Ještě několik dlouhých minut tam Naruto seděl a otřásal se štkavými vzlyky po celém těle, než sebral všechny poslední síly, které mu v těle zůstaly a začal se podél říčky sunout zpátky za tmavovlasým spolužákem, kterého tam nechal ležet úplně samotného na travnatém paloučku, na nějž po celou dobu pražilo slunce svými intenzivními paprsky. Pomalu, ale jistě se plížil dál a dál, aniž by věděl jak, skoro roboticky pokládal jednu nohu za druhou, zatímco se utápěl ve všech možných i nemožných tíživých myšlenkách. Zeď kolem srdce, kterou si předtím vystavěl a o níž si myslel, že jí jen tak něco nezdolá, se rozpadla na prach a on byl nyní vystaven všem svým démonům a strachům. Teď už nemělo cenu si naivně myslet, že se odtud dostanou a že je někdo zachrání. Ta příležitost se sice naskytla, ale on ji hloupě promarnil. Velice pochyboval, že ho někdo z pasažérů helikoptéry zahlédl a jemu bylo jasné, že teď v tuto chvíli už jistě mířila dál, aniž by její posádka věděla, že svou nevšímavostí právě zabila dva mladé lidi, kteří měli ještě celý život před sebou.

Plavovlásek nebyl idiot. Moc dobře si uvědomoval, že Sasuke byl nejspíš na smrt nemocný a že to nebude trvat dlouho a vydechne skrz bledé, plné rty úplně naposledy. Pokud tedy nezemřel během jeho zoufalé snahy na ně upozornit a zachránit se. A moc velké naděje, že by tady snad přežil sám a dokázal se o sebe postarat a uživit se bez jeho pomoci, si nedělal. Pro Jashina, vždyť on by byl snad radši mrtvý, než aby tu zůstal odkázaný sám na sebe! V životě prostě přítomnost jiných lidí potřeboval, to bylo bez debat. 

Trvalo mu několik pro něj dlouhých okamžiků, než se konečně dobelhal až nahoru před jeskyně, kde ležel Uchiha. I když počítal s nejhorším a v ničem už neviděl ani trochu naděje, musel uznat, že se mu ulevilo, když spatřil, že je ještě stále mezi živými a že stále pořád měkce dýchá. Kolem rozervaného srdce se mu na vteřinu obalil hřejivý oblak, který však začal mizet stejně rychle, jako se objevil. Modrými hloubkami přejel po jeho křídově bledém obličeji, přes kapkami potu pokryté čelo, zavřená víčka, pod nimiž mu kvůli zlým snům způsobeným horečkou rychle kmitaly oči ze stranu a stranu, po namodralé rty a do očí se mu znovu nalily slzy. V ten jeden jediný okamžik naprosto  zapomněl na to, že kdy něco cítil ke svému ještě momentálnímu příteli, klesl na kolena a z nich se přetočil na bok a lehl si těsně vedle něj. Hlavu si mu položil na hrudník, který se nepravidelně zvedal a vlastní dlaní vyhledal tu jeho a propletl jejich prsty v jedny.

“Mrzí mě, že jsem byl takovej idiot a že jsme kvůli tomu přišli o možnost, strávit celou tu dobu spolu, dattebayo,” začal sám od sebe tiše povídat a hlas se mu přitom jemně třásl, “Tenkrát mi to prostě přišlo jako sen, že bys mohl mít jako premiant třídy zájem o někoho, jako jsem já, a tak mi nedělalo zase tak velkej problém uvěřit tomu, co mi Neji povídal. Já… měl jsem si to ověřit a trochu víc ti věřit… věřit sobě, že možná nejsem úplně tak marnej… A kdybych to udělal, možná, že bysme vůbec neskončili v těhle sračkách a všechno by bylo naprosto v klidu a v pohodě.”

Slova z něj vycházela naprosto samovolně, aniž by nad nimi musel nějak sáhodlouze přemýšlet, až se vůbec divil, že je nějakého takového přiznání vlastních chyb vůbec schopen. Do té doby zběsilý tep v jeho žilách se uklidnil a i  když věděl, že je všechno ztraceno, najednou se vedle Sasukeho cítil úplně klidný. Zavřel oči, aby se mohl lépe soustředit na jeho nepravidelný dech, a i když se mu skrz víčka prodraly další slzy, musel se jemně pousmát. Tohle byl konec a on to moc dobře věděl. Ani jeden z nich s tím nemohl už nic dělat, tak proč si ty poslední chvíle neužít? Proč neříct všechno, co mělo být řečeno už dávno?

