Po několika pro Itachiho dlouhých minutách a spoustech řečí od nepříjemného a nerudného zdravotníka se jim konečně podařilo nalézt vhodné místo na zastavení. Jelikož bylo písečné podloží velmi nestabilní a stroj by se nejspíš kvůli své váze velice brzy začal propadat, museli si vybrat nějaké jiné prostranství, kde by mohl vrtulník přistát. Po chvilce kroužení a hledání se jím stal menší plácek kousek za zátokou, zcela pokrytý trávou, s poměrně rovným terénem. Černovlasý mladý muž, jemuž se konečně podařilo ukořistit vysílačku, poprosil pilota, aby jim dal několik hodin čas, minimálně do západu slunce, a jakmile byli na zemi, rozeběhl se směrem, kterým tušil zátoku.

"Hej, počkej na mě!" zavolal na něj vyučující a přes rameno se otočil na dvojici mediků, kteří se k nějakému dobrodružnému pochodu zrovna moc neměli. Zlehka se zamračil, než silně stiskl ruce v pěst a místo, aby následoval svého nového blízkého přítele, vyrazil přímo za nimi zpátky k vrtulníku a v okamžiku, když byl až u nich, složil ruce na hrudi, "Tak heleďte, já zrovna nejsem dobrej v nějakém kázání, nebo moralizování, což je na jednu stranu dost smutný, když jsem učitel, ale - vím, kdy je potřeba vzít situaci do svých rukou a chovat se taktně. To, co se stalo, je částečně moje vina a já si nikdy neodpustím, pokud ty dva nenajdeme."

"A-ale," vyjekl druhý zdravotník, hnědovlasý muž s několika blond melíry a jasně zelenýma očima, "Co když už jsou vážně mrtví? C-chápu, že pan Uchiha cítí se svým bratrem jisté spojení, a-ale... všichni přece víme, že už předtím přišel o rodinu. N-nemůže být prostě jenom šílený?"

Druhý zdravotník během jeho řeči rázně přikyvoval, jako kdyby se snad pod jeho slovy chtěl podepsat.

Kakashi zavrtěl hlavou a dlaní si promnul obličej, než si povzdechl.

"Já vím, že to tak může vypadat... samotnýho mě na samotném začátku něco takovýho napadlo, ale když jsem ho poznal... On ví, že je Sasuke naživu a já mu to věřím. Proto ho musíme bez řečí následovat dřív, než bude pozdě. Chápu, že se bojíte, abyste tu neskejsli přes noc, nebo aby nám uprostřed cesty domů nedošlo palivo, ale uvědomte si, že pokud bysme to vzdali a pak zjistili, že měl celou tu dobu pravdu, zničí ho to. Nemůžete se kousnout a zkusit to vydržet? Vždyť pokud by se něco stalo nám, vědí přece, kam poslat pomoc. No tak... co vy na to?" zeptal se a upřel na ně pár černočerných hloubek.

Oba muži na sebe chvíli nerozhodně hleděli, než nakonec jemně kývli hlavou a jejich tváře lehce zrudly studem.

"Fajn! Tak pojďte, než nám uteče," pousmál se Kakashi, než se otočil a za doprovodu dvojice zdravotníků vyrazil směrem, kterým tušil, že se dlouhovlasý Uchiha odebral.

***

Trvalo jim asi tři čtvrtě hodiny, než vážně našli ten správný směr a konečně se skrz husté stromy a zelený podrost dostali až do zátoky. Určit směr z výšky nebylo nikdy nic těžkého, ale jakmile člověk stál na pevné zemi, bylo o hodně těžší, se pořádně zorientovat. Navíc, když v tom ještě neměl žádné zkušenosti. Když čtveřice mužů konečně vylezla ven z lesa a když se před ní rozevřel široký prostor pláže a volného, širého moře před nimi, všichni čtyři uvnitř v nitru pocítili jakýsi zvláštní druh klidu. Vlny narážející do skal, či poklidně šumící na hladině a zpěv cizokrajných ptáků jim přišel úchvatný, avšak všichni věděli, že něčím takovým, jako je obdivování, se nemohou zdržovat.

Jako první z nich se probral dlouhovlasý muž a rozeběhl se přímo k obrazci nacházejícím se nedaleko před ním. Jakmile byl až u něj, prudce zastavil a předklonil se, aby se vydýchal.

