Každá doba má své kladné a záporné stránky, i když lidé většinou vždy tvrdí,že ta minulá byla lepší. Jenže oni to většinou nemůžou porovnat a znají jen to co jim řeknou ve školách.

Nebo tak to alespoň bylo před rokem 3592, pak ale docházku zrušili. Nové informace dostávají všichni přes své čipy. No je to vše až příliš zjednodušené. Lidé zkrátka vždy chtěli mít co nejvíce a při tom se co nejméně namáhat. Jenže v důsledku toho si všichni nechali dat čipy, které je hlídají na každém kroku a ještě ke všemu je díky čipům může hlavní rozhodovač dokonale ovládat.

Volby dávno ztratili svůj smysl, když všichni jako jeden hlasují pro tu samou osobu. Jenže to značí,že tu je demokracie tak to musí nechat.
Opravdu jsou ty lidé zvláštní bytosti.
Nad tímhle přemýšlel jeden z tisíce robotů, které lidé kdysi dávno vymysleli aby za ně dělali úplně všechno. Přece proč by museli stát za kasou nebo stavět domy, či dokonce bojovat ve válkách když za ně tohle všechno může udělat nějaký nahraditelný robot. Dokonce roboti už stavějí i další roboty.

Ona, ano ten robot je žena, se dnes věnovala práci ve fabrice na roboty. Je to ta nejjednodušší práce a každý robot tam začíná když ho vyrobí. Stačí jen mačkat ty správné knoflíky a zbytek zajistí stroj. Takže měla dost času přemýšlet o takových banalitách jako jsou lidé.

Asi by se dostala ještě dál ale ozval se zvuk ukončovací pracovní dobu. I když je to zvláštní roboti mají pevně danou pracovní dobu aby se jim nepřehřáli obvody a oni se nevzbouřili proti lidem. Bezpečnostní pojistka kterou vymysleli po shlédnutí desítek katastrofických filmů,kde stroje ovládly svět.

Šla ulicemi na kterých je v tuto dobu nemožné potkat živou duši. Všichni jsou někde záleží a nejspíš koukají na nějaký svůj oblíbený pořad. 
Od okamžiku kdy fungování světa kontroluje čip se na ulicích nikdo nepochybuje. Studie totiž tvrdí,že skupina lidí je náchylnější ke vzpouře.
Došla ke kovové krabici, která je jejím úložištěm,kde dobíjí svou solární baterii.
V továrně není totiž moc sluníčka.

Hodila se do úsporného režimu a během čekání než se nabije procházela svoje nové informace. Mezi tím množstvím nových nesmyslných zákonů ale našla něco co jí zaujalo. Byla přeřazena.

Do nějaké tajné sekce o které v záznamech není ani slovo ale na tom nesejde. Už nebude muset dělat pořád dokola tu samou věc v továrně. Nebude mít monolitní stereotypní směnu ale bude se každý den nějak lišit. To je pro mladé roboty splněný sen.
I ona o tom snila ale přehrazuje se většinou jen když někdo ukáže výjimečný talent hodící se pro jeho novou profesi a ona si není vědoma ničeho zvláštního co by udělala.

Snad to zjistí zítra.
Další den už šla svižným krokem k budově ,které se všichni roboti vždycky vyhýbali. Dokonce se i tradovalo,že je prokletá a nikdo kdo tam vstoupil už ven nevyšel.

Zůstala stát před zavřenými dveřmi a cítila jak jí skenují kvůli ověření totožnosti. Trvalo to dlouho a bylo to opravdu důkladné. Cítila jak jí potom vibrují všechny obvody.

,,Vstup povolen."ozval se robotický hlas a dveře se neslyšně otevřeli. Prošla dlouho chodbou,kterou lemovaly prototypy všelijakých vynálezů. Od létajících aut, přes klonovací přístroj a výrobní automat na bio antialergickou antibakteriální stravu v prášku až po nejnovější typy robotů. Vždycky jí fascinovalo lidské jídlo, stačí trocha tepelných paprsků a z prášku v krabičce je nejrůznější jídlo.
Jednou viděla takovou reklamu. Bylo tam  kůře , sushi i něco čemu říkali květák. To poslední vypadalo skutečně odpudivě.
Jak to vůbec mohou jíst.

Šla pomalu,protože vlastně vůbec netuší kam má dojít ale na každé křižovatce chodeb byly směrovky i cedule určující kdo má přednost. Držela jsem se cedulí pro nové roboty. Je vtipné,že tam pro ně mají speciální cedule.

