Upozornění dopředu - je to asi fujč, násilný a jo, taky to nedává nejmenší smysl. A taky jen chci říct, že Troye mám neskutečně ráda a nevím, co mě to popadlo. Neměla bych mít tyhle stavy v pátek, ale nějak se to vymklo a no. Tadá?

(A um. Taky jsem moc čučela v poslední době na Skins, což možná vysvětluje můj psychický stav, jelikož, Naomily?! Omlouvám se. Nedávám to. Nikdy to nebudu dávat)

"I was scared."

"You're always scared"

---

(Connor's POV)

Probouzela mě příšerná bolest hlavy a pocit škrcení se. Poslepu jsem nahmatával peřinu. Byl jsem až příliš vyčerpaný na to, abych doopravdy vstával. Šmátral jsem rukama po posteli a po chvíli – díky neúspěchu otevřel oči.

Celé to kolem mě probralo jako silná elektrická rána.

Byl jsem v neznámé místnosti. Můj krk svíral železný obojek, který byl připnutý ke koženému vodítku, přivázanému k posteli. Ale to zdaleka nebylo to nejšílenější.

Nejvíc mě vyděsila osoba na posteli na druhé straně místnosti.

Nemohl to být on. Jak by mohl.

„Pořád tak nechutně chrápeš," prohodil nepříjemně a já se pod jeho hlasem stáhl do klubíčka, „tohle je nějaký tvůj další pitomý nápad, jak mě dostat zpátky?"

„Troye," špitl jsem nejistě. Ničemu jsem nerozuměl. Jen jsem rychle mrkal, abych rozehnal mžitky před očima. Všechno bylo tolik šedé.

„Jo?" odsekl a já se konečně odvážil na něj podívat. Až v tu chvíli jsem vnímal všechno kolem na tolik, že mi došel fakt, že je svázaný tak moc, aby se nedokázal pohnout.

„Mám strach," stáhl jsem se ještě víc do klubíčka, tisknoucí se na stěnu. Nebyl to sen. Bylo to reálné. Až moc reálné.

„Pro boha Connore!" zakřičel naštvaně, „ty máš ale strach pořád! Odepni si zatraceně to podělané vodítko z krku a rozvaž mě," sykl rozzlobeně. Takové chování u něj nebylo nic nového. Choval se ke mně tak pořád, než se se mnou rozešel. Nejspíš jsem byl vážně tolik k ničemu.

„Bojím se," vydechl jsem roztřeseně. Bylo pro mě nemožné se pohnout. Strach ovládal celé mé tělo. Tohle přece nebylo dobré. Nebyli jsme tam tak pro nic za nic. Někdo nás do toho pokoje dostal. Někdo ho svázal. Někdo mi dal tu děsnou věc na krk. A někdo mě nejspíš v úmyslu nechal odvázaného.

„Connie, prosím," zaskučel bezmocně a já nad tím oslovením bolestně zavřel oči. Neřekl mi tak vážně dlouho. Vlastně mi tak říkal jen ze začátku. Když to všechno ještě bylo krásné. Když mě měl možná vážně trochu rád.

„Do-dobře," vykoktal jsem nejistě a nahmatal karabinu vodítka. Popravdě jsem doufal, že narazím na zámek a nebudu se muset o nic pokoušet. Tolik jsem se bál jen položit nohy vedle postele.

„Moc dobře. Vedeš si dobře, ano? Teď pojď ke mně a rozvaž mě," zavrtěl se nervózně. Jen jsem lehce přikývl a pokusil se postavit na nohy, což se brzy ukázalo jako moc hloupý nápad, jelikož nebyly schopné mě udržet.

„Connore! Funguj sakra! Alespoň jednou zatraceně dělej, co máš!" křikl po mě rozdrážděně.

„Snažím se, víš?" fňukl jsem a pomalu se došoupal jeho posteli, přetáčejíc ho na břicho, abych mohl rozvázat všechny ty uzle na jeho zádech.

