Rok 2059.
Pro lidskou rasu to nebyl dobrý rok, a kdyby jen jeden. Už to budou dva roky kdy došlo k invazi.

Národ inteligentních mimozemšťanů ve vesmírných lodích vybavených technologii o které se nikomu v té době ani nesnilo. Dobili modrou planetu v rekordním čase. Jen dva dny jim trvalo než se úplně zmocnili planety. Tím to ale ani zdaleka neskončilo.

Šlo jen o planetu, veškeré formy života byly jen na obtíž. Přesně tak se také zachovali. Zvířata vybili, města srovnali se zemí a lidi co přežili tuhle spoušť na tom byly nejhůř. Zábava, to byl jediný účel pro který si je nechali.
Nad místem kde kdysi stál New York se nyní vznášela loď větší než celé město. Jediná loď co trvale zůstávala na jednom místě. Oficiálně se o ní mluvilo jako o A-Z 963, jinak byla ale po celé galaxii známá jako Aréna katů.

Ústředním bodem byl velký plac vysypaný pískem, uzavřený silovým polem a lemovaný milionem divackých míst. Na sezení, stání i pro levitující entity.

Slétávaly se sem z nespočtu obydlených planet v celé galaxii. Miliony světelných kilometrů do všech směrů. V této době snad nebylo lepší zábavy. Předháněli se a přepláceli, jen aby měli ty nejlepší místa na velké večerní klání.

To bylo ale vždy jednou za měsíční cyklus. Klání od klání se přivážela čím dál nejbezpečnější zvířata. Bylo jedno jak daleko museli putovat ale nikdy se neobjevila dvakrát stejná nestvůra. To ale nebylo to nejlepší, proti největším stvůral galaxie se v aréně objevili lidé.

Už jich nebylo tolik jako na začátku. Za ty dva roky už tisíce lidí prolili svou krev a ona se vsákla do písku arény. Touto chladnokrevnou selekcí se počet žijících lidi zásadně zmenšil. Přesné číslo už nikdo neví ale to nás teď zajímat nebude.
My se zaměříme na jednoho určitého člověka.
HJ 596, tak byla zapsaná v inventurním listě. Ale kdo si tyhle čísla pamatuje, pro širokou veřejnost to byla jen Amazonka.
Sto šedesát pět centimetrů vysoká bruneta s onyxovýma očima a snědou pletí.

Při jejím prvním utkání byl kurz proti ní tak vysoký, že bylo šílenství jen pomyšlení na její vítězství. Už od pohledu to nebyl dokonalý adept na poražení, no vlastně čímkoliv. Její prvním soupeřem byl drak z mlhoviny Tarantule. Čtyři metry vysoký šupináč. Drápy jako šavle a křídla jako netopýr. Každou chvíli chrlí až dva metry dlouhé plameny. Takový protivník byl ale jen předkrm její úspěšné kariéry kde porazila nespočet obluda přičemž žádná znich neměla menší skóre než šest mrtvol a nespočet zmrzačených.

I přes tyhle dokonalé výsledky byla nejméně oblíbeným člověkem co se v aréně objevil. Ona nemá ve zvyku se předvádět. Nedělá žádné Show, žádný zbytečný protahování. Je to boj o holí život a přesně tak se chová. Ničím se nezdržuje a jen se snaží co nejdřív zabít svého protivníka. Nic jiného jí nezbývá.

Dnešní klání bylo ale v něčem speciální.
Její třicáté klání, pokud by vyhrála získala by svobodu. To by ale znamenalo zabít královskou šelmu.

Dole v nejspodnějším patře lodi bylo několik kobek ale už jen jediná měla svého obyvatele. Na posteli z čisté ocele tam seděla Amazonka. Oči zavřené, zády opřená o zeď a kolena přitažené k hrudi. Černá kombinéza byla jako její druhá kůže a logo arény katů se jí pyšnil v místě kde je srdce. Tam by tedy mělo alespoň být ale každý kdo měl čest jí vidět v aréně by přísahal, že žádné srdce nemá.

Chladnokrevnost jí byla vlastní ale když by měla otevřené oči viděli by jste v nich něco čeho si žádný tvor v publiku nevšiml.

Odhodlání, to bylo to jediné co jí tu drželo při životě a zabraňovalo jí se zbláznit. Nemá v životě už nic. Žádnou jistotu, nikoho pro koho by mohla žít. O to všechno jí už připravili, zbyl už jen další soupeř. Jen další krvelačný tvor, který touží jen po její smrti.

Mohli to být minuty, hodiny i celý zbytek dne ale zde to stejně nešlo poznat. V určitý moment celým areálem rozezněla siréna. Je to tu, ten moment na který čekala celý týden.
Nahoře na tribuně se usazovaly poslední opozdilci a nadšení smíchané s očekáváním naplnilo téměř celou loď. Jen tam dolů k Amazonce se nedostalo, ona by to ale ani nechtěla. Už dávno to není ten svět co znala.