Došla před velkou kancelář na které bylo napsáno : nový roboti sem. A k tomu tam byla velká šipka ukazující na kliku. Svým způsobem je to opravdu děsivé.
Ze slušnosti zaklepala a dveře se otevřely. Místnost byla strohá ale za stolem seděl člověk. To samo o sobě bylo to nejdivnější, nepřekonal to ani fakt,že to je hlavní rozhodovač.

Seděl za bílím stolem v bílé místnosti plné utržených robotích hlav a čipů. Trochu to připomínalo robotí ekvivalent masového hrobu či hororu. Kdyby to šlo,přejel by jí z toho mráz po zádech. Jenže ona necítí mráz či horko jako lidé.  Tak daleko technologie stále ještě není aby mohla cítit.

,, Takže EQJ 0098335747990, jsi tu protože nám docházejí roboti a ty máš přesně co potřebujeme. " řekl ten velký šéf.

,,A to je co ,pane?"zeptala se i navzdory svému programu. Roboti by se neměli na nic ptát a jen plnit rozkazy. Jenže to by jim nesměli dát umělou inteligenci, protože hlavní vada myšlení je zvědavost.
Prozíravě si jí prohlédl a ušklíbl se.

,,Jste  pilná a rychlá, posledních pár měsíců děláte silně nad normu. Máte pevnou stavbu, takže vás jen tak něco nezničí. Navíc jste zůstala že všech robotů na výrobě nejdéle."

I když to řekl ve vší vážnosti měla pocit,že si z ní utahuje. Nejspíš jen potřebují nějakou oběť na pokusy a ona se jim hodila.

,, Dobře, kde budu pracovat?"

,,Tudy a po fialové."navedl jí na začátek chodby a tím očividně jeho povinnost skončila.

Šla přesvětlenou chotbou a slyšela ozvěnou jak její nohy dopadají na dlaždice. Podlaha se jen leskla.

Čím šla déle tím míň se jí to zamlouvalo. U každých dveří podél chodby stáli dva roboti typu WAR. Jsou to nemyslící plechovky určené jen k útoku nebo obraně. Žádná inteligence, jen síla.

Nořila se hlouběji do nitra budovy a chodba stále neměla svého konce. Takhle čast byla ovšem méně přehnaně čistá a upravena podle posledních trendů. Bílou nahradila zašle šedá a na podlaze byly nejedny otisky bot.
Když si uvědomila co opravdu vidí zastavila se na místě.
Tudy musí chodit lidé, protože roboti boty nenosí.
Blbě by se jim zavazovali tkaničky. To je alespoň výmluva lidstva proč. Tvrdí se, že je to jen aby robotům nemuseli zdokonalovat prsty a jemnou motoriku.

Na konci chodby byly dveře černé jako noc.
Nemít tu barvu v nastavení asi jí nepozná. Dnešní bílé době je černá téměř stejně jedinečná jako vidět pracujícího člověka.
Nakonec překonala ten špatný pocit a otevřela dveře. Ztuhla jako kdyby jí během setiny vteřiny zrezly všechny nerezové spoje. Tak teď se to její přirovnání o černé stalo ještě výstižnější.
Ve velké místnosti bez oken bylo několik stolů . Za nimi seděli a pracovaly lidé. Lidé, jen ta myšlenka a jí přišla absurdní a teď to vidí na vlastní oči. Kdyby to šlo tak by jí povolili spoje a a sbírala by čelist ze země.

,,Á .... dostali jsme novou hračku, roztomilé. To je od toho diktátora zlaté."ozval se hlas někde z odlehlého konce místnosti. Tón hlasu byl příjemný, i když očividně náchylný k provokaci, ale to sdělení se jí ani za mák nelíbil.

,,Nejsem hračka."řekla prostě i když odporovat lidem by mělo být proti programu.

,,Ono to i mluví, museli jsme být obzvlášť hodní."řekl kousavě a očividně vstal protože se mu konečně mohla podívat do tváře.

Na okamžik ztuhla, jako by jí zamrzly všechny obvody a pak se i jí na tváři objevil stejný kousavý ušklebek. Překonala vzdálenost co je dělila a pohlédla mu tvrdě do očí.

