Zatímco se plavovlásek válel na matraci a v neklidném polospánku se převaloval ze strany na stranu, Sasuke strávil zbytek dne venku na palubě, kde si povídal se svými přáteli. Původní snahu o to, dozvědět se o okolí něco zajímavého vzdal v okamžiku, kdy Kakashi uprostřed svého monologu usnul v dovolenkovém lehátku. On se ho sice ještě několik dalších sekund snažil probrat, ale hned, co začal zařezávat tak hlasitě, za což by se nemusel stydět žádný řidič náklaďáku, to vzdal a rozešel se směrem k přídi, kde postávala trojice jeho nejlepších kamarádů. Jakmile byl až u nich, stejně jako oni se opřel o zábradlí, tak, aby nepřepadl a zahleděl se daleko před ně, kde se ve vzdálenosti mnoha desítek, možná stovek kilometrů, rozkládaly nazelenalé vrcholky dalekých ostrovů.

Na moment se sklonil, rukou si podepřel bradu a skrze pootevřené rty vydechl.

"Co tak vzdycháš, kámo?" zeptal se ho těsně vedle něj stojící bělovlásek a zvědavě se na něj zadíval.

Ne, že by mu na tom snad připadalo něco divného, přece jenom byl zvyklý, že černovlásek byl dost zádumčivý. Tady na lodi to ale přece bylo tak fantastické! Jelikož se o ně Kakashi, přesně jak všichni očekávali, vůbec nestaral, ani nezajímal, mohli si de facto dělat, co se jim zachtělo. Většinu volného času trávili tím, že posedávali u bazénu, nebo na přídi či na zádi čučeli do dáli a povídali si v takto malém počtu, ale čas od času i oni vyrazili do podpalubí do společenské místnosti, aby si s ostatními zahráli fotbálek, nebo třeba kulečník. I když je všichni považovali za šprty a namyšlené dětičky, které se uměly jen dobře narodit, občas s nimi ve škole prohodili pár vlídných slov. A tady výletě jako kdyby z nich nějaká vyšší moc sňala všechny předsudky, kvůli kterým se na ně dívali skrz prsty a normálně se s nimi bavili, jako kdyby mezi nimi nikdy nebyla žádná zlá krev nebo závist.

A to už byl pořádný důvod k dobré náladě! Proč tedy Sasuke vypadal tak utrápeně?

Tmavovlasý jen pokrčil rameny. "Jen jsem si říkal, jaký by to bylo, se na jeden z nich podívat," uvedl na pravou míru, aby Suigetsa vyvedl z jeho mylných, paranoidních představ a zlehka, takřka nepatrně, se pousmál, "Strávit tam pár dní úplně sám bez ostatních, vyčistit si hlavu a tak... To by byla přece paráda."

O vteřinu později mu na nahá ramena dopadla jemná, dívčí ruka a u ucha se mu ozval pisklavý hlas jeho kamarádky.

"Jeee Sasuke, ty jsi tááák romantický!" zamrkala a ladně pohodila jasně rudými, hustými vlasy a posunula se k němu blíž, než by se mu líbilo, aby jej na sebe upozornila, avšak stejně jako pokaždé se od něj nedočkala vůbec žádné reakce.

Světlovlásek jen protočil očima. "On to ale takhle nemyslel, blbko," odfrkl si pobaveně.

Karin zrudla vzteky na barvu zralého rajčátka, silně stiskla ruce v pěst a rázným krokem se vydala k němu, aby mu ubalila jednu dobře mířenou ránu mezi oči, když je z připravované bitky vyrušil Uchihův hlas.

"Možná bysme konečně mohli zajít za tím kapitánem a promluvit s ním, jestli by nás na chvíli nepustil ke kormidlu. Podle všeho jsou na lodi celkem tři kapitáni a střídají se po osmi hodinách, aby se udrželi ve střehu, kdyby bylo potřeba řešit nějaký problém. Když jsem procházel kolem, všiml jsem si, že akorát na směnu nastoupil ten, který na nástupu ten první den vypadal nejvíc v pohodě."

"No já nevím, Sasuke...," zamručel nejvyšší a do hlasu nechal proniknout podtón pochybností, "Podle toho, co říkal Kakashi, mi to nepřijde jako dobrý nápad."

Všichni čtyři na moment zavzpomínali na ten první den, kdy byli na cestě teprve asi hodinu. V dálce tenkrát ještě stále viděli siluetu konožského přístavu, avšak místo toho, aby společně sledovali, jak se jim stále víc a víc na celý týden vzdaluje, stáli seřazeni na přídi a poslouchali Kakashiho úvodní kázání, kde jim mimo veškerého důležitého personálu představoval všechna pravidla, mezi něž patřilo pravidlo tří N: Neserte mě, Nic neničte a Nepotopte loď.

"Nejsem idiot, nemám v plánu nechat nás ztroskotat," zavrtěl hlavou černooký, ale i přesto se v duchu otřásl.

Ještě víc se opřel o zábradlí, až si jej zarazil víc do kůže a tiše syknul bolestí. Pohledem vyhledal vzdálené ostrovy před nimi, než se zapíchl do hladiny, kterou mohutná loď protínala jako horký nůž máslo. Stačilo by tak strašně málo, aby přepadnul a vnořil se až do nejtemnějších hlubin moře. Na moment si představil, co by se stalo, kdyby zábradlí najednou zmizelo, zhoupl se mu žaludek a nohy zeslábly. Z vln a celkově z hloubek měl neuvěřitelný strach, ale nikdy by nic takového nahlas nepřiznal. Věděl, že jeho starosti byly zcela iracionální, a proto se stále víc a víc tlačil na kovové tyče. Bylo mu jedno, že z nich bude celý sedřený - dokud cítil bolest, jež mu způsobovaly, věděl, že jsou tam a že kdyby náhodou upadl nebo zakopl, nedovolí mu přepadnout přes okraj.