Podělaná kancelářská práce, zanadával Itachi v duchu, než se konečně uklidnil a pomalu si prošel nápis kolem dokola s krví hlasitě tepající ve spáncích a se silně bušícím srdcem. Narůžovělý ret měl skousnutý, černočernými hloubkami přejížděl po každém z viditelných kamenů, než se zadíval na hladinu vody, pod níž některé z nich mizely.

"Je to přesně tak, jak jsi říkal," zkonstatoval Hatake hned, když jej spolu s ostatními v rukama kapsách došel, "Tohle nemohlo vzniknout přírodní cestou. Někdo to tu musel vystavět."

Itach rázně kývl hlavou, zvedl pohled a zapíchl se svýma očima přímo do těch jeho. "Museli to být oni. Podle informací z internetu na těhle ostrovech není žádná stálá populace přistěhovalců, ani domorodců."

"Myslíš, že jsou ještě tady?" zeptal se druhý a rozhlédl se ze strany na stranu, aby se podíval, jestli se mu nepodaří nalézt nějakou další stopu, která by jim mohla v jejich pátrání pomoci.

"Ne," odtušil zadumaně mladší, narovnal se a stejně jako učitel se rozhlédl kolem, "Je to už nějaká doba, co tu museli ztroskotat. Hádám, že tu strávili pár nocí, ale pak se přesunuli víc do vnitrozemí."

"Proč?" nechápal Kakashi, "Vždyť tady je skvělý výhled na oceán, kdyby letělo letadlo, vrtulník, nebo tudy plula loď a v lese je určitě spousta nebezpečných zvířat."

"To sice ano," potvrdil, "Ale zároveň tu nikde nevidím pramen co by vtékal do moře, takže tu neměli pitnou vodu. Určitě se přesunuli víc do vnitrozemí. Měli bysme se tu porozhlédnout a pokusit se najít cestu, kterou se vydali."

"V-vy chcete jít do lesa? V-vždyť tam musí být spousta nebezpečí!" vyhrkl bázlivější z mediků, avšak v momentě, kdy se na něj šedovlásek otočil se zamračeným výrazem v obličeji, jen zbledl a začal omluvně mávat rukama, "V-vlastně to není š-špatný nápad."

Velitel výpravy kývl hlavou, na okamžik se na svého společníka vděčně usmál, než s ocelovým odhodláním vyrazil přímo do džungle. Ačkoliv stále věřil tomu, že je jeho mladší bratr naživu, kolem srdce se mu stále víc a víc omotávaly chladné úponky strachu. Nemohl si pomoct, ale začínal se opravdu dost bát, zda mu všechno to přesvědčování netrvalo až moc dlouho a zda už náhodou není pozdě. Na náladě mu nepřidal ani špatný pocit, který již od rána cítil, jako kdyby se mělo stát něco opravdu zlého.

***

Bloumání po téměř nepřístupném lese jim zabralo několik hodin, během nichž si museli dávat opravdu velký pozor na to, kam šlapou, než se jim nakonec podařilo najít strmou kamenitou, přírodou vytvořenou stezku, která konečně vypadala, že někam vede. Terén byl stále horší a horší a zatímco namáhavě stoupali stále výš a výš, namáhavě sténali a supěli, tedy až na Itachiho. Ten celou dobu kráčel se zaťatými zuby a sevřenými pěstmi, po čele mu stékal pot a pálil ho snad každý sval v těle, ale byl naprosto odhodlaný, nevzdat to a bratra najít, i kdyby ho to samotného mělo stát život.

Kráčel dál a dál, seč mu síly stačily a ve chvíli, kdy to vypadalo, že konečně vystoupá až na vrchol, ještě zrychlil a donutil své tělo, zabrat a překonat momentální maxima. Několik posledních metrů nahoru téměř vyběhl. Zastavil se, aby se vydýchal a v klidu si odpočinul, dokud jej ostatní nedojdou, když se uprostřed pohybu zarazil. Přímo před ním se rozkládalo rozlehlé údolí, na jehož konci burácel obrovský vodopád, jehož masy vody dopadaly do jezera pod ním a v klidu pak odtékaly v malé říčce. Dolní čelist mu úžasem povadla, diamantovými hloubkami přejížděl po té v podvečerním slunci lesknoucí se nádheře, než se trochu natočil a pohledem zastavil na jeskyních nacházejících se nalevo od vodopádu.

V ten jeden jediný okamžik se mu srdce rozbušilo a dlaně se mu začaly potit. Bylo mu jasné, že pokud by jeho malý bráška někde zakotvil, bylo by to právě tady! I když na to nevypadal, byl hodně sečtělý a měl srdce romantika. A to mu naprosto stačilo.

