Omlouvám se, že kapitolka nevyšla již včera, ale vůbec jsem se nedostala k počítači. Děkuji za pochopení :3

Plavovlasý mladík zíral na svého spícího spolužáka se silně bušícím srdcem v hrudi a najednou vůbec netušil, co by měl dělat. Silně se kousl do rtu a s roztřeseným celým tělem se díval do jeho sinalé tváře. Netušil, zda to bylo tím, že bylo v jeskyni bez plápolajícího ohně hrozné šero, ale dal by ruku na srdce, že je v opáleném obličeji ještě bledší než obvykle. Několikrát se zhluboka nadechl, přisunul se k němu a hřbet rozklepané dlaně mu znovu položil na čelo, aby zjistil, zda se mu to jenom nezdálo. Avšak stačil jen jediný dotek, aby mu došlo, že to, čeho se celou tu dobu bál, se konečně stalo. Jejich lehkomyslné chování, jako kdyby byli na nějaké dovolené, či co, způsobilo, že jeden z nich byl ve vážném zdravotním stavu.

Naruto měl dlaň celou dobu přitisknutou k jeho vařící pokožce a se srdcem silně bušícím skoro až v krku a s pevně sevřenými víčky se snažil přemýšlet, co bude dělat. Na hruď mu začínala z těch všech problému tlačit počínající hysterie a on měl sto chutí, se k Sasukemu jen přitulit a začít brečet. Nikdy si na pláč příliš nepotrpěl a po většinu času na jeho tváři hrál přívětivý úsměv, ale nikdy v životě také nezažil tolik stresu a vypjatých situací najednou. Moc dobře věděl, že jako sedmnáctiletý teeneger by takovéhle věci vůbec neměl řešit. Neměl by se starat o nejspíš na smrt nemocného spolužáka, ani se strachovat nad tím, že nejspíš hodně brzy zemře, pokud se nad nimi Jashin nesmiluje a někdo je velice brzy nezachrání. Měl by si užívat života spolu se svými vrstevníky, chodit do školy a chovat se lehkomyslně.

Ale on byl místo toho tady, k smrti vystrašený a vůbec nevěděl, jak by se měl zachovat. Několikrát zamrkal, aby zahnal palčivé slzy, které se mu draly skrz slzné kanálky ven, několikrát se zhluboka nadechl, aby se uklidnil a pokračoval ve snaze Sasukeho vzbudit. Několik dlouhých minut s ním jemně třásl a opakoval jeho jméno stále dokola a dokola, mrtvý strachy z toho, že se snad už nikdy neprobudí. Po rozpáleném obličeji mu tekly slané kapky potu a hrudník se mu lehce nadzvedával, jak mělce a nepravidelně dýchal. I tak ale po několika pro Naruta snad nekončících chvílích konečně líně zatřepotal víčky a černočerným rozespalým pohledem se zastavil přímo na plavovláskovi.

"Naru-to," zachraptěl ztěžka a vykulil oči, překvapený, jak ho řeč i takové prostě gesto stojí tolik námahy.

"Sasuke!" vyjekl blondýn a chtěl ho okamžitě sevřít v náruči a už nikdy jej nepustil, avšak věděl, že v jeho momentálním stavu to nebyl ten nejlepší nápad. Místo toho hmátl za sebe pro plnou plastovou lahev včerejší vody natočené z pramene v jeskyni, otevřel ji, natáhl se k němu a přiložil mu ji k vyprahlým měkkým polštářkům, které v několika posledních dnech tak rád líbal. "Pij!"

Druhý nijak neprotestoval, zvedl hlavu a žíznivě se do chladné tekutiny pustil. Netušil, proč má tak strašnou žízeň, ani proč ho každý nádech či letmý pohyb bolí, jako kdyby ho přejel parní válec, ale pro tu chvíli to neřešil. Teprve až když měl dost a znovu se položil na gumové měkké dno záchranného člunu, se mu obličej stáhl do zvědavé grimasy.

"C-co se děje?"

Naruto se kousl do rtu a nehty si silně zaryl do stehna, aby nezačal brečet, jak ho černovláskův slabý hlas rozechvíval až do morku kostí. Místo toho, aby se na místě složil jako malá holka, se přinutil zeširoka se usmát a jemně kývnout hlavou, aby si dodal trochu na sebevědomí.

"Asi máš horečku, úplně hoříš," začal a v okamžik, kdy v jeho černočerných hloubkách spatřil rychle potlačený náznak strachu pomyslně udupaný do prašné země, se ještě víc usmál, až ho z toho bolely svaly, "Naštěstí máme ještě dost prášků proti bolesti a myslím, že zabírají i na teplotu, takže až tě odtud dostanu nadýchat se čerstvýho vzduchu, hned ti jedem dám a převážu ti ránu, co ty na to?"

Pokoušel se znít co nejvíc optimisticky, ale v hloubi duše se strachoval nad tím, že Uchiha nebude takový imbecil a že mu na to neskočí. Avšak v okamžiku, kdy se v jeho obličeji objevil letmý vděčný úsměv, mu došlo, že jeho jindy dokonalé pozorovací a dedukční schopnosti jsou nejspíš utlumeny vysokou horečkou. Moc na dobré náladě mu to tedy nepřidalo, ale nejdůležitější bylo to, že mu Sasuke věřil a on ho teď nemohl zklamat.

"Tak skvělý," zazubil se hraně a přišoupl se k němu ještě blíž, "Pojď, pomůžu ti ven."