Konečně se od kovových zábran odpíchl, otočil se a zahleděl se směrem k zádi, kde se obzor začínal již dosti zatahovat, a zadoufal, že se bouřce opravdu vyhnou. Rozhodně by se mu vůbec nelíbilo, kdyby měl takové počasí přečkávat s Uzumakim v kajutě a ukazovat před ním svojí slabost.

"Tak pojďte, zařídím, aby nás nechal si zakormidlovat!"

***

I když zrovna v ten okamžik měl službu kapitán, který jim připadal ze všech nejvstřícnější, trvalo poměrně dost dlouhou dobu, než se jim podařilo ukecat ho, aby mohli alespoň na pár malých minut převzít otěže a pokusit se loď řídit. Nejen, že byl ten muž u cestovní kanceláře zaměstnán ze všech tří nejkratší dobu, ale taky se poměrně dost bál jak svého nadřízeného, tak jejich třídního učitele, Hatake Kakashiho. I když totiž šedovlásek na první pohled vypadal, že je naprosto neschopný postarat se jak o sebe, tak o bandu pubertálních šílenců, ve skutečnosti z něj šel docela strach. Když se mu teda zrovna chtělo.

Aby se tedy vyhnul všem možným i nemožným problémům a aby nepřišel o práci, domluvil se s nimi na tom, že po večerce, až budou všichni spát, nebo minimálně budou zalezlí ve svých pokojích, jim nakrátko dá volnou ruku a nechá je, si trochu zablbnout. Byl ale plně rozhodnutý je při všem pořádně pozorovat, aby se náhodou nic nestalo. Ne, že by si myslel, že by zrovna oni dokázali rozpoutat obří katastrofu velikosti Titanicu, přece jenom se jednalo o premianty jejich třídy, ale starost mu spíš dělalo počasí, které se s každou další hodinou víc a víc zhoršovalo. Pomalu, ale jistě se zvedal vítr, který poháněl stále častější vlny, vyšší, než by se mu líbilo. Rozhodně tedy nechtěl nechat nic náhodě.

***

Těsně před večeří se Uchiha ještě zastavil na pokoji, aby si zapojil telefon do nabíječky. I když v okamžiku, kdy odtamtud před několika hodinami odcházel, neměl moc dobrou náladu, nyní už se neuvěřitelně těšil na večer, až bude moct svým nejbližším ukázat svoje schopnosti, které ho ještě před tou tragickou nehodou naučil otec. Na moment posmutněl, když si vzpomněl na jeho přísný výraz, ale až neuvěřitelně něžný pohled, který dokázal vykouzlit jen, když byl sám se svou rodinou, než nakonec zavrtěl hlavu a v duchu si vybavil Itachiho obličej. Nyní byl on jeho rodičem, na ničem jiném nezáleželo.

Vůbec jej nepřekvapilo, když v momentě , kdy otevřel dveře kajuty, našel blondýna hlasitě pochrupovat na břiše. Jeho bílý zadek svítil na celou místnost jako maják. Podrážděně si povzdechl, přešel k zásuvce, dal telefon nabít a pak dlouhým, hubeným prstem dloubl Uzumakiho do žeber.

"Vstávej, idiote, nebo zas propásneš večeři a já se kvůli tvýmu kručení v břiše zase nevyspím," zahudroval, ale Naruto jen něco zamručel a spal dál.

"Hňup," protočil očima, ale nakonec to nechat být, přešel k posteli, kde položil klobouk a navlékl se do bílého trička, a odešel.

Vteřinu poté, co se za ním zaklaply dveře, blonďák vystřelil do sedu a zazubil se. Už předtím se chystal vyrazit na večeři, ale když za dveřmi uslyšel kroky, odvodil si, o koho se jedná a předstíral spánek. Rozhodně mu to přišlo lepší, než aby si s ním musel povídat. Nakonec si jen povzdechl, hlasitě zazíval, protáhl se a vyrazil k haldě oblečení, kterou měl poházenou na zemi. Naházel na sebe první, co našel a chtěl také opustit kajutu, když ho z jeho rozhodnutí vyrušila hlasitá vibrace.

Pomněnkově modrýma očima se zadíval na nejnovější iphone ležící na Sasukeho stolku a chvíli na něj zvědavě zíral, než se široce ušklíbl a udělal k němu pár kroků. Drze se mu posadil na postel, vzal mobil do ruky a rozsvítil ho. Heslo sice neznal, ale moc dobře věděl, že zprávy se ukazovaly i na uzamčené obrazovce.

Fantastická čtyřka: Karin píše: Už se hrozně těším na večer! Vůbec jsem nevěřila tomu, že se to povede, ale my vážně budeme řídit loď, děcka!

Narutův úšklebek se rozšířil ještě víc, jednak proto, že vážně netušil, že ta parta čtyř magorů v čele s Uchihou si říká "Fantastická čtyřka" a druhak proto, že ten jejich nesmysl s kormidlováním nejspíš nebyl vtip, jak si původně myslel. A vzhledem k tomu, že moc dobře tušil, že Kakashi ani nikdo jiný o jejich malé domluvě nic neví, rozhodl se, pozorovat svého spolubydlícího po celý zbytek večera a v okamžiku, kdy se vytratí z pokoje, vyrazit za ním, aby zjistil, co přesně má za lubem.

Řídit loď přece nemůže bejt tak těžký, pomyslel si s úsměvem, A jestli nás někdo načapá, hned je aspoň můžu nabonzovat. Třeba se pak od toho vola konečně dostanu pryč a budu moct bydlet s Kibou. Však já mu ještě ukážu!