Zatímco se vztah mezi dvěma trosečníky pomalu, ale jistě zlepšoval a ze zapřísáhlého nepřátelství se pomalu, ale jistě stávala minimálně tolerance a prvotní známky kamarádství s podtónem romantického, avšak skrytého zájmu, Itachi několik set kilometrů od nich, v přístavním městě Konoze, se zas tak dobře nebavil. Od okamžiku, kdy vyhrožoval třídnímu učiteli svého mladšího brášky a pak ho, se silami téměř na dně, požádal o pomoc, uběhlo již několik dní a oni dva se se svým vyšetřováním nikam dál neposunuli. Obešli snad všechny možné orgány ve městech, jak policejní složky, tak pobřežní hlídku a další, aby jim v jejich hledání pomohli a pokusili se, Sasukeho s Narutem vyhledat. Dokonce i Narutovi rodiče se snažili, udělat všechno pro to, aby sehnali nějakou pomoc. I když měli neuvěřitelný strach, že je jejich syn mrtvý, kdesi v hloubi duše stejně jako starší bratr z klanu Uchiha tušili, že to tak není. Že vždycky usměvavý a drzý plavovlásek tam někde stále je a snaží se, přežít do té doby, než ho někdo nenajde a že tam není sám, ale právě se svým spolužákem, ale čím více se setkávali s odmítnutím, tím hůře se cítili a tím více jejich naděje umírala.

Itachi se však stále nevzdával. Neuvěřitelně mu lezlo na nervy, že nikdo nedal na jeho vnitřní pocit, že jsou oba mladíci, nebo minimálně Sasuke, živí a zdraví. Když se spolu s Hatakem snažili vysvětlit, kudy loď plula a co všechno je na jejich cestě potkalo, nechtěli věřit, že by tomu tak opravdu bylo.

"Je mi líto," zavrtěl hlavou jednoho takového dne jeden z místních strážníků pobřežní hlídky a smutně pokrčil rameny. Naklonil se přes stůl, u něhož seděli a na němž ležela mapa, znázorňující, kudy se loď ubírala, "Pokud vás chytla bouře tady - a podle posledních zpráv víme, že to tak bylo, neměli šanci, pokud spadli přes palubu, to přežít. Vlny byly toho večera opravdu obrovské a je úplně jedno, jak zdatní to byli plavci, po chvilce by se utopili."

S posledními slovy se ještě naposledy podíval do Itachiho posmutnělé, téměř až zoufalé tváře, než zopakoval: "Je mi líto, ale nemůžu vám pomoct," řekl a sebral se, aby jim otevřel dveře a z kanceláře je vyprovodil.

Středoškolský učitel tu situaci pozoroval s těžkým srdcem. I když měl na Itachiho toho prvního dne vztek, že ho nenechal jet domů a odpočinout si, čím víc času s ním trávil, tím víc chápal, jak se musel cítit. On sám sourozence, ani vlastní děti neměl a rozhodně je naplánoval, jelikož o sobě moc dobře věděl, jak moc je nezodpovědný, ale tmavovlásek pociťoval ke svému mladšímu bráškovi tak šílenou a hmatatelnou lásku, kterou pomalu, ale jistě ovlivňovala i jeho.

Bylo na čase, přestat se chovat jako nedospělý idiot a konečně vzít situaci do vlastních rukou. Ještě naposledy přejel pohledem po již se zvedajícím Uchihovi, než se znova zaměřil na mapu a pečlivěji se na ni podíval. Chvíli ji pečlivě studoval, než se zarazil a doširoka vykulil oči, jako kdyby v ten moment přišel na něco vážně moc úžasného. Rychle vztáhl ruku a ukazováček zabodl přímo do jednoho konkrétního místa.

"Co ty ostrovy?" zeptal se zvědavě s nádechem poslední naděje, "Na lodi se mě Sasuke na okolní prostředí dost často ptal a měl o ně zájem. Nemohlo by to pomoct?"

Strážník nakrčil obočí a dlouhovlásek sebou trhl. Byla to jen vteřina, ale o chvilku později už všichni tři zase seděli nad stolem a pečlivě zkoumali všechny ty listiny. Černovlásek, který byl do té doby bledý jak stěna, získal o něco zdravější barvu a starý a prošedivělý policista jen nevěřícně vrtěl hlavou, avšak i tak vypadal, jako kdyby jej jeho slova zaujala.

"Já vám nevím, je to dost daleko, rozhodně to bude několik desítek mil. To nemohli doplavat, ani kdyby se zbláznili. A i kdyby je tam odplavily vlny, nejspíš by ani tak nebyli naživu."

Itachi silně stiskl ruce v pěst a zavrtěl hlavou. Jeho nový přítel a podpora v jedné osobě mu právě hodila novou naději, které se rozhodně nehodlal vzdát. Chvíli přemítal a přemýšlel, snažil se představit si, co by Sasuke tak asi mohl udělat, kdyby zjistil, že je loď poškozená. I když byl na to všechno, co na svůj mladý věk zažil, poměrně dost vyrovnaný, dokázal si dost dobře představit, že všechno dokonalé a perfektní Uchihovské sebeovládání by šlo do kytek.

