THOR:
Probudila mne rána. Než jsem se stačil rozkoukat a zjistit, co se děje jsem uslyšel bratrův hlas. Zaměřil jsem na něj svůj, stále ještě spánkem zastřený, pohled. Na tváři se mi mihl samovolný úsměv.
„Copak tu děláš bratře? Nemáš být náhodou na oslavě a oslavovat mé probuzení s ostatními?" podotkl jsem škádlivě. A očekával nějakou jeho peprnou odpověď.

LOKI:
Zelenooký muž se nad slovy svého bratra s lehkým pohrdáním zasmál.
„Ach, bratře, slavit budu, až to bude tvůj pohřeb. Ne, jakási pofidérní oslava tvého probuzení," protočil oči mladší z mužů a zahleděl se na své nehty, jako kdyby to bylo to nejdůležitější na světě.
Nyní lhal. Horší na tom bylo, že nelhal jen Thorovi, ale hlavně sobě, což pro něj rozhodně nebylo přínosem. Rozhodl se tedy opustit tento tenký led a vrátil se zpět k původnímu plánu.
„Musíš mi pomoc," řekl nesmlouvavým tónem a muže na lůžku probodl pohledem.

THOR:
Nad jeho odpovědí jsem se jen pobaveně uchechtl, nic menšího jsem od něj nečekal. Ovšem nad jeho další vetou jsem se pozastavil.
"Musím? A od které doby JÁ něco musím? Bratře," pronesu a odmlčím se, než pokračuji: "O co jde?"

LOKI:
Loki si dramaticky povzdechl a obrátil svůj pohled v sloup. Thor reagoval přesně tak jak věděl, že reagovat bude.
„Od té doby, co mi to dlužíš," vydech otráveně a upřel svůj pohled na bratra.
„Matka mi řekla, že nebýt mne a mých kouzel, která stabilizovala tvou teplotu po té co si v Bifrostu upadl do bezvědomí, byl bys mrtvý. Je na čase, abys mi splatil svůj dluh," zlomyslně se mladší z dvojice ušklíbl a blonďáka na lůžku znovu přejel pohledem. Vypadal mohem lépe, než včera večer, to se muselo uznat. Nicméně ani za mák to nebyl ten starý Thor, kterého Loki znal. Tenhle Thor vypadal unaveně, slabě avšak smířeně se vším co se dělo.
„Potřebuji, abys matce řekl, že jsem se k tobě choval hezky, dobrovolně jsem tě navštívil a omluvil se ti, za své včerejší chování. Její tresty jsou k nevydržení," zamračil se mladší a teatrálně si povzdechl.

THOR:
Překvapeně jsem zamrkal.
"Tohle jsem nevěděl. Nikdo mi nic neřekl..." šeptnu spíše pro sebe.
"Díky," poděkuji mu. Když mi dojde co a proč odemne potřebuje na tváři mi hraje pobavený výraz. Jak já jen věděl, jak umí být naše matka děsivá a hlavně vynalézavá, především když se jednalo o nějaký trest.
"Nemám problém to matce povědět pokud to bude pravda," řeknu a vyčkávavě se na něj zahledím.

LOKI:
Černovlasý muž cítil jak v něm rostl vztek. On se mu nebude omlouvat! Loki shodil své nohy z postele a předklonil se, aby na bratra lépe viděl.
„Své díky si nech, nestojím o ně," prskl vztekle a stále se mračil. „Dlužíš mi to, bratře, jedna lež tě nezabije a mě usnadní život. Ale faktem zůstává, že i ten hloupý trest je tvoje vina! Kdybys poslechl otce a nechodil tam, neměla by mne matka za co nyní trestat," rozčílil se Loki, avšak věděl, že se vztekem daleko nedojde, proto přešel na vyjednávání. Zhluboka se dvakrát nadechl, aby se uklidnil a znovu promluvil, nyní o poznání klidnějším tónem, k bratrovi: „Když mi pomůžeš, můžeš mne požádat o jakoukoli laskavost a já ti pomohu," pronesl vyrovnaně a snažil se všemožně vykličkovat, jen aby se nemusel omlouvat. Byl ochoten udělat téměř cokoli.

