Vtipné, to by nejlépe popsalo mou situaci. Ležela jsem na podlaze ve vlastní krvy a v hlavě se mi honili vzpomínky a dnešní den. Při tom to ale začalo relativně normálně.
Nechala jsem se ukecat od nejlepšího kámoše abych s ním šla koledovat. Jo, takhle zpětně bych si za to dala přes hubu. Měla jsem si stát za svým a zůstat doma s nějakým pěkným filmem a tabulkou hořké čokolády.
Šli jsme od domu k domu ale kvůli našemu věku jsme jen málokdy uspěli. Většinou nám věnovali pobavený nebo shovívavý úsměv a my museli jít dál. Při jednom takovém přesouvání jsem vrazila do nádherné černovlásky s uhrančivýma zelenýma očima.

Když jsem ji uviděla poprvé koukala jsem na ní bezeslova s otevřenou pusou. Měla dokonalou masku. Bílá kůže byla uprostřed předělená kovovými kroužky. Jedna strana vypadala úplně normálně s malým piercingem v nose ale ta druhá bylo něco úplně jiného. Kůže popraskaná jako starý papír občas jako by měla díru skrz, oko podlité krví a vlasy prokvetlé šedinami. Na sobě bílou košili s mnohačetnými tmavě červenými fleky jako od krve a byla úplně bosá.
Nebyla jsem ovšem jediná okouzlená její krásou. Charlie na tom byl úplně stejně, možná i hůř.

,, Bydlím nedaleko a pořádám Halloweenskou párty, nechcete se přidat?"zeptala se sladce. Já bych možná ráda odmítla, měla jsem už všeho plné zuby ale to praštěné pako mě v odpovědi předběhlo.

,,Bude nám potěšením, veď nás ."řekl se svým typickým svůdným úsměvem a každou nás čapl za loket. Mě držel pevněji abych mu nezdrhla. Je mi jasné,že tu holku chce a já mám být jen kamufláž aby to nebylo tak nápadné.

Šli jsme za takové normální konverzace opravdu dlouho. Až jsem začala pochybovat,že nás opravdu vede k sobě když se před námi objevil velký tmavý dům. Vypadal schátralý a obklopovala ho temná aura.

Vím co si teď každý říká.
Který kolosální blbec by na halloween vešel do takového domu a odpověď by byla prostá, My.

Když jsem se v téměř rozpadajícím domě usadila do křesla, protože to jako jedna z mála věcí vypadala , že vydrží. Ozval se rachot a kolem zápěstí a pasu se mi obmotali ocelové pásy s průměrem minimálně jeden centimetr. Bylo to opravdu těsné sevření a já se poplašeně dívala kolem sebe. Nejsem typ na tyhle praktiky.
Ona se jen sladce usmála a přirazila Charlieho na stěnu. Slyšela jsem jak mu zapraskali kosti při tom nárazu.

,,Neboj kotě, bude to rychlé."řekla ledově než mu zarazila do hrudi dřevěný kolík. Viděla jsem jak ho tímhle způsobem připíchla na zeď. Jeho tělo sebou několikrát cuklo než jen zůstalo bez pohybu vyset.

,,NE!!"zařvala jsem nepříčetně když jeho očí ztratili ten šibalský lesk a z jeho těla tekli prameny krve.

,,Ale copak zlato, nemáš ráda červenou?"zeptala se přehnaně sladce a olízla si z ruky krev co tam ulpěla.
Nechala ho nám vyset jako by o něj ztratila zájem a věnovala mi veškerou svou pozornost. Jen několika kroky se dostala ke mně a když odemně stala na délku dlaně mohla jsem cítit zatuchlý zápach i puch tlejícího masa. Nechápu jak jsem si toho mohla dříve nevšimnout.  Žaludek se mu obrátil a to hned několikrát.

,,Měla si ho ráda či dokonce milovala?"zeptala se mě posměšně a její oči se mi zarývaly až do duše. Nemilovala jsem ho, nebo ano ale jen jako bratra co jsem nikdy neměla. Byl stejný cvok jako já a vždy jsem se na něj mohla spolehnout.

,,To je sladké, v tom případě by jsi měla být šťastná. Protože on narozdíl od tebe z toho vyvázl snadno a rychle."řekla chladnokrevně a pak už jsem jen slyšela jak mi praskají kosti. Krev mi hučela v uších a můj bolestný křik rezonoval místností.

,,Budeš si ještě přát aby jsi byla na jeho místě.."řekla s hravým úsměvem a vrhla se na mé rty. Chtělo se mi zvracet. Bylo to jako mít v puse mrtvou několik dní starou rybu. Několikrát se mi obrátil žaludek a pak ...už tam nebyla.

