřebiště než louka.
Odtrhla jsem pohled od víly a přejela jím desítky křížů rozesetých po okolí. Na každém bylo vypálené jméno a přesný datum i čas úmrtí. Bylo jich dost a já se nemohla zbavit tušení, že odtud živá neodejdu. Nebude to asi trvat dlouho a přibude mezi nimi i ten můj.

Kde asi bude stát? Támhle v rohu pod břízou by to mohlo být pěkné ale jestli by mi tam ten divoký vítr neodnesl kříž.

Z přemýšlení o tom kde by vypadal nejlépe můj hrob mě vyrušil přidušený výkřik. Byl to první zvuk co že sebe víla vydala a zrovna takový nečekaný.

Zvědavě jsem se rozhlédla. Pokud to dokázalo vyděsit, nebo minimálně šokovat, jí tak já bych se měla vzít nohy na ramena. Měla bych být solidně vyděšená ale po tom co člověk dobrovolně přijde sem už se jedná o osobu, které se strach netýká.
Ne, to bych lhala znám strach a občas mám i velký strach ale život mě naučil, že je nejdůležitější nedávat ho vůbec najevo.

Na druhé straně louky u lesa někdo stál. Chvíli jsem sledovala neurčitou siluetu než se ta věc rozhodla se mi ukázat. Když to vstoupilo do slunečního světla tak by se v ní krve nedořezalo. Ve stínu pokroucených borovic stalo dítě, nebo to alespoň někdy dítě bylo.

Popelavá kůže místy tlela. Možná kdysi blond vlasy v chuchvalcích sotva drželo na lehce se rozpadajícím mase na lebce. Zakalené oči, žluté zuby a na sobě pár roztrhaných lněných hadrů. Velmi pomalím tempem se ploužila jejím směrem.
Po pár krocích se zastavilo a rty se mu skroutili do odporného, úlisného šklebu.

,,Čopak je to za tvoreška?" zeptal tichý syčivý hlas. Něco v tom tónu se mi nelíbilo ještě víc než to, že to pronesla chodící mrtvola dítěte.
Dalo to hlavu na stranu a já nemohla přeslechnout hnusné zapraskaní. Mrtvé oči s prázdným pohledem se na mě upřely a mě přejel mráz po zádech. Je to jako by mi koukal až na dno duše a hrabalo se mi tam těmi ledovýma rukama.

,, Čo je, štratila ši kytišku? " pokračoval po svém a očividně mu vůbec nevadilo, že mu nikdo neodpověděl. Nevěděla jsem co říct ale něco mě varovalo abych ho nespouštěla z očí, za žádných okolností. Ztuhla jsem když za mnou zapraskaly větve ale neměla jsem odvahu se otočit.

Zvuky neustávaly a já ze všech sil odolávala nutkání se otočit. Pak přišla rána a je se už nestihla zastavit. Kousek za mnou spadl strom těsně před vílu a málem z ní udělal mastný flek. Byla by to rozhodně zajímavá placka ale já jí dávám přednost v prostorovém provedení.

Držela si jednu z rukou na poškozeném křídlu a oči měla vytřeštěné někam za mě. Prudce jsem se otočila a stanula jsem tváří v tvář té věci. Byla tak blízko, že mě hnilobný puch udeřil do nosu. Dost mě vyděsilo, že jsem stejně vysoký i když byl z dálky o poznání menší. O krok jsem od toho uskočila a uviděla jsem jak je to možné. Pod ním bylo víc jak třicet cenťáku vzduchoprazdna. I on ustoupil tak aby opět stál na zemi.

,, Miloušký to má vošíška. "řekl a já měla co dělat abych nezačala ječet. Očividně už vím co se stalo každému kdo tu byl předemnou.
Každý z nich nejspíš potkal tohohle rozkládajícího se magora. Sevřela jsem ruce v pěst a přemýšlela jak z této situace ven. Nemám v úmyslu utéct ale nevím jestli se mi chce nechat se zabít zrovna tímhle.

Roztrhaná divím zvířetem, beru.

Spálená drakem, nic moc ale taky to jde.

Prokletá čarodějnicí, nuda ale jsou horší věci.

