Trvalo to pouze několik dní, ale Itachimu to připadalo jako několik dlouhých let, než se mu konečně podařilo přesvědčit hlavního velitele Pobřežní hlídky, aby mu zapůjčil helikoptéru i s pilotem. I když se mu podařilo nahlodat strážníka a spoustu dalších zástupců a úředníků, než se dostal přímo k němu, s hlavou celé organizace tak lehké pořízení nebylo. Když mu se sevřenými pěstmi a ohnivým zápalem spolu s Kakashim vyprávěli, kudy vedla výletní trasa lodi, jaké bylo počasí a že se Sasuke spolu se svým blonďatým spolužákem mohl dostat na jeden z ostrovů, nikdo mu nejprve nechtěl věnovat víc pozornosti, než co by se za nehet nešlo, ale on se ani tak nevzdával a za svým názorem a přesvědčením si stál stále tvrději a tvrději.  Odmítal přijmout fakt, že je jeho malý bráška mrtvý a rozhodně nehodlal brát naděje ani Uzumakiho rodičům. 

Možná jeho nadšení a urputnost, možná zásah z vyšší moci nakonec všechny, i samotného velitele, donutili propadnout jeho snům a doufat, že budou vyslyšeny. Ačkoliv byl naprosto připravený a ochotný, celý výlet vrtulníku uhradit, nakonec to ani vlastně nebylo potřeba. Slovo dalo slovo a než se všichni nadáli, dostal se jejich příběh do médií a jejich prostřednictvím k dalším lidem. Zanedlouho tak v televizi a po celém internetu koloval příběh o odvážném bratrovi se smutným životem, který se nevzdává a snaží se udělat všechno proto, aby zachránil možná již zesnulého bratra a jeho spolužáka ze školy. 

Šedovlasý muž toho rána dorazil na smluvené místo s batohem na zádech a obdivně výskl, když před sebou spatřil ohromnou, červenou záchrannou helikoptéru. Černý pohled mu padl na skupinku tří mužů, kteří stáli hned vedle ní a o něčem tiše debatovali. Už na první pohled poznal, že ti dva, kteří postávali vedle Itachiho, byli zdravotníci. Zrakem rychle přejel po obrovském stroji a přesně, jak si myslel, našel pilota sedět již usazeného v kabince. 

Jakmile si ho ostatní všimli, unisono se na ně otočili. Dlouhovlasý muž se zamračil, div mu z očí nemetaly blesky.

"Jdeš pozdě," vyprskl se zlostí staženou tváří, což se mu vůbec nepodobalo a i jeho téměř křečovitý postoj napovídal, že je něco vážně špatně. 

Hatake se jen podrbal v rozcuchaných vlasech a omluvně se pousmál. "Promiň, zaspal jsem," přiznal a sám nad sebou v duchu zavrtěl hlavou, jak strašně za několik posledních týdnů vyměkl. Možná, že kdyby to byl někdo jiný, hned by nasadil jednu ze svých debilních výmluv a vůbec by se o to dál nestaral, ale za poslední dobu se se starším Uchihou dost sblížil a tak nějak podvědomě vycítil, že teď nebyla vhodná doba ho provokovat. "Můžeme letět?"

"Čekali jsme jen na tebe," podotkl hněvivě černovlasý, ale dál se k tomu nevyjadřoval, kývnutím hlavy naznačil medikům, že je čas vyrazit a pak sám nastoupil do vrtulníku. 

"Je všechno v pořádku?" zeptal se starostlivě Kakashi a změřil si ho zvědavým pohledem těsně potom, co se usadil vedle něj a zapnul si bezpečnostní pásy, "čekal jsem, že až vyrazíme, tak se ti uleví."

Druhý několik okamžiků mlčel s pohledem zapíchnutým do manželského páru, který je z bezpečné vzdálenosti pozoroval a mával jim na přání dobrého letu a hodně štěstí. Narutovi rodiče, kteří sice nemohli letět s nimi, ale aspoň  se přišli podívat na jejich odlet, doufajíce, že se Itachiho slova naplní a že oba mladíci budou v pořádku. 

Vrtule stroje se začala roztáčet, nejdřív pomalu a klidně, než nabrala vyšší rychlost a o několik dalších momentů později se za pomoci pilota ztěžka zvedla do vzduchu. 

Nakonec jen pokrčil rameny a temnýma, zadumanýma očima se zahleděl na vlastní ruce složené v klíně.

"Jen mám od včerejška špatný pocit a nemůžu se ho zbavit…," přiznal nakonec neochotně. 

Vyučující nejdřív vůbec nevěděl, co by na to měl říct, ale nakonec se jen pokusil pousmál a soucitně mu položil ruku na rameno.

"Neboj se, bude v pořádku. Oba budou."

***

Další den nebyl pro Naruta vůbec o nic lepší, než ten předchozí. Celou noc kvůli strachu o Sasukeho nemohl spát, každou chvíli se budil a když zrovna na moment zabral, velice brzy se probudil s hlasitým výkřikem kvůli jedné z nočních můr. Všechny sice byly odlišné, ale vždy měly něco společného - týkaly se černovlasého mladíka. V jedné z posledních se dokonce setkal s Nejim, který se mu vysmíval do obličeje se slovy, že takhle to dopadá, když si začne s Uchihou a že nic jiného, než chcípnout na ostrově, si oba dva nezaslouží. Naruto se mu snažil vynadat, že to není pravda a pokusil se mu jednu ubalit, ale jakmile tak udělal, křivě se ušklíbající Hyuuga se rázem proměnil na Sasukeho a pěst mu dopadla na jeho alabastrovou tvář. 