Svět kdy mohla spát pod oknem přikrytá dekou. Vyjít ze dveří bez dozoru a zhluboka se nadechnout vzduchu s vůní jara. Cítit slunce na tváři a sledovat svou sestru jak si hraje se štěnětem. Moct se projít lesem a sledovat siluetu města na horizontu. To už je ale pryč. Možná to jsou jen dva roky ale v této situaci se to zdá jako věčnost. 730 dní svou monotóností vytvořili období, které jí připadalo jako desetiletí a možná nejedno.

Po každém boku jí šel jeden hlídač. Metr osmdesát vysoký zelený asi chlapy. Mohutná ramena, ostře řezané rysy až na hranici šerednosti. V černé uniformě jí dost připomínaly gorily, alespoň tak jak si je pamatovala.

Vedli jí úzkou chodbou, kterou už znala jako své boty. Chodí tu až příliš často. Temnota osvětlená jen sem tam červenou bodovkou. Celé to mělo tajemný nádech připomínající chodbu do pekla. Ono to tak svým způsobem i bylo.
Cesta do jejího osobního pekla.

Překřížila ruce na hrudi a zvedla hlavu aby všemu mohla čelit hrdě. Chtěla jim dokázat, že jí nezlomili. Pod nohama ji už pomalu začal písek. Klouzalo to a různě do toho propadala ale po těch letech už si na to zvykla. Po prvních třech kláních si na to už zvykla a teď už je na písku jako doma. Je to její život, její svět.

Očima přejela všechny krvelačné bestie co se přišli pobavit na její účet a nejlépe sledovat jak umírá. Nic co jí přivedli do arény se nemohlo rovnat těm co se v bezpečí tribuny kochalo jejím utrpením. Zvedla oči a zaměřila se na tu jedinou osobu co tu má slovo. Velitel lodi tam stál v celé své povýšenosti a svým úšklebkem odměňoval každého kdo se na něj podíval.

Zvedl pravou rukou a sjednal si klid mezi tím hlukem co publikum vytvářelo. Chtěl k nim promluvit. Vlastně jako vždycky před tím než začnou.

,, Je mi ctí vás přivítat na velkém večerním klání."řekl a rozpřahl ruce. Tuhle teatrálnost si snad užívá víc než když někdo zemře.,, Užijte si show. Dnes to bude něco extra. Můžu vás ujistit, že to bude galaktická jízda."

Říká pořád dokola to samé. Protočila oči a radši zaměřila svou pozornost na protější stěnu arény kde se zpoza mříží ozýval hrozný řev. Rozhlédla se aby našla zbraně které vždy používala.
Očima jezdila snad po každém milimetru arény když se ozvalo bouchnutí. Cukla sebou a prudce se ohlédla. Brána za ní se zabouchla. Už není cesty zpět.

Vedle dveří leželi, Sai.
Dýky, které tvoří jedna dlouhá a nad rukojetí z ní vychází dvě menší podobné hadovy. Krásné zbraně, jenž se používají v páru.
Vidlice, to je nejlepší slovo které je popisuje. Obvykle, alespoň co věděla, byly málo ostré a výhodou byl jejich tvar. Tyhle byly ale ostré stejně jako drápy a tesáky jejich protivníků.

Pevně sevřela rukojeť potaženou kůži o jejíž původu radši moc nepřemýšlela a zaujala základní bojovou pozici. Musí být ostražitá, brzy otevřou bránu a přijde její dnešní soupeř.

Roh zatroubyl a mimo řevu publika bylo slyšet jen řetězi. Jejich cinkání a řinčení když do sebe naráželi v okamžiku kdy se potkali. Otevírají mříž.

,, Skaporská chiméra. " zašeptala v momentě kdy to spatřila.
Tohle je její největší noční můra. Zhluboka se nadechla a na okamžik zavřela oči. Přece se nemůže jen tak vzdát. Ne teď a vlastně ani nikdy jindy. Takovou radost jim neudělá.

Pět metrů vysoká obluda, celý hřbet pokrytý tlustou vrstvou neproniknutelné oceli ze které trčeli jedovaté bodce. Tělo lva s hlavou draka mělo dlouhý ocas zakončený škorpioním bodcem. Tak by se dal popsat protivník, který jí teď stál tváři v tvář.

Srdce jí bušilo skoro dvakrát rychleji. Je jedno kolikrát musí čelit příšerám, vždy je to jako poprvé.

Zabodla se pohledem do žlutých oči jejího protivníka a zhluboka se nadechla. Svět se pro ní scvrkl na ně dvě, z publika se stal nevýrazný šum a jediné důležité bylo to, kdo zaútočí první. Odpověď byla ale jasná od začátku.

Chiméra hrdelně zavrčela a začala jí v kruzích obcházet. I ona se otáčela aby k ní nikdy nestála zády. Role byly pevně daný, každý už od první chvíle věděl kdo je šelma a kdo kořist. Nebo si to alespoň myslí.

Jedna z druhé nespustily zrak. Zatím to je jen souboj vůlí, ta pravá sranda ale brzy začne. Drápy se zabořili více do písku a celou arénu naplnil ohlušující řev při kterém běhal mraz po zádech i těm nejotrlejším. Zvíře se prudce vymrštilo do vzduchu a než se dívka stačila vzpamatovat tlačila jí předními tlapami k zemi.
Vlastně jen jednou ale i ta byla velká jako satelitní talíř. Dutá rána se sice ozvala ale písek naštěstí stlumil pád. Trhaně dýchala, nebylo pochyb že váha zvířete jí zlomila minimálně jedno žebro.