,,Já nejsem žádný ochočený toustovač či automat na jídlo po dietě."zavrčela mu do tváře a čekala na jeho reakci. Pracující tvorové jsou si všichni rovni. Proto se její pracovní nastavení ani moc nepříčí i když jsou to lidé. Koukal na ní jak tele na nový vrata ale ona si jen odfrkla a přešla za něj k velké tabuli kde byl rozpis co má kdo dělat.
Zvláštnější věc neviděla. Svým způsobem se to podobalo každé tabulce co viděla v továrně a v tom to bylo nejdivnější. Jednalo se tu s lidmi stejně jako s roboti, ne-li hůř. Rozpis pracovních hodin byl téměř nezvladatelný a cíle byly nepředstavitelné.

,,Vy jste myslitelé.." pronesla nevěřícně spíš pro sebe. Oni to o sobě vědí.
Vždyť to měl být mýtus, legenda kterou se straší nové roboty aby dodržovali veškerá pravidla a nejenom ty hlavní.

Říká se,že někde existuje skupina lidí kterým byl po dosažení patnácti let vyjmut čip z důvodu nadměrné inteligence. Oni každý den pracují na technickém pokroku naší už tak dost dokonalé společnosti. Někdo tvrdí,že neexistují a jiní se bojí kdy vymyslí něco lepšího než jsou roboti a půjdou do šrotu.
A pak je tam ještě horší fáma, že na své pokusi potřebují roboty aby se mohli posunout dál.

Sevřela ruce v pěst až kov zaskřípal o kov. Vše v ní vřelo jelikož konečně všechny dílky skládačky zapadli na svá místa a to co řekl ten rozhodovač.  Docházejí jim roboti na pokusy a ona má skončit stejně jako ty chudáci předemnou. Rozebraná na náhradní díly.
,,Tak to tedy ne."zavrčela už docela nahlas.

,, Copak obvode, došlo to na co tě tu máme?"provokoval jí dal ale ona to tentokrát úplně ignorovala.

Kontrolovala všechny své složky, vzpomínky i závěť jestli už má vše seřazené. Není to žádná veselá činnost ale ona na tom začala pracovat v době když jí došla chyba v jejich softwaru. Nikde nebylo psáno kdy se jí rozhodnou vypnout nebo se jí přepálí emocionální rozhraní.

,,Jen na náhradní díly a pokusy.."obrátila o sto osmdesát a tentokrát byla ledově klidná. Mohla to čekat a když už má skončit v plechovce ať to alespoň pomůže technickému rozvoji.

,,Ano, ta možnost tu bude ale prvně musíme zjistit jestli nám nemůžeš být užitečná i jinak. Který si model?"zeptal se jeden z těch starších a rozumnějších. Vlastně tu byl možná nejstarší, asi jejich vůdce.

,,EQJ."řekla stroze a ukázala mu ty tři písmena vyražená na pravém zápěstí.

,,A já myslel,že už moc robotů tohohle typu nezbylo. Vlastně se pořád tvrdilo,že žádný." Mluvil tak zaskočeně až se nedokázala neusmát. Což byl při její situaci zázrak.

,,Jsem EQJ 0098335747990 ale máte pravdu, už jsem zbyla jen já. Většinu z nás už dávno rozebrali pod záminkou,že jsme zastaralý model."řekla s povzdechem a promnula si krk. Člověk by řekl ,že robota nemůže bolet za krkem ale programátoři udělali ten pocit velmi realistický.

,,Jak se ti to podařilo?"zeptal se dost nechápavě v téhle dokonale společnosti přece neexistují byrokratické chyby tak jak je možné,že přežil jediný exemplář z robotů,které systematicky likvidovali jen co vylezli z fabriky. Proto se nakonec přestali dělat. Konečně technikům došlo v čem byl jejich problém a stopli to.

,,Dost mi pomohl fakt,že jsem byla poslední vyrobený kus takže mám úplně jinou zevní podobu než ostatní EQJ . Ze začátku mě brali jako jiný typ a když už se mě začali ptát na to co jsem bylo to vše už dávno zapomenuto. Dokud bych neudělala něco čím na sebe upoutám jsem pro ně jen další robot. Ani hlavnímu rozhodovači to nedošlo když jsem mu to řekla." Dokončila své vysvětlení a rukou přejela po písmenech vyražených na zápěstí.

Při správném pohledu je dokázali zaměnit za EOI jelikož už písmena ztratila rozpoznatelné rysy a zůstali jen tři neurčité tvary možné jí během okamžiku dostat k trestu smrti. Nebo něčemu pro roboty ještě horšímu než smrt. Stala by se jen další hlavou v jeho kanceláři jen s tím rozdílem,že ona by stále vnímala a nedokázala nic udělat s tím zvěrstvem co uvidí.