Charlie vysel na zdi, já měla asi zlomenou ruku i zápěstí a ona si jen tak zmizí. Přejel mi mráz po zádech.
Dlouho se nic nedělo a to samo mě děsilo možná víc než kdyby tu byla a hrála si na panenku Chucky.

Zavřela jsem oči abych se na něj nemusela dívat a v tom se to ozvalo. Prvně to byl spíše nenápadný šum ale postupně se to zesilovalo až jsem rozeznávala dětský hlásek.

,,Zůstaň tu semnou..."zaslechla jsem první větu jejíž ozvěna se nesla do ztracena. Tolik smutku a osamělosti v tak málo slovech. Úpěnlivě a lehce zoufale mě žádala. Kdybych byla v jiné situaci a všechno mě tolik nebolelo zkusila bych to děvčátko hledat alespoň pohledem ale takhle. Tvarila jsem se ,že jsem ani nic nezaslechla.

,,Budeš moje kamarádka?"zeptal se hlásek znovu ještě urputněji a i jako bych ho slyšela blíž. Unaveně jsem otevřela oči a rozhledla se. Nikde nic nebylo.

Chvíli jsem se bála ,že už blouzním. Ta slova se stále opakovala jako ozvěnou ale já stále nic neviděla. Šálý mě snad jen smysli potom co jsem přišla o nejlepšího přítele? Zavřela jsem oči a snažila se hlubokým dýcháním uklidnit.

,,Budeš si semnou hrát?"zeptal se náhle roztřesený hlas těsně u mé tváře a já prudce otevřela oči. Byla tam holčička, mohlo jí být sotva osm.

Černé vlasy jí v loknách splývaly podel bledé tváře a její oči zářili jako dva smaragdy. Na sobě měla bílé krajkové šaty v pase převázané mechovou stuhou, která končila velkou mašlí za zády. Tu jsem mohla dokonale vidět když odemně odstoupila a ostražitě se rozhlédla.

,,Je tu? Přišel aby to znovu udělal?"začala náhle zmatkovat a já nevěděla co se děje. Nebyla jsem si jistá která bije.

,, Kdo?"zeptala jsem se a vlastní hlas mi zněl tak cize. Jako bych kloktala hřebíky a zapíjela to kyselinou. Opravdu odporný zvuk.

,,On...sahal na mě...a on... nechci aby se vrátil...n-nechci to prožít znovu.."šeptala rozklepaně a po tvářích se jí kutálely slzy jako hrachy. Vypadala na pokraji zhroucení a bílé šaty se jí začali zbarvovat do červena krví.

Vůbec jsem nevěděla kde se vzala. Jako by ani nebyla děvčátka, ani jsem si nebyla jistá kde se ta myšlenka vzala dokud se holčička nezačala psychopatický smát. Na tváři se jí objevil šílený, až krvežíznivý úsměv a v očích byl hlad po bolesti.

,,Jeho krev byla krásně teplá a tak sladká.."zašeptala zasněně a olízla si rty. Až teď jsem si všimla,že jí z koutků stékají pramínky krve.,, Tekla úplně všude...bylo to tak příjemné se v ní procházet.."
Otřásla jsem se a zatnula ruce v pěst.

Nejdivnější bylo,že mi něco na téhle psychopatické holčičce přišlo povědomé a pak na mě upřela svoje oči.                                                                      V ten moment jsem měla jasno.
Ta holčička a ta příšera co mě sem nalákala, jsou to ta samá osoba jen s určitým věkovým rozdílem.

Pomalým krokem se ke mně rozešla a pokaždé když dopadli její bosá chodidla na zem jako by zestárla. O rok, občas možná i o dva a když opět stanula předemnou byla to ta mladá žena co mě sem zavedla.

Podívala jsem se do té poloviční tváře a věděla jsem,že je to to poslední co v životě uvidím. Původně jsem chtěla aby to bylo něco epičtějšího jako západ slunce nebo jeho východ ale mohla jsem dopadnout hůř. Alespoň to není padesáti letý páprda s perverzním úsměvem a nemusím se bát,že dopadnu jako oběť nekrofila.

Vytáhla od nikud dlouhý ostrý nůž a mě se zkroutily všechny vnitřnosti. Najednou jsem si byla stoprocentně jistá,že myslela vážně když říkala jak dobře ještě dopadl Charlie. Chladnokrevně se na mě usmála než začala odřezávat kousky masa velké jako filety z lososa. Kousek po kousku zabavovala mou kost masa a bylo jí úplně jedno jak u toho ječím bolestí, možná naopak se jí to líbilo o to víc.