Každá z těchto variant by byla milionkrát lepší než cokoliv co na mě chystá tohle monstrum.

,, Poteše teploušká krviška? "zeptal se psychopatickým hlasem něčeho vedle mě a pak se šíleně rozesmál. Ten smích ho rozklepal a k mému zděšení se zdálo, že to myslí vážně.
Smrtelně vážně a bude se jednat o mou smrt.

Nevím kde jí vzal ale teď držel v ruce už na pohled ostrou mačetu. Stihla jsem jen na poslední chvíli uhnout, když se rozmáchl a poprvé se po mě ohnal mačetou.
Škobrtla jsem a spadla dost tvrdě na prdel. Seděla jsem na zemi. Hlava se mi motala absurditou situace, do které jsem se dostala. Nohy mi vypovídali službu jak se mě zmáhal strach a srdce mi svírala ledová pěst. Smířila jsem se s bezvychodností tohoto momentu a marně doufala v to abych to měla rychle za sebou.
Nikdo nechceme umírat dlouho.

Už jsem to pomalu vzdávala a smiřovala se se svým osudem, když se stalo něco co jsem nečekala. Mou ruku sevřela jiná, chladnější. Byl to pevný stisk, který nepřipouštěl námitky. Vytáhl mě na nohy a přiměl mě utíkat k lesu. Jaké pro mě bylo překvapení, když jsem se podívala na majitele té ruky a byla to ta nádherná víla.

V očích měla výraz štvané zvěře a tvář zkřivenou bolesti, nějaká tajemná síla se snažila jí držet a rvala kousky z křídel. Proto je měla tak otrhané když jsem jí uviděla. Ona se nespíš pořád snaží někoho zachranit a sama za to trpí.

Stiskla jsem její ruku pevněji na znamení podpory a rozběhla jsem se jak nejlépe jsem to umělá. Odhodlání, moje i její, mi vlilo novou sílu do žil. Nemám jediný důvod dát svou kůži tak lacino.

Teď jsem zase táhla já jí ale na tom nezáleželo. Nejdůležitější bylo dostat se do lesa. Už jsme byly skoro tam když jsem ho znovu zaslechla. Zhoupl se mi žaludek. Měla jsem co dělat abych nezastavila a nechodila jeho obsah pod nejbližší kříž.

,, Mašíško máš měkoušké,
Tělíško zas drobňoušké,
Až poteše krviška
Nasytím se mašíška. "

Zbledla jsem jako stěna a jeho skřípavý zpěv se mi zarýval až do morku kostí. Kdybych nevěděla, že musím co nejrychleji zmizet asi bych zkameněla. Proč musím mít zrovna já štěstí na kanibalistycké psychopaty?

,, Nikdo ti pak nepomůše
Až pomalu tě stáhnu z kůše
Ochutnám tě zlatíško
Dřív neš západne sluníško."

Měla jsem pocit jako by se ten les vzdaloval. Už hrozně dlouho jsme běželi a pořád nebyli ani o kousek blíže ke svému cíli. Nemohla jsem to ale teď vzdát. Radši chcípnu únavou než aby ze sebe nechala nakrájet obědu.
Nejsem jen kus masa.

Zhluboka jsem se nadechla a zastavila. Strnula jsem na místě po dobu dvou nadechů než jsem se opět rozběhla. Vílu mé počínání rozhodně překvapilo a vůbec na to nestíhala reagovat. Málem dokonce upadla ale to jsem jí nemohla dovolit.
Přitáhla jsem si jí k sobě a rukou jí objala kolem pasu abych jí mohla poskytnout oporu. Musela být úplně vyřízená, protože sotva stála a lehce se jí motají nohy.
Zbledla i když to při odstínu její pleti nebylo úplně možné, spíš získala bleděmodrou barvu.

Ať nás k té louce poutalo jakékoliv kouzlo bylo z mého počínání stejně zmatené jako víla a docela snadno jsme uběhli ten zbývající kousek do lesa.