No tak, Itachi, sakra mysli! Co by Sasan udělal?! ječel na sebe v duchu a dával si imaginární pohlavky, aby se vzpamatoval, když sebou nečekaně trhnul. No jasně, vždyť to bylo jasné jako facka!

Oba dva přejel černočerným ostřížím zrakem a jemně se pousmál. "Kdyby Sasuke zjistil, že s lodí není něco v pořádku, navíc v takovém počasí, je tu možnost, že by dostal panický záchvat a nemohl by dýchat. Už od malička je astmatik a po smrti rodičů se to ve stresových situacích ještě zhoršilo, proto se ho snažím chránit a i když věčně remcá, to, že ho nikam nepouštím, je to vlastně pro jeho dobro."

Stařec nechápal. "A co to s tím má společného?"

Itachiho úšklebek se ještě víc rozšířil. "Pokud měl náběh na záchvat, jediné, co ho zajímalo, bylo dostat se z lodi pryč. A jachta přece měla záchranné čluny... co když... co když do jednoho z nich prostě vlezl, aby se zachránil? Mohlo to vypadat, že se tam ostatní snaží nechat, ale v tomhle stavu člověk na nic jiného, než vlastní život, nemyslí."

"A co ten druhý kluk?"

On ale jen pokrčil rameny. "Nevím, byli to spolužáci a dřív si byli dost blízcí, třeba prostě jen v tu chvíli byli spolu. Třeba měli kliku."

Hatake chvíli čučel do zdi, jako kdyby si snažil si na něco vzpomenout. "Museli být spolu, nemohli jsme je najít!"

Muž zákona na ně chvíli hleděl, než zostra vydechl a zavrtěl hlavou. "Já vám nevím, pánové... je to dlouho, byla bouřka a-"

"Tak nám dejte jeden let nad ostrovy! Jen jeden! Nemám problém všechno zaplatit, ale chci se přesvědčit... přesvědčit, že jsou moje domněnky správné. Nebo naopak, samozřejmě," vyhrkl energicky Uchiha a upřel na něj své dvě velké, tmavé oči plné nové naděje a odhodlání brášku najít, sevřít ho v náruči a už nikdy nepustit, ani kdyby měl blbě pindat do konce života!

***

Zatímco starší z bratrů se na jednom místě dušoval, že mladšího určitě na ostrovech najdou a snažil se pracovníka z pobřežní hlídky přesvědčit prostřednictvím dost tlustého finančního obnosu, na který by jim vypsal šek na nové vybavení pro celé oddělení, dva mladí středoškoláci si konečně trochu mákli a dokončili přístřešek v jeskyni. Díky vzájemné spolupráci se jim podařilo, zlomit ještě pár větví, aby zahradili vchod a dokonce zvládli vytvořit provizorní dveře, kterými svůj úkryt vždycky, když odcházeli, zahradili, aby jim dovnitř nenalezla žádná havěť či dravá zvěř.

Jakmile se postarali o bydlení, nařezali loveckým nožem několik tenčích, ale pevných dlouhých větví, jejichž špičku pořádně seřízli, tak, aby mohla sloužit jako jakýsi provizorní oštěp na lovení ryb, kterých bylo v jezírku i v říčce odtékající od vodopádu habaděj.

Jednoho takového dne stáli až po kolena na břehu malé řeky, zcela klidní a vyrovnaní, aby nevyplašili hejna malých, ale i přesto chutně vypadajících rybiček a se zbraní připravenou v ruce číhali, dokud nepřipluly dost blízko a oni mohli vyrazit. Každých několik desítek minut se ozvalo naštvané zavrčení, zahalekání nebo zaklení, následované žblunknutím a zvukem tříštící se vody, ale prozatím vůbec nic nechytili, což byl popravě docela problém, protože sil jim pomalu, ale jistě ubývalo.

V jeden jediný okamžik byl Uzumaki přesvědčený, že už má svou oběť těsně pod sebou a prudce vyrazil, avšak v ten okamžik mu nešťastně podklouzla noha a jak dlouhý, tak široký spadl přímo na Sasukeho, který téže neudržel rovnováhu a o vteřinu později se prostorem rozlehlo opravdu hlasité ŽBLUŇK!

"Ty idiote, co děláš!" zavrčel rozčileně černovlásek, vzteklý, že se tu s tím pachtili skoro celý den, ale nic se jim chytit nepodařilo.

"Se nezblázni," odsekl druhý a pomalu se ze spolužáka zvedl do kleku a chystal se vstát, když se zarazil a rozhozeně zamrkal dlouhými řasami. Sasuke byl jen pár centimetrů od něj, napůl nahý, aby si nenamočil oblečení, a s úplně mokrými, splihlými vlasy vypadal skoro až roztomile, že se musel začít tiše pochichtávat.

"Hej, co máš za problém, Uzumaki?" zahudroval, ale jelikož vypadal jako zmoklá slepice, nevypadal vůbec, ale vůbec výhružně.