Po chvíli jsem se sama sebe ptala jaktože už jsem dávno neomdlela bolestí ale já odpověď znala ještě než jsem si položila otázku. Jsem příliš paličatá a tvrdohlavá. Nechci jí nechat ten pocit vítězství i když by mě to mohlo vykoupit z té nezkušené trýzně co prožívám. Neudelam to už kvůli Charliemu, on by nechtěl abych jí nechala tak snadno dosáhnout svého.
Když měla mou kost úplně odkrytou začala mi rýt do bílé hmoty runy a obrazce, které jsem v životě neviděla.

,,To je kouzlo na větší bolest?"zeptala jsem se kousavě z posledních sil. Po zádech mi stékali kapky potu a celé tělo se mi třáslo vypětím a adrenalinem. Ty jediné dvě věci mě ještě drželi nad propastí věčné temnoty.

,,Ne, i když ty by jsi to tak možná mohla vnímat."řekla sladce a odhrnula mi vlasy z tváře. ,,Tohle uvězní tvou duši v tomto domě, stejně jako tu kdysi někdo uvěznil tu mou."

Tenhle krásný upřímný moment přerušil její šílený smích. Smála se ze zakloněnou hlavou až jsem se divila, že se neudusí. Pak se ale stejně nečekaně jako to začalo to i skončilo. Smích utichl a ona na mě upřela své oči. Někde pod tou tlustou vrstvou psychopata jsem viděla to vyděšené děvčátko co se bojí co jí ten muž udělá. Dříve nebyla zrůdu, tu z ní udělali až lidé jako ten chlap.

,, Proč já?"zeptala jsem se zmateně. Boj o svůj život už jsem dávno vzdala. Díky tomu jak si mě naporcovala jsem ztratila tolik krve, že už je jen otázkou času kdy i já tady chcípnu. Chci ale vědět ten důvod dřív než ten čas nastane. Zůstane tu po mě pár lidí,kterým budu chybět a chci vědět jestli bude nějaký důvod, který je alespoň trochu utěší.

,,Jsi jako já, obalená samotou a představa trávení času s lidmi se ti hnusí. Chci ti dopřát klid."řekla jako by to byla samozřejmost. Jako by bylo absurdní se vůbec ptát na její důvody když jsou tak jednoduché a zřejmé.

Přejel mi mráz po zádech když mi došlo,že má možná pravdu. Kdyby nebylo Charlese byla bych úplně sama v tom krutém světě plném lidí, kteří se nemůžou dočkat až někomu budou moci znovu ublížit a pak je tu ona.
Tvor podobný příšeře víc než kdokoliv koho znám ale čím více času trávím v její přítomnosti tím více pochybuji.

,,Stejně umřu, každý z nás pomalu umírá...už od narození.."zašeptala jsem hořce a po tváři mi sklouzly dvě osamocené slzy. Už mi opravdu moc času nezbývá.

Znovu se zasmála a zabodla mi nůž hluboko do břicha. Teď už jsem jí nechápala vůbec. Vypadala ,že už mě snad ani nechce zabít a pak udělá něco takového. Není normální ale to jsem věděla už v momentě kdy probodla člověka.
Po jejích posledních slovech bych čekala,že bude mít nějaké hlubší pohnutky ale pak mě prostě probodne.

Netrefila nic životně důležité ale začala ze mě ve větší míře vytékat ta životodárná tekutina , které jsem měla už tak zatraceně málo. Do nedávná bych si myslela,že se důležitost krve přeceňuje a co záleží na tom jestli přijdeme o pár kapek nebo o litr. Myslela jsem si,že ji mám v těle dost, možná i víc než potřebuji. Jenže když z vás vytéká a s ní i poslední zbytek života vidíte to jasněji.
Vše co mě poutalo zmizelo stejně jako můj věznitel.  Po tom všem co mi udělala si zeď prostě jen tak zmizí jako pára nad hrncem. To je neskutečné. Měla by mít alespoň tolik slušnosti aby tu zůstala a počkala si na to až skapu.

Zmateně jsem se rozhlížela a teprve až když mi padl pohled na okna došlo mi co se děje. Svítá a právě skončila noc duchů.

,,Chceš si semnou hrát?" Ten tenký hlásek tam někde v povzdálí byl jediný poslední důkaz o tom ,že tu kdy byla. Že se to vše dnes opravdu stalo.

Její noc a já tu umřu na podlaze ve vlastní krvy,která se tam někde níže míchá s krví mého nejlepší přítele.  Kdyby k tomu Charlie mohl něco říct, určitě by to byl nějaký jeho pověstný vtip. I když šlo do tuhého a situace byla sebehorší udržoval si svůj pověstný úsměv. Jeho osobitý smysl pro humor tváří v tvář nesnázím byl pověstný.
Tak jsem se ještě naposledy usmála na počest svého bratra z jiného hnízda a v jeho duchu byla i moje poslední myšlenka.

Má to ale i své světlé stránky, nakonec to poslední co uvidím bude svítání...