" Abych nezapomněl, ve skříni naleznete nějaké suché oblečení. Má dcera měla asi tak stejnou velikost jako vy slečno?" mrkl duch na Hermionu, když si ji prohlédl.

Hermiona se opravdu potřebovala převléci. Její šaty měla zničené od mořské soli. Proto byla velice šťastná, že se jich bude moci zbavit.

" Obávám se jen, že moc moderní nebudou. Má dcera zemřela před více než 300 lety. Dnešní móda je zcela jiná," upozornil ji Flamel.

" To nevadí, snad si mezitím něco vyberu," usmála se Hermiona.

Duch se otočil na Severuse.
" I pro vás se tu najde nějaké oblečení po mém synovi. Ovšem bude tu zřejmě ten samý problém," uchechtl se.
Severus se zhrozil při představě, že bude mít na krku krajkový nákrčník.

" Uvidíme. Řekl bych, že bych měl jít raději nachytat nějaké ryby k večeři?" vymluvil se Severus.

" Ano jistě. Na druhé straně ostrova je malá zátoka s vodopádem. U ní je skála, na které jsem vždy sedával. Je to úžasné místo na chytání ryb. Náčiní najdete v kůlně vedle domu," navedl ho duch. Severus jen stroze přikývl a zmizel za dveřmi.

" A co budeme dělat my?" zeptala se Hermiona zvědavě.

" Napadá mě, že bychom si mohli povídat a zajít přitom do mé knihovny. Můžete si tam vybrat nějaké knihy. Je dost obsáhlá. Nejdřív se ale převlečte."

" To je skvělé," usmála se Hermiona.

***

Stála uprostřed velké, kruhové místnosti s pusou dokořán. Stěny byli pokryté regály s knihami až do stropu. Byl zde žebřík připevněný ke kruhové výseči. Ta vedla po obvodu místnosti. Žebřík stál na pohyblivých kolečkách a tak si mohla vzít jakoukoli knihu z kteréhokoli regálu.

" Vidím, že vás velkolepost mé sbírky uchvátila," usmíval se duch.

" Nikdy jsme neviděla nic tak úžasného. A to jsem myslela, že je knihovna v Bradavicích velká," vzdychla ohromeně.

"Tamější knihovna je velká asi tak jako polovina té mé," podotkl duch.

" Kolik ti máte knih?" Zeptala se oči návrh hlavy.

" Vlastně ani nevím. Sbírat knihy jsem začal, když mi bylo deset. To už je velice dávno."

" Jistě. Ehm, můžu se vás na něco zeptat?" podívala se duchovi do průhledných očí.

" Proč by ne. Ptejte se slečno," pokynul jí.

" Proč jste tu zůstal jako duch? Myslela jsem, že otisk duše zde může člověk zanechat jen když za života něco nestihne udělat."
" Přesně to se mi stalo. Když jsem zničil Kámen mudrců a lektvar nesmrtelnosti začal ubývat, přišel jsem na nový objev. Bohužel jsem ho nestihl dokončit a tak, když přišel můj čas a má žena i já jsme zemřeli, má duše tu zůstala," vyprávěl posmutněle.

" To je mi líto," řekla Hermiona.

" Je to ironie osudu. Žil jsem tak dlouho a byl na dlouhou dobu nesmrtelný a teď budu na tomto světě navždy jako duch."

" Ale přece tu nemusíte být navždy. Stačí dokončit ten objev a pak vaše duše může v klidu odpočívat," namítla Hermiona.

" Vždyť jsem duch na nic nemohu sáhnout," připomněl jí.

" A co kdybych byla vašima rukama já? Vy mi budete říkat co mám dělat, to by snad šlo, ne?" nabídla mu Hermiona.

" To je dobrý nápad. Třeba se k vám bude chtít připojit i váš společník."

" No to se uvidí, podle toho jakou bude mít náladu," zasmála se.

" Musím vás však varovat je to velice náročný projekt. Ani já sám nevím co všechno budeme muset udělat," varoval ji duch.

" To nevadí. My tři na to jistě přijdeme, uvidíte," slíbila Hermiona.

Starému kouzelníkovi to vehnalo průhledné slzy do očí: " Děkuji vám slečno."