THOR:
Unaveně jsem si přejel rukou po tváři a na chvíli přitom zavřel oči. Někdy uměl být Loki... prostě Lokim.
Zahledím se mu do očí a spustím: "Nestojíš o mé díky, fajn, vnucovat ti je nebudu. Ovšem nic ti nedlužím, sic si mi pomohl svým kouzlem, což ocenuji, to ale nemění nic na tom, že to nevyváží tvé obvyklé chování ke mně. Navíc za SVŮJ trest, si můžeš SÁM, svým nevhodným chováním, takže mě do toho netahej. A rozhodně nepočítej s tím, že budu naší matce lhát. To si totiž nezaslouží, ač by jí zpráva o tom, že ses omluvil, jistě potěšila..." odmlčím se a pak dodám: "Svou laskavost jako protislužbu si nech. Nestojím o ni. Jsem unavený a nemám na tebe zrovna náladu, tak se kliď," oznámím mu nemilosrdně, ale hlavně unaveně. Opravdu nemám náladu se s ním dohadovat o tom, co si myslí, obzvlášť když je to naprosto pokroucené vidění celé situace.

LOKI:
"Kliď?! Připadám ti snad jako nějaká služka, které můžeš přikazovat, kde a kdy má být? Ani omylem, Thore, ty mi už nikdy nebudeš říkat, co mám dělat!" Loki ztišil hlas, avšak přes to, že jeho slova byla plná vzdoru, v jeho hrudi se něco podivného hnulo. Můžou slova bolet? Na okamžik projelo jeho myslí, než se opět vrátil myšlenkami zpět.
V zelených očích opět zaplála nenávist, která se posledních pár dní dostala téměř až k zapomění. Loki nevěděl proč to dělal. Štvát Thora byl už zkrátka jeho zvyk, nebo spíše rutina a neodmyslitelně to patřilo k jeho životu. Stejně tak jako schopnost dýchat. Byl zkrátka Bůh flaše, nemohl jen tak přijít s kupou květin a vyznávat každému náklonnost. To nebyl on.
"Donuť mě odejít," zasyčel černovlásek a probodl bratra pohledem. "Sjofin tu není a nikdo ti nepomůže, co uděláš?" vztek a zloba byly silnější než on sám.

THOR:
Bez většího zájmu sleduju bratrův výlev slov a když skončil s tím svým pohledem a otázkou co udělám, tak jsem ho jen sjel pohledem, který jasně říkal, že mě jeho dětinský výlev naprosto nezajímá. Naprosto ho ignorujíc jsem se otočil na bok zády k němu rozhodnut jít prostě spát a ať se Loki třeba staví na hlavu.