Blondýnek sebou ze spánku cuknul, otevřel oči a prudce se posadil. Zhluboka dýchal a zmateně se rozhlížel kolem sebe, jako kdyby najednou nevěděl, kde vlastně je. Stačilo jen několik úderů srdce, aby si vzpomněl a došlo mu, v jaké patálii se nachází. Dlaní si setřel upečené čelo a na vteřinu jej napadlo, že má snad taky horečku, ale to byl nesmysl. Hodil všechny starosti o sebe samého za hlavu, opálenými prsty si projel zlatavé vlasy, otočil se a chystal se probudit Sasukeho, když se zarazil na místě.

Černovlásek byl mrtvolně bledý a sotva dýchal. Stačil mu jen jeden jediný pohled, aby mu došlo, že tohle není vůbec dobré. Zíral na něj unavenýma očima, na jeho dříve krásně, nyní propadlé tváře, sotva narůžovělé rty, skrze které mělce dýchal a oči se mu zalily slzami.

"Sasuke," fňuknul a tentokrát po několika dlouhých dnech nechal slzy, překlenout se přes okraj spodních víček a smáčet mu tváře. Ústa se mu zkřivila, spodní ret roztřásl a brada zvrásněla, když potlačil první náznak hysterie a donutil se, zhluboka se nadechnout. Místo toho, aby se na místě zhroutil, se otočil, sáhl po lékárničce a lahvi s čistou vodou, vytáhl nepoužité obinadlo, nalil na něj trochu tekutiny, natáhl se k Sasukemu a přiložil mu mokrou látku k vyprahlým polštářkům, jak to už několikrát viděl dělat zdravotníky, pokud nebyli zrovna v přívětivém prostředí a jejich pacienti nebyli schopni pít sami. Několik sekund mu vodu po kapičkách nechával téct do úst, než se od něj nakonec odtáhl. 

***

Několik dlouhých minut se ho snažil vzbudit, než to vzdal a s rozkousanými rty ho vlastními silami odtáhl ven na sluníčko stejně jako předchozí den. Ačkoliv cesta nebyla kvůli jeho váze vůbec snadná, nakonec ho přece jen položil do trávy. Na vteřinu se zadíval na jeho netečnou tvář a možná by se i rozplakal, nicméně všechny ty pocity narazily do pečlivě vystavené zdi kolem srdce a nedokázaly se dostat skrz. Místo toho všeho se jen mírně pousmál a začal s převazováním jeho zranění. Všechny od hnisu promočené obvazy vyhodil, ránu mu vyčistil a nahradil je novými.

Když byl hotový, jen se posadil vedle něj a pohled zapíchl do zurčícího vodopádu. Hlava mu třeštila, jak silně zatínal zuby a odolával všem těm pocitům, aby jej neovládly. Těžko říct, jak dlouho tam takhle mohl sedět. Sluníčko na ně oba pražilo a jediné, co ho vyrušilo z toho všeho civění, bylo občasné zavlažení černovláskových rtů. Moc dobře věděl, že by ho měl uložit zpátky do jeskyně a jít na pláž přesně podle plánu rozdělat oheň, ale… nemohl. Nemohl odtud odejít s vědomím, že by ho tu nechal a že až by se vrátil, už by nebyl mezi živými. Místo toho byl rozhodnutý, strávit s ním jeho poslední hodiny či dny každou sekundu zde na místě, odkud měli dokonalý výhled na vodopád, který Uchiha tak moc toho prvního dne, co sem do rokle vystoupali, obdivoval. 

Mohl tam vedle něj sedět několik dlouhých hodin, nebo jen pár minut, ale po nějaké době mu zvuk dunící vody začínal připadat jakýsi zvláštní. Lehce sebou cukl a prázdným pohledem se zahleděl na modrou oblohu bez mráčků, a když nezaznamenal nic zajímavého, modrý zrak bez života zase sklopil, když v ten okamžik rachot zesílil a na obloze se objevil vrtulník. Trvalo mu setinu sekundy, během níž stihl nechápavě mrknout, než mu to došlo a zorničky v modrých očích se mu v ten okamžik šokem rozšířily. Na vteřinu se podíval na Sasukeho, který vypadal snad ještě hůř, než předtím a v dalším úderu srdce se prudce zvedl. 

Vyrazil rychle jako blesk a se zdviženýma rukama do vzduchu vyběhl za helikoptérou. 

"Héj! Héj, tady jsme!" zařval, zatímco mával rukama, ale stroj byl moc vysoko na to, aby ho někdo z jeho osazenstva slyšel, "Tady jsme, prosím!"

Skákal z kamene na kámen, nedbaje na to, že se mu kdykoliv může podvrtnout noha jako předtím jeho spolužákovi a po chvíli z kamenitého terénu skočil dolů na malou pěšinku táhnoucí se podél říčky. Přeběhl místo, kde si spolu se Sasukem užívali a zatímco řval jako na lesy, běžel dál a dál. 

"Haló! Prosím zastavte, prosím!" řval stále dokola a dokola s planoucí nadějí v hlase, ale čím víc se snažil, tím větší vzdálenost vrtulník překonával, až se mu s tlumeným rachoten ztratil z dohledu. 

Po několika metrech Naruto zpomalil, až se úplně zastavil a začal zhluboka dýchat. Když se pak znovu narovnal a podíval se na prázdnou oblohu, všechny vystavěné hradby kolem jeho srdce se rozbortily na prach a navalila se na něj vlna nesnesitelných pocitů. Dřív, než se stačil vzpamatovat, seděl na zemi s prsty zabořenými ve zlatavé kštici a po tváři mu tekly slzy proudem. 

"Zastavte, prosím," vydechl s pláčem na rtech.