Na bílo vymalovanou místností se ozývaly zvuky pípajících přístrojů a šum tiché konverzace, která zněla jakoby hodně zdálky. Plavovlasý mladík ležící na nemocničním lůžku uprostřed místnosti tvrdě spal, avšak i přesto se k němu tiché šeptání nějakým zvláštním způsobem doneslo, jelikož se jeho do té doby zavřená víčka začala jemně, sotva znatelně třepotat, až po několika okamžicích otevřel obě pomněnkově modré hloubky. Hned, jakmile je rozevřel, okamžitě je kvůli ostrým paprskům vrátil do původní polohy, jelikož se mu nepříjemně zabodly do přecitlivělých zorniček. Několik okamžiků nespokojeně mžoural a snažil se, se pohnout, ale překvapeně zjistil, že ho bolí snad každý pohyb.

Několikrát zamrkal, než oči konečně rozevřel a pohledem se zcela zmateně zabodl do sněhově bílého stropu. Pár chvil do něj bez známky dalšího pohybu nechápavě zíral, nevěda, co si má myslet. Nakonec jemně natočil hlavu na stranu a zrak mu padl na pravé předloktí, v němž měl zapíchlou hadičku vedoucí z jeho žíly přímo do kapačky.

J-jsem v nemocnici, ttebayo, vydechl v duchu a uvnitř v nitru mu strachem zatrnulo. Rychle zapátral v paměti a mermomocí si snažil si vzpomenout, co posledního si pamatoval naposledy, ale žádné převezení do špitálu mezi jeho vzpomínky nebylo. Místo toho se mu v hlavě stále víc a víc honily záblesky posledních zážitků z ostrova. To, jak se se Sasukem cítil šťastný. To, jak dostal strach a jak se spolu pohádali. A nakonec to, jak se tmavovlásek kvůli jeho přehnaným reakcím zranil, jak se o něj musel starat a jak v tu jednu jedinou poslední chvíli věděl, že je konec a že je nikdo nenajde. A opravdu nenašel. Tak jak bylo možné, že...

Zorničky se mu šokem rozšířily a srdce zběsile rozbušilo, jak se mu hlavou najednou prohnala hrozná a šílená myšlenka...

C-co když... co když žádnej ostrov n-nebyl? pomyslel si a tlak mu samou hysterií vyskočil do nadpozemských výšin, až všechny ty medicínské přístroje začaly vyvádět jako splašené, c-co když se loď potopila, já tu od tý doby ležím a S-sasuke... Sasuke se-

Dřív, než tu příšernou myšlenku stačil dokončit, látková zástěna po jeho levém boku se v mžiku rozevřela a v ní se objevili jeho rodiče.

"Naruto!" vykřikla rusovláska se strachem v hlase a vrhla se k němu. Jakmile spatřila, že je vzhůru, pevně ho objala, avšak přístroje nepřestaly pípat ani poté, a tak se urychleně otočila na manžela, "Běž pro sestru!"

Avšak dřív, než se starší blondýn vůbec stačil pohnout, jejich syn prudce vystřelil do sedu a začal se třást po celém těle. "S-Sasuke... Sasuke je-"

Trvalo jen setinu sekundy, než to Kushině došlo, pak jej pevně chytla za ramena a vřele se usmála. "Tvůj kamarád je v pořádku, zlatíčko. Jen je hodně vyčerpaný a musí odpočívat. Kvůli svému zranění měl velkou infekci a chvíli to s ním nevypadalo dobře, ale zdejší primářka je naprosto vynikající a vzala si ho na starostí. Brzy mu bude lépe," vysvětlila mu a znovu ho pevně objala a donutila jej, aby se hlavou opřel o její rameno. Pořádně ho k sobě přivinula a drobnou ručkou ho začala hladit po zádech, "Teď už to bude všechno dobré, dattebane."

Chlapec jen několik sekund strnule seděl v jejím náručí s doširoka rozevřenýma očima, jako kdyby mu její slova teprve docházela, a zatímco se přístroje začaly uklidňovat, modrým pohledem přejel po svém otci, který se na ně díval a v očích měl slzy. Až v ten okamžik mu došlo, že se jeho matka celá třese a tiše vzlyká, a konečně si plně uvědomil, co všechno se vlastně stalo. Někdo je zachránil a konečně byli v bezpečí. A co víc, Sasuke byl naživu!

Do očí se mu nalily slzy, avšak téměř okamžitě se kousl do rtu, aby je nenechal vytéct a zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. Na prsou ucítil neuvěřitelnou tíhu silnou jako balvan, stvořenou z toho všeho potlačovaného hněvu, stresu a strachu, ale ze všech sil se přemohl, aby jej nepustil ven.

"C-co se vlastně stalo?" zeptal se.