Dřív, než mu to vůbec stačilo dojít, se rozběhl a uháněl přímo k jeskyním! Nikde mladého černovláska ani jeho spolužáka sice neviděl, ale tak nějak podvědomě cítil, že Sasuke musí být někde tady! Prostě to věděl! Uháněl zběsilým tempem, nedbal na to, že cesta kolem říčky byla kamenitá a vyrazil rovnou nahoru k obrovským balvanům, které jej dělily od skal. Vyšplhal nejdřív na jeden, pak na druhý a dřív, než se vůbec nadál, byl nahoře a přímo před sebou měl vstup do jeskynního systému. Se srdcem na dlani se chystal vyrazit dovnitř celé to tam prohledat, i kdyby při tom měl vstoupit do samotného středu země, avšak něco jej donutilo, natočit hlavu lehce doleva.

A přímo před ním, tam, na malém travnatém paloučku s výhledem na vodopád, leželi na jednom místě na zemi dva mladíci a nehýbali se.

V Uchihovi zatrnulo a děs se mu rázem rozlil po celém jeho těle, zaútočil na každou jeho buňku a způsobil, že se mu zvedl žaludek. Naprosto mimo, aniž by o tom snad věděl, vyrazil pomalým krokem směrem k nim. Krev tepající ve spáncích naprosto přehlušovala všechno, co by snad mohl slyšet - burácení vody, volání jeho jména i vlastní tiché šeptání o pomoc. Jakmile byl až u nich, klesl na kolena a oči se mu zalily slzami.

"Sasuke," zašeptal potichu, natáhl roztřesenou ruku a položil mu ji na čelo. Mladík byl vařící, úplně hořel, ale v okamžiku, kdy spatřil, že se jeho hruď, na níž se rozvaloval spící Uzumaki, jemně zvedala, neuvěřitelně se mu ulevilo. I tak ale věděl, že jejich bitva ještě stále není vyhraná.

Do očí se mu nalily slzy, ale ihned je potlačil a chystal se, zvednout se a vykřiknout na ostatní, ať si sakra pospíší, ale to už Kakashi a oba medici doběhli až k němu a okamžitě se pustili do práce. Šedovlasý přiskočil a chytil ho za ramena, aby mu pomohl se uklidnit, zatímco zdravotníci přiskočili k dvěma středoškolákům a začali je okamžitě ošetřovat. Černovlasý to všechno sledoval se zaťatými pěstmi a kousal se do vnitřku tváře, aby se po několika dlouhých týdnech ponořených do strachu a úzkostí okamžitě nervově nezhroutil.

Nerudnější z mediků se najednou úplně změnil, jeho nespokojený výraz vystřídala zcela profesionální grimasa a když se mu za pomoci jeho kolegy konečně podařilo zjistit, v jakém jsou chlapci stavu, zostra se podíval na jejich momentálního velitele.

"Váš bratr má zlomenou nohu a silnou infekci v rozedřeném koleni, která mu nejspíš způsobila horečku. Je potřeba dostat ho okamžitě do nemocnice. Dejte hned vědět pilotovi, ať se připraví a zkuste ho sem navést. Nemáme čas na to, abysme je oba táhli k původnímu místu přistání."

"A Naruto?" zeptal se šedovlasý.

Druhý medik jen pokrčil rameny. "Nikde na těle nemá viditelné poranění, ale stejně je v bezvědomí a má horečku. Možná, že to způsobilo něco ve zdejší vodě, třeba nějaký parazit... anebo-"

"... to možná jenom vzdal," dopověděl za něj druhý a v očích se mu podivně zablesklo.

Zdravím!

Omlouvám se, že kapitolka nevyšla již včera, ale byla jsem úplně tuhá a nebylo mi dobře, takže jsem ani neměla energii jí kontrolovat a vydávat.

Itachimu a Kakashimu se konečně podařilo najít naše dva trosečníky. Není ale už příliš pozdě? Podaří se jim dostat je včas do nemocnice? A jak moc je jejich stav vážný?

Moc děkuji za všechny komentáře a hvězdičky, jste úžasní :3

Uvidíme se v neděli :3 Tato povídka se pomalu blíží ke konci a je před námi jen pár kapitol. Po ní se pak dle plánu můžete těšit na pokračování momentálně pozastavené povídky Rules of love :3

Vaše Majo