LOKI:
"Bratře?" černovlásek oslovil horu svalů, která se k němu otočila zády a absolutně přestala vnímat cokoliv co mladší říkal. Jediné co od něj žádám je malá pomoc a on se ke mě prostě otočí zády?! Létalo Lokimu myslí a on se odmítal smířit s faktem, že by měl být ignorován.
Ignoraci vůči jeho osobě nesnášel ze všeho nejvíc.
Kdysi dávno, před mnoha sty lety, když byli chlapci oba ještě malí, se Thor naštval a dlouhé týdny bratra ignoroval a nemluvil s ním, kvůli jednomu z jeho mnoha žertů. Loki se tak proměnil v hada a vyčkal na mýtině, kam si jeho bratr často chodil trénovat své bojové praktiky. Černovlasý princ tenkrát ani nečekal dost dlouho, Thor přišel chvíli po něm a jen co spatřil pestrobarevného hada vyhřívajícího se na kameni, téměř okamžitě jej vzal do rukou, aby se pokochal jeho krásou. To se však Loki přeměnil zpět a vztekle bodnul Thora do břicha jednou ze svých dýk.
"Jo, to jsem já! Tak co, už mě vidíš?!" zakřičel a utekl pryč.
Tenkrát za své činy strávil celý týden bez večeře, ne však, že by mu to vadilo. Už ve svých osmi letech se zajímal o starodávnou magii, kterou potají po nocích ve svých komnatách studoval.
Vzpomínka z dětství se Lokimu vybavila před očima a vrátila se jako bumerang. Byla to jediná doba, kdy jej Thor ignoroval a on se díky tomu cítil vskutku mizerně.
"Thore? Slyšíš mě?" zkusil znovu ke svému bratrovi, který buď spal, nebo jej doopravdy nebral na zřetel.
Loki se zvedl ze svého křesla a vztekle překřížil ruce na prsou.
"Bratře, nikdo neusne tak rychle, tak se mnou koukej komunikovat, když jsem za tebou přišel," panovačně rozkázal mladší, avšak stále zůstával bez jakékoliv odezvy. Zlomyslně se usmál a vyčaroval tak doslova roj mravenců, které vpustil na Thorovo lůžko. Lezli všude: pod peřinou, po Thorovi, na polštáři, někteří dokonce i po zdech. Ti co se dostali do kontaktu s kůží Boha hromu začali agresivně kousat.
Loki s radostí v očích přihlížel, jak se jeho bratr začíná pomalu ošívat. Tohle nevydrží dlouho, pomyslel si Loki.

THOR:
Byl jsem tak blízko propadnout se do slastného spánku a ten... ten. Proč zrovna mravenci?
Já ho přetrhnu jak hada! Pomyslím si už pěkně vztekle. Tak on mě nenechá spát?
Nejdivnější bylo, že jsem necítil jen svůj hněv. Bylo to jako by můj hněv byl doprovázen ještě jedním, takovým, jak bych to jen popsal, divočejším. Ani jsem nemohl postřehnout, že se mi zaleskly oči jantarovou barvou a já se vztekle posadil a zařval na Lokiho, jako by byl malé neposlušné děcko.
"Loki! Přestaň! A vypadni!" můj hlas tak divně zaburácel a zdálo se mi to nebo tam byl podtón vrčení?
"Nech mě spát," dodám mírněji.

LOKI:
Thorův křik projel Lokiho hlavou doslova jako dýka napuštěná jedem. Černovláskovi spánky začali bolestivě pulzovat a on se cítil, jako kdyby v jeho hlavě obrovská spousta trpaslíků začala těžit zlato. Zuřivě bušily do jeho lebky a bolest byla téměř nesnesitelná.
Co to má, u Ódina, znamenat? Začal Loki panikařit a už ani nepochyboval o tom, že se něco doopravdy děje. Ta vůně, ten křik, tohle není normální! Asgardský princ si byl až moc dobře vědom, že jeho bratr na něj křičel už mnohokrát a NIKDY to na něj nemělo větší dopad, než potlačit nutkavou touhu po tom, aby se mu smál do obličeje.
Teď mu všechno v jeho těle říkalo, že by měl bratra poslechnout a udělat oč žádá. Jenže on tak strašně nechtěl. Díky ztrátě kontroly nad svou myslí, se všichni mravenci přeměnili v mýdlové bubliny a jeden po druhém popraskali, tak že po nich nezbylo ani památky. Jako kdyby nikdy ani neexistovali.
Jeho tělo zapotácelo a on vycouval rachle z místnosti. Bez jediného slova odporu, jakéhokoliv pošklebku, nebo čehokoliv co by pro něj bylo typické. Prostě jenom utekl. Nevěřil, že by Thor jeho nově nalezený donucovací prostředek znovu nevyužil a on nechtěl znovu riskovat. Otázka byla, zda-li o této nově nalezené schopnosti Thor věděl. Nevypadal, že by chtěl Lokimu záměrně ublížit, byl zkrátka jenom naštvaný. Mladší z bratrů však nevěděl co si o tom myslet.
Ještě než však ve spěchu opustil místnost, protože on nikdy a před ničím neutíkal: pouze náhle chtěl být někde jinde, potichu, avšak dost nahlas na to aby ho blonďák na lůžku slyšel, zašeptal: "Omlouvám se, za tamto," a vypařil se jako pára nad hrncem.
Utíkal tak rychle, jak mu jen jeho nohy a dech dovolil. Bylo toho moc a on se cítil jak časovaná bomba, před tím než vybuchne. Zastavil až za dveřmi svých komnat, kde si složil hlavu do dalní a unaveně vydechl.
Po několika desítkách minut v této pozici se přesunul na balkon. Viděl pod sebou, jak probíhá oslava. Všichni se přátelsky objímali, třásly si dlaněmi, nebo se jen tak plácali po zádech. Venku se již rozdělal velký oheň a spousty Asgarďanů již mělo problém kamkoliv dojít rovně.Hnus, zašklebil se Loki a protočil oči.