Minato, který do té doby postával opodál, udělal několik kroků jejich směrem a posadil se na postel. "Před pár dny vás převezl vrtulník z jednoho z ostrovů rovnou sem do nemocnice. Itachi, Sasukeho bratr, vás celou tu dobu hledal a ani na vteřinu nepřestal věřit, že jste v živí," řekl, položil mu ruku na holeň a přes tenkou peřinu jí silně stiskl. I když nedával své emoce tolik znát, jako jeho žena, byl neuvěřitelně šťastný, že má svého syna zpátky, živého a zdravého.

Naruto to všechno poslouchal se sevřeným srdcem a silně stisknutými zuby. Na moment se od mámy odtáhl a položil se zpátky na záda.

"Sasuke byl hodně zraněný a jeho stav nevypadal nejlépe, ale už se o něj postarali a je mu mnohem lépe než předtím. Teď jsou za ním vaši spolužáci. Chtěli jít i za tebou, ale doktor to nedoporučoval... za těch pět dní ses ani jednou nepobral."

"J-jakto?" nechápal blondýnek. Nepamatoval si, že by byl nějak hodně zraněný. "Bylo mi dobře."

"Po fyzické stránce možná ano, ale... no, doktor říkal, že je to normální... to, čím jste si tam prošli... ach, Naruto, tolik mě to mrzí!" rozplakala se Uzumaki.

Její syn několik okamžiků nic neříkal a snažil se utřídit si všechny rozházené a zmatené myšlenky, ale ať se snažil, jak se snažil, stále se mu hlavou prohánělo jedno jediné - musel vidět Uchihu a to okamžitě. Musel vidět, že je opravdu živý a zdravý, že je v pořádku a že to celé není jenom debilní sen, a že se každou chvíli neprobudí na tom podělaném ostrově hned vedle něj a nezjistí, že černovlásek umírá.

"Můžu... můžu ho vidět?" nadhodil nesměle, "prosím."

"A-ale teprve ses probral," vyjekla Kushina a hřbetem dlaně si setřela slzy z tváře, "měl bys odpočívat, třeba zítra-"

"Prosím!" zašeptal se sklopenou hlavou, "Potřebuju ho vidět."

Dvojice manželů zírala nejdřív na sebe a pak několik okamžiků na něj, než Minato nakonec jen pokrčil rameny. "No... pár minut by možná nevadilo, ne? Když dáme vědět sestře?"

***

Po deseti minutách přemlouvání Kushiny a dalších dvaceti, během nichž se snažili přeargumentovat vrchní sestru, nakonec přece jen bylo plavovláskovi dovoleno navštívit svého spolužáka. Rodiče mu pomohli obléknout se do oranžového županu, který mu přinesli z domova, aby mu skrz nemocničního andělíčka netrčel zadek, personál mu odpojil kapačku a společně vyrazili na druhé oddělení, na němž ležel Sasuke. Stačilo, aby sjeli výtahem dolů dvě patra do přízemí a vydali se jednou z chodeb až na úplný konec, ale i tak ho to poměrně dost fyzicky vyčerpalo. Byl tedy rád, že má matku i otce po svém boku.

Čím víc se blížili k Uchihově pokoji, tím víc k nim doléhaly rozjařené a nadšené hlasy všech jeho kamarádů. Během posledních metrů mu srdce zběsile bušilo a hrozilo, že samou nervozitou upadne na zem, ale v momentě, kdy zavrávoral a vypadalo to, že spadne, ho jeho starší blonďatá kopie pevně chytila za předloktí a vřele se na něj usmála.

"Zvládneš to?" zeptal se starostlivě Minato a několikrát zvědavě zamrkal.

On jen kývl hlavou a pousmál se. "Jasně, dattbayo!"

"Fajn," řekl a opatrně ho pustil, "Tak běž. My s maminkou počkáme tady na chodbě. Přece bys nechtěl, aby s tebou na to velké setkání chodil párek starých páprdů, no ne?"

Zlatovlásek na něj několik okamžiků vyjeveně zíral, než se zazubil a ukázal na něj zdvižený palec. Pak jen mrkl na matku a vydal se těch několik metrů do Sasukeho pokoje.

Jakmile byl až u futer, zmoženě se o ně opřel a nakoukl dovnitř. Silně se kousl do rtu, aby nahlas nevzlykl, protože to, co mu říkali rodiče, byla pravda - černovlásek byl vážně živý a jak to tak vypadalo, kypěl rozhodně víc zdravím než předtím na ostrově. Seděl na stejném nemocničním lůžku, na jakém se on před několika desítkami minut probral a v obklopení všech spolužáků se jemně, sotva znatelně, usmíval.

Naruto pookřál a měl sto chutí, okamžitě se za ním rozběhnout, sevřít ho v náruči, políbit a hlasitě se rozesmát, když ho v tom vyrušil jemu moc dobře známý hlas.

"Naruto?" ozvalo se zprostředka pokoje a všechny oči všech přítomných se v ten okamžik zaměřily přímo na něj.