Vše náhle potemělo a sluncem zalitá louka se zdála jako klamaní smyslů. V hustém lese jsem neviděla snad ani metr před sebe a ten metr mi clonil nespočet větví. Nikde nic nebylo ale ta prázdnota mě prapodivně uklidňovala. Kde nic není, nic nemůže ublížit. Nebyly tu ani kříže ani žádné vražedné příšery.

,, Proč jsem tady a hlavně, proč to nejde za námi?"zeptala jsem se zadýchaně a opřela se rukami o kolena. Nějak mi nejde do hlavy proč takové temné stvoření nechce vkročit do temného lesa.

,, Tady jsi v bezpečí, on se bojí tmy." řekla tiše a smutně si povzdela.
Bylo mi jí v ten okamžik líto a to jsme se ani tak dlouho neznali.,, Jsi první, které se podařilo uniknout. Ostatní to nezvládli a já musela sledovat co jim udělal."

,, Co je to zač? "zeptala jsem se zvědavě a trochu se zastyděla když viděla její ztrápený pohled.

,, To byl Ox." řekla a hlas jí klesl do tajemné výšky.,, Kdysy to byl veselí klučina, můj kmotřenec. Když mu bylo pět postihla ho vážná nemoc. Vždy si přál vidět můj les a louku, tak jsem ho sem vzala na poslední okamžiky jeho života."

Z očí jí tekly zlaté slzy a zbarvovali trávu všude kam dopadli. Vypadala jak hromádka neštěstí a já měla pocit, že jí i byla. Muselo se něco opravdu šeredně pokazit, když to dopadlo takhle.
,, V té době to ještě nebyl les zatracených, jen magická louka. Právě ta magie způsobila to nejhorší. Rozhodla se ho udržet na živu ale jak už to s kouzli jenž chtějí ovlivnit smrt bývá dopadlo to katastroficky. Místo aby to byl stále ten roztomilý kluk je to stroj na vraždění co se živý lidským masem a to množství obětí změnilo polaritu místní magie. "řekla a oči jí schladli.,, Ze světlé na temnou a já musím všemu jejich počínání přihlížet, protože nejsem schopná je zastavit ale ty by jsi asi mohla."

,, Jak? Sama si vydělá že jsem v porovnání s ním bezmocná. Málem si ze mě udělal svou další svačinu. "řekla jsem zahambeně. Hrozně se stydím za to jak to tam dopadlo. Měla jsem být silná a nějak ho porazit ale jak když o svém protivníkovi nic nevím.
,, Kdo vlastně jsi? Vím, měla jsem se asi zeptat dřív ale obě víme že nebyla příležitost." řekla jsem už klidněji a snažila se přemýšlet jak se zbavit toho Oxe.

,, Jsem Zefyr. Jedná ze čtyř vévodkyň víl a paní větru." řekla obřadně a lehce se uklonila.,, Ovšem to bylo před tím než většina mých lidi uprchaa a já jediná tu zůstala abych mohla pikat za svou chybu."

,, Já jsem Kinea, bojovnice ze západu. "řekla jsem, protože je slušnost se naoplátku také představit.,, Nebo jsem jí alespoň byla předtím než mě s hanbou vyhnali z mého kraje. Teď jsem jen poutník, co nemá nikde stání. "

,, Bojovnice, pomůžeš mi tedy očistit můj domov od toho zla?"zeptala se s malou naději v hlase.

,, Udělám vše co bude v mých silách." řekla jsem a tam odkud pocházím je to neporušitelná přísaha.,, Buď ho porazím a nebo zemřu. Žádná jiná možnost neexistuje. "
Pohlédly jsme si do očí. Cítila jsem porozumění jako nikdy ne a celou mou bytost naplnilo odhodlání. Není lepší způsob smrti než s někým kdo vám rozumí.

Ticho lesa protl mrazivý zpěv, který ve tmě lesa nepůsobil tak děsivě. Spíš jako příslib příštího setkání a to rozhodne. Přežít ale může jen jeden. Buď on nebo já.

,, Mašíško máš měkoušké,
Tělíško zas drobňoušké,
Až poteše krviška
Nasytím se mašíška.

Nikdo ti pak nepomůše
Až pomalu tě stáhnu z kůše
Ochutnám tě zlatíško
Dřív neš západne sluníško."