***

Když se mu po několika dlouhých a namáhavých minutách konečně podařilo dostat Sasukeho z jejich úkrytu pryč až ven mimo jeskyně, položil ho na trávou pokrytou zem na místo, odkud měl skvělý výhled na zurčící vodopád, který už skoro ani jeden z nich po takové době strávené v jeho těsné blízkosti nevnímal, a opatrně mu natáhl poraněnou nohu, aby ji mohl nově ovázat. Vedle sebe si položil rozepnutý balíček lékárničky a pustil se do převazování jeho kolene. Zatímco přemýšlel, co přesně mohlo černovláskovi tenhle stav způsobit, odmotával pečlivě jednu vrstvu obinadla za druhým, aby mu do sedřeného kolene náhodou omylem nedrcnul a nezpůsobil mu tak ještě větší bolest.

Avšak v okamžiku, kdy jej zbavil i poslední vrstvy a odendal mu z poranění vatový polštářek, nepříjemně nakrčil nos z nevábného pachu, který se z rány linul. Stačil mu jen jeden jediný pohled na zhnisanou tkáň a obrovský zarudlý otok kolem celého kloubu, aby mu došlo, že tohle nejspíš bude ten pravý důvod, proč Sasuke vypadal, jako když udeřila jeho poslední hodinka. Srdce se mu v ten okamžik ještě silněji rozbušilo a ruce roztřásly. Modrým zrakem na vteřinu přejel přes jeho sinalý obličej, který tady na slunci vypadal snad ještě hůř než předtím.

"V-v pohodě?" zeptal se unaveně tmavooký, čímž ho zcela vyrušil ze všech tíživých myšlenek.

Druhý sebou silně škubnul, ale ovládnul se a znovu se donutil se pousmát.

"Všechno skvělý, dattebayo! Jen ti to tu znovu vyčistím, dám ti ten lék, zas tě uložím a půjdu nachytat nějaký kraby."

Uchiha ležící na trávě na zádech se zamračil. "Proč b-budeš chodit tak daleko, když je tady t-tolik ryb?" nechápal.

V plavovláskovi zatrnulo. "Vždyť víš, že jsem na to levej. Na chytání ryb jsi tady odborník ty," zamručel hraně uraženě a konečně se pustil do nového čištění rány s vědomím, že to, co mu řekl, nebyla zas tak úplná lež. Lovení potravy s pomocí ručně vyřezávaného oštěpu mu nikdy vážně moc nešlo.

***

Když se konečně postaral o to, aby měl Sasuke veškeré obvazy čisté, dal mu slíbený prášek proti bolesti a několik hodin s ním strávil venku na slunci, doufaje, že se jeho stav trochu zlepší. Lék nejspíš musel nakonec zabrat, jelikož mu připadalo, že mu teplota trochu klesla a dokonce i barvu ve tváři měl najednou o něco živější než předtím. Nakonec jej ale přece jen napůl dovedl, napůl donesl zpátky do jeskyně, aby si odpočinul, a i když se mu ho tam moc nechtělo nechávat samotného, vyrazil směrem k pláži, kde ztroskotali.

Bylo to už opravdu dlouho, co se tam naposledy podívali, ale on stále v hloubi duše doufal, že se tam nakonec oba dva vrátí, aby mohli uskutečnit plán, který by mohl pomoci jejich záchraně. Sebou si zabalil zapalovač a několik dalších málo věcí ze záchranného batohu a vyrazil. Sestup mu trval asi hodinu a půl, ale nakonec přece jen dorazil dolů na pláž do zátoky.

Na vteřinu se zastavil na místě a zvedl hlavu, aby se podíval na oblohu, doufaje, že zahlédne třeba nějaké letadlo nebo helikoptéru, ale nebe bylo až na pár bílých mráčků a poletujících cizokrajných ptáků naprosto prázdné, stejně tak obzor daleko před ním, zcela prostý bez jedné jediné lodě, či člunu.

Zklamaně se kousl do rtu, ale nakonec to hodil za hlavu a pustil se do toho, kvůli čemu sem doopravdy přišel. I když ho srdce tížilo, že nechal Sasukeho v jeskyni úplně samotného, tohle bylo něco, co prostě musel udělat. Oběma by jim to mohlo zachránit život. Zároveň ale věděl, že se nesmí zdržovat moc dlouho, jelikož černovláskův stav mohl být ještě vážnější, než si myslel.

Hned, jakmile to šlo, začal lítat po pláži a shromažďovat kameny velké asi jako fotbalové míče na jedno místo. Zpočátku to šlo rychle, ale po několika desítkách minut vybral všechny dostupné balvany v okolí a musel pro ně zacházet stále dál a dál po pláži, či do lesa. Zatímco se slunce na obzoru sklánělo, on pilně a namáhavě pracoval, až mu po odhalené a opálené hrudi stékaly kapičky slaného potu. Jakmile uznal za vhodné, že má dost materiálu, začal se stavbou, pracovitě skládal jeden kámen za kamenem do požadovaného tvaru a velikosti. Několikrát musel stavbu celou předělat, jelikož zjistil, že mu nevychází materiál, ale nakonec se mu přece jen povedlo vyskládat je do tvaru nápisu SOS.

Hřbetem dlaně si otřel pot z čela a zmoženě vydechl.

"Není to takový, jak jsem si představoval, ale snad to zabere, ttebayo!" zamručel a chystal se, pokračovat ve svém snažení a zapálit velký oheň, když se znovu podíval na oblohu a zjistil, že slunce již pokročilo směrem k západu a že mu nejspíš zbývalo jen několik hodin světla.

Několikrát zamrkal, než si zklamaně povzdechl a vyrazil ke skalám zátoky, aby nachytal nějaké kraby. Sasukemu přece jen řekl, že jde jen pro ně a bylo by mu tedy divné, kdyby přišel bez nich a navíc k tomu naprosto uřícený.

Nedalo se nic dělat, signální oheň prostě bude muset zapálit až zítra.

Tedy pokud se Sasuke dalšího dne vůbec dožije...