THOR:
Sledoval jsem bratrův výraz v obličeji, když mou pozornost upoutala záplava mýdlových bublinek, ve které se proměnili ti protivní mravenci a po chvilce po jejich existenci nezůstala ani stopa.
Překvapeně jsem pozoroval Lokiho chování. Vypadalo to jako by byl z něčeho vyvedený z míry. Sledoval jsem jeho rychlý odchod, když byl skoro pryč zaslechl jsem slůvka omluvy a už ho nebylo. V té chvíli, když jsem to uslyšel jsem vyvalil oči a užasle otevřel ústa v naprostém šoku. Nevěřícně jsem zíral na zavřené dveře v kterých před pár vteřinami zmizel.
Po vzpamatování se mi na tváři objevil široký úsměv. Pohodlně jsem se uložil a se stále přítomným připitomělým úsměvem na tváři jsem se odebral do říše snů.


----

Mezi tím co mladší z bratrů sledoval noční oblohu a přemýšlel nad vším co se nyní dělo, starší spokojeně spal a nabíral tak své síly, které se mu již pomalu vracely, Asgardský lid za nepřítomnosi obou princů slavil, jako naposledy před tisíci lety, kdy Všeotec porazil Jotunheim.
Pivo teklo proudem jako rozvodněná řeka a bylo konzumováno rychleji, než by kdokoliv stačil mrknout. Opilí válečníci se se smíchem poplácávali po zádech a neustále si navzájem pomáhali na nohy, když kdokoliv ztratil pevnou půdu pod nohama.
Víno zbarvilo švédské stoly do ruda a mizelo téměř stejně rychle jako pivo. Jídlo se pomalu vytrácelo a ve velkém sálu začalo být horko, proto se nakonec lidé rozhodli opustit zámek. Vydali se na malé nádvoří, kde rozdělali obrovský oheň, který šlehal vysoko k nebi, pili, jedli a slavili až do dalšího dne do odpoledních hodin.
Snad poprvé se na Asgardu stalo, že se chudí bavili s bohatými, slabí se bavili s válečníky a společně hodovali, zpívali písně a radovali se z Thorova zdraví. Neexistovali žádné překážky a vše se najednou zdálo tak správné a šťastné.
Nikdo však netušil, že onou radostí a nevinnými přátelskými doteky se po Asgardu šíří něco velice špatného. Fialovo-šedá mlha se vznášela nad celým davem a pomalu jej obklopovala. Ruce a nohy lidí tiše zahalovala a nikdo neměl nejmenší stušení, že se něco děje. Nikdo ji neviděl, ani necítil. Avšak ona tam byla. Plížila se tiše jako smrt a začínala působit již nevratné škody, které v budoucnu napáchají ještě hodně zmatku. Zatím jen tiše existovala a dávala sobě jen z lehka znát. Brzy však zaútočí ve své plné síle. Již hodně brzy ...