Dívali se na mě jako kdyby mi přimontovali omylem druhou hlavu. Nemám ráda tenhle pohled, protože ho následuje buď lítost nebo zhnusení a neví která je horší.

,,Jak vám říkají?"zeptala se nakonec toho rozumnějšího z těch dvou co na ní mluvili. Oni nejsou jako stroje, každý člověk má vlastní jméno nebo alespoň přezdívku.

,, William ale většina tady mi říká dědku, protože jsem nejstarší. V tomhle programu jsem téměř od jeho založení, když rozhodovači došlo,že bez chytrých mozků zůstane lidstvo stát na místě."řekl s přátelským úsměvem. Bylo to zvláštní,že si někdo dokázal udržet úsměv i za těchto podmínek.

,,Proč byl tvůj typ tak na mušce?"zeptal se ten provokatér a ona si povzdechla. Vlastně ji ale spíš překvapilo, že se neptal nikdo další.

,, Vlastně jsem čekala ,že to výběru těch nejinteligentnějších už dávno dojde. Naše umělá inteligence už dosáhla takové úrovně,že byla méně umělá než bylo zvykem. Původně to sice v prototypech i návrzích vypadalo obyčejně ale jsme učenlivý a máme lepší emoční základ.
Po určité době jsme od lidí odkoukali tolik až jsme se téměř chovali jako oni. " Řekla prostě a protáhla si prsty na rukou.
,,S lepším vzhledem a větším množstvím věmových čidel bychom nakonec mohli být od lidí k nerozeznání."

,,To ale nemyslíš vážně,že ne ?"zeptal se lehce nevěřícně. Nejspíš doufal v to ,že si opravdu dělám jenom srandu. Taky by si to přála ale pravda je mnohem komplikovanější než si nejspíš myslel když se mě ptal.

,, Bohužel, zlatíčko je to čistá pravda."řekla hořce a šla si sednout na pracovní plochu. Bylo to zvláštní. Za myšlenka,že tady na tom stole nejspíš skončí její existence.  Tolik let se držela při životě pravidly ještě přísnějšími než má kdokoliv jiný jen proto aby byla nakonec pokusným králíkem několika lidských vědátorů.
Trapas.

,,Co to tam děláš?"zeptal se nechápavě když si lehla na prázdný prostor.

,,Sleduju jaký bude můj poslední výhled. Není to špatné,jen doufám že poslední co uvidím nebude tvůj ksicht. To by byl od osudu odporný podraz.
Tak zlomyslný snad nebude ani on."poznamenala a zavřela oči. Tak takhle to skončí.

,, Okamžitě se zvedni z toho pracovního stolu."zavrčel dědek a rychle ke mně přešel. Ten tón hlasu by asi vyděsil každého člověka kdo by ho slyšel a v tom to je. Já nejsem člověk. Natočila hlavu na stranu aby mu mohla pohlédnout shovívavě do tváře.

,,To je v pořádku, proto tu přece jsem."řekla s klidným úsměvem.,,Stane se to tak jako tak. Proč to tedy protahovat. Zavřu oči a vy mě vypnete. Nebude to bolet ani mě a ani vás. Čím déle bych tu byla tím víc by vám na mě záleželo a pak by jste to nedokázali vůbec. Bude to tak nejjednodušší a zmizí tím jednoduchým činem i poslední z těch prokletých porouchaných strojů."

,,Nemluv tak o sobě. Tak dlouho si přece vydržela.."řekl nevěřícím. Není vždycky jednoduché rozloučit se s jedinečným robotem. Tomu rozumím.

,, Mít tolik emocí v době kdy se už nenosí je větší trest než smrt. Třeba se to na druhé straně bude lepší a setkám se tam se starými známými."dodala s malým úsměvem. On to teď možná nechápe ale nakonec každého přestane bavit utíkat a už vůbec když to skončí stejně jako kdyby neutíkala.

,,Když člověk před smrtí utíká jen k jiné její podobě přestane ho to bavit. Skončíme to dřív než někdo zjistí co jsem ."zašeptala nakonec a ještě víc jim to ulehčila.
Má jedno speciální tlačítko které jí může v okamžiku zastavit veškeré funkce. Takový sebevražedný knoflík.

Položila na něj prst a nepřítomně se usmála.,,A říkali mi Liv."zašeptala než zavřela oči naposled.
Zvuk jejich obvodů utichl. Světlo zmizelo a zůstala jen jedna prázdná schránka na kovovém stole.
Mrtvola té co celý život bojovala o právo přežít.
Prohrála.