A pak to najednou ucítil. Pocit uvnitř v nitru tak silný, až ho to skoro sežehlo na popel a všechny starosti mu vyhnal z hlavy. Ještě víc se pousmál a jemně si pro sebe kývl hlavou. Být všechno v pořádku, možná, že by ho to vyděsilo, ale tady a teď se už neměl čeho bát. Vše bylo předem dané a on s tím stejně nic nezmohl. Silně stiskl levačku v pěst a donutil sám sebe, ten pocit přijmout a smířit se s ním.

Nakonec otevřel oči, několikrát zamrkal, jak mu do modrých hloubek zasvítilo několik ostrých slunečních  paprsků, jemně zvedl hlavu a zadíval se na Sasukeho obličej.

“Já… m-miluju tě, Sasuke,” zašeptal a roztřásl se po celém těle. Modré studánky se mu vlhkostí zaleskly. Několikrát zamrkal, aby z nich vyhnal pocit pálivosti a donutil se, znovu roztáhnout koutky úst do širokého úsměvu, “a-asi jsem to tak cítil vždycky, ale nemoh´ jsem to vystát, a tak jsem se choval jako idiot.”

Čím dále povídal, tím větší mu jeho slova dávala smysl a konečně do sebe všechno začínalo zapadat. Hryznul se do vnitřku tváře, ještě více zaklonil hlavu a trochu se nadzvedl, aby ho mohl políbit na tvář.

“Snad jsi mě taky někdy miloval,” zašeptal do ticha narušovaného pouze dunícím vodopádem, než se znovu položil na jeho hruď a zavřel oči.

Přál si, aby si pro ně konec přišel co nejdříve.

***

“Tohle je jeden z posledních ostrovů!” vykřikl nahlas jeden ze zdravotníků, aby ho přes hlasité vrtule ostatní slyšeli, a jen pokrčil rameny, “Měli bysme to zabalit a vrátit se zpátky, než se začne stmívat!”

Dlouhovlasý Uchiha se naklonil a prudce zavrtěl hlavou. “Ještě máme několik hodin čas! Nevzdám to, když jsem se dostal takhle daleko! Brácha a jeho spolužák tady někde jsou, cítím to!”

Onen medik se zamračil. “Musíte myslet taky nnás! Co se stane, když už nebudeme mít dostatek paliva na cestu zpátky, hm?!”

“Doplavu to odtud klidně sám, hlavně, když najdu Sasukeho! Vy si vůbec neuvědomujete, že-”

Šedovlasý středoškolský učitel, který celou hádku sledoval, si jen povzdechl a černým zrakem se zadíval ven z okna, když v ten okamžik prudce strnul. Srdce se mu zběsile rozbušilo a krev ve spáncích tepala, a jediné, čeho byl schopný, bylo sáhnout tmavovlasému na rameno a několikrát s ním zatřást, jak nebyl schopen nalézt vhodná slova.

“Teď ne, Kakashi, tenhle chlap-!”

“Podívej se, sakra!” vyjel na něj najednou zostra Hatake a dlouhým prstem ukázal ven směrem k zátoce, kde se mu na pláži podařilo zahlédnout jakýsi zvláštní obrazec.

Uchiha několikrát zamrkal, než se přes něj naklonil a jakmile zahlédl, o čem jeho přítel mluvil, šokem se mu rozšířily zorničky a srdce rychle rozbušilo.

“T-t to je… to je SOS!” vydechl nevěřícně a hned, jakmile mu zcela došel význam onoho nápisu, který takhle na dálku vypadal, že je vytvořený z kamenů, se otočil na mediky, “Dejte vědět pilotovi, že tu zastavíme!”

Neochotný medik se však nadzvedl a něolikrát zamrkal. “Tímhle si přece nemůžete být jistý! Vždyť to ani nemá spodek písmen, to to nevidíte? Může se jednat jen o přírodní úkaz a vy s tím chcete ztrácet-”

V ten moment Itachimu konečně povolily nervy. Silně stiskl ruce v pěst, aby se uklidnil a zachoval chladnou hlavu, ostatně jako pokaždé, když ho něco rozčílilo, ale tentokrát to bohužel nezabralo. Rychle se naklonil přes uličku a chytil toho věčně nespokojeného chlapa za límec košile.

“Tak heleďte, vy rádoby doktore! Můj bratr je můj jediný příbuzný a já to teď nevzdám jen proto, že se vám pořád něco nezdá! Navíc, kdybyste se pořádně podíval, tak by vám došlo, že je momentálně příliv a zbytek nápisu je očividně pod vodou! Tak laskavě drže hubu a krok a navalte tu vysílačku, než si jí od vás vezmu sám násilím a pak vám jí s chutí nacpu do chřtánu!”