Musí se odtud dostat dřív než se šelma rozhodne pro poslední úder. Škorpioní ocas se zvedl a připravoval se k útoku. Teď nebo nikdy, pak už bude pozdě.

Pevně sevřela dýku a v duchu se modlila k ďáblovy aby jí u sebe nechtěl moc brzy. Sekla po tlapě a dostal se až ke kosti.
Chiméra zařvala bolestí a vzepjala se na zadních aby se dostala z dosahu dýky. Ta chvíle stačila by se jí odkulila z dosahu a mohla se pořádně nadechnout. Ustoupila jí ze zorného pole dokud si všímala jen zraněné tlapy a sledovala kde by mohla mít tahle šelma své slabé místo. Každý ho má, i ona.

Jedovaté bodce na hřbetě chránili od útoku z vrchu, Dračí hlava byla pokryta šupinami jenž by se dali srovnávat s kvalitním protitankovým štítem a škorpioní ocas byl nebezpečím v okruhu minimálně metr a půl.

Už má jen jeden nápad. Není to dokonalé ale nejlepší řešení aniž by se musela dostat zase pod ní. Tomu by se ráda vyhnula, protože potom je riziko že jí to několik tun těžké monstrum zalehne. V tom případě i když by vyhrála, ve skutečnosti by nevyhrál nikdo protože by jí to rozmáčklo. Dost nepříjemná smrt.

Zbyla jí jen jediná možnost, krk. Pokud by se jí to povedlo mohla by stačit jedna rána a je po všem. Tak jen aby se jí to povedlo. Musí rychle než se po ní zvíře začne schánět aby se mohlo pomstít.

Zvedla pohled aby se mohla zabodnout pohled do svého skutečného nepřítele.
Mezigalaktický císař, to on dal rozkaz k obsazení země a i tyhle souboje byly jeho nápad. Byl to slizký parchant co si užíval násilí a krev. Ovládá všechno, vše až na její život.
Ona se pořád snaží o svůj vzdor vůči němu. Naschvál má svá klání rychle za sebou aby bylo publikum sklamané. To jí poskytuje největší zadostiučinění jaké by se jí tu mohlo povést získat.

S odhodláním se opět začala soustředit na svého soupeře. Chiméra se už začala pomalu soustředit na dění kolem ní.
Tohle je poslední možnost co má, než bude zase stoprocentně středem její pozornosti.

Vrhla se k ní a zabodla jí dýku pravou rukou hluboko do krku. Po ruce si začaly téct prameny teplé krve. Bylo jí hodně, víc než z obyčejné rány. Povedlo se jí trefit krční tepnu. Zatlačila ještě víc aby se všechny tři hroty zanořili hluboko do tkáně. Teď už chiméře nic nepomůže, je konec. Nebude trvat dlouho a vydechne naposledy.

Všechny tribuny oslavovali její její vítězství. Řvali skoro hůř než chiméra a používali různé technologie aby udělali ještě větší hluk.
Tento rámus musel být slyšet ještě na vedlejší planetě.

V duchu se jí Amazonka omluvila. Bylo to buď jedna nebo druhá, jiná možnost tu nebyla. Ne v boji na život a na smrt, vždy jeden umře.

Její myšlenky a smutek z vítězství zařídili, že povolila v ostražitosti. To byla její osudná chyba. Škorpioní ocas se neslyšně prohnal vzduchem arény a probodl tělo dívky skrz na skrz. Překvapeně zamrkala a sklopila pohled na velký bodec co jí vystupoval z hrudi.

Sevřela ho oběma rukama a na rtech jí pohrávál úsměv. Smutný, utrpný ale stále úsměv.
Jed jí probudil žilami a mohla jen počítat vteřiny než to skončí. Vlastně je to docela epický konec. Stejně by získání svobody po tomto klání byl jen jiná forma jejího trestu.
Už není nic z toho co znala.

Dělala čest své rase i své rodině, rvala se s nezlomným odhodláním i teď. Přesně takhle umírá poslední člověk co zbyl.
Poslední Amazonka padla nezlomená, hrdě s hlavou vztyčenou, s úsměvem na rtech a odhodláním zrcadlícím v temných očích.

Zdravím všechny odvážné duše co se jim povedlo to dočíst.
Jelikož bych to nebyla já kdybych si to nezkomplikovala tak lineárně s tímto příběhem bude vycházet ještě druhý.
Původně to mělo být na stejná zadání jen s tím rozdílem, že by to na sebe navazovalo. Pak jsem si ale uvědomila, že nemám nejmenší důvod týrat mě i vás stejnou příšerností jako tohle.
Takže se budu držet základu zadání ale výběru si jestli bude příběh v er či ich formě podle toho co mi k tomu bude víc sedět.
Pokud máš odvahu ....

Pak je tu příběh Vyprávěj mi.