A pak jsem slyšel praštění s dveřmi. Nemusel jsem se otáčet, abych věděl, že to byly dveře od našeho pokoje, které udělaly takový rámus.

A pak celé mé tělo ovládl elektrický šok. Zhroutil jsem se zpět na podlahu a doufal, že to celé brzo odezní.

„Popravdě jsem vážně doufal, že nebudeš dělat problémy," probral mě do plného vědomý cizí hlas. Vystrašeně jsem se přikrčil, neschopný se hýbat nebo jakkoli jinak reagovat. Celé mé tělo se stále třáslo a ten neznámý chlápek mi jen s nezájmem poutal ruce za záda, následně očko mého obojku přicvakávajíc ke skobě v zemi silným zámkem. Vystrašeně jsem zakňučel, ale nikoho to nejspíš nezajímalo. Slyšel jsem, jak se ten neznámý spolu s křupáním kloubů postavil na nohy a pak se vrátil spolu s nůžkami v rukou. Nasucho jsem polkl a chtěl nesouhlasně zakroutit hlavou, v čemž mě zastavil připnutý obojek k zemi. Tolik jsem se bál. Chtěl mi ublížit?

Přivřel jsem oči a čekal na přicházející bolest. Jediné, co jsem postřehl, byl ale protivný zvuk stříhajících nůžek a následně trhajícího se oblečení.

A až potom všem mi došlo, že jsem na podlaze ležel nahý. Začínala mi být neskutečná zima, což ten člověk ještě podpořil tím, že mě polil studenou vodou. Proč? Proč? Proč? Nikdy jsem přece nikomu neudělal nic špatného.

„Connor, hm?" chytl mě pevně za bradu a já jen rozklepaně přikývl. Vážně jsem se ho bál. Byl vysoký, tlustý a vážně silný.

„Není to nic osobního. Vím, že ty tu nejsi ten špatný. Pozoroval jsem vás oba. Dost dlouhou dobu. Proto ses probral jen s obojkem. Chtěl jsem ti to tu ulehčit, ale podělal sis to sám," broukl a znovu se zvedl na nohy.

„Co po nás chceš," ozval se místností Troyeův hrdý hlas. Nechápal jsem, jak mohl být tak odvážný. Nezmohl by přece vůbec nic, kdyby mu ten člověk chtěl ublížit.

„Po vás nic, hlupáčku," zasmál se naplno, „ale po tobě chci, aby ses přestal chovat jako naprostý kretén?" slyšel jsem smích a pak jen praštění dveří. Oklepal jsem se nad tím zvukem a snažil jsem se v klidu dýchat.

Bylo toho moc. Zima. Bezmoc. Strach. Mé tělo. Bolelo. Všechno bolelo. A i když jsem moc nechtěl, tak jsem začal brečet.

„Nebuď bábovka," pronesla s nechutí v hlase jediná osoba v pokoji. Popravdě jsem nerozuměl tomu, že mě někdy mohl mít rád. Tolik jsem se mu hnusil.

„Je mi zima Tro," fňukl jsem, „a všechno tak moc bolí. Omlouvám se."

„Spi. Dej mi pokoj," zachraptěl hrubě. A já se snažil ho poslechnout i přes to, že to bylo tolik nemožné.

--

Další probuzení nebylo tolik děsné, jako to předchozí. Věděl jsem, kde se nacházím a věděl jsem, že pokud nechci cítit bolest, tak se nesmím pohnout. Žádné bolení hlavy. Žádné Troyeovi řeči. Bylo to uklidňující. Tak trochu. Na druhou stranu – všechna ta tma kolem.

A pak znovu zavrzaly dveře.

„Potřebuješ pít. Zvedej se pomalu. Jestli budeš dělat problémy, připoutám se zpátky," upoutal mou pozornost hlas toho člověka, který nás do toho celého nejspíš dostal. Jen jsem přikývl a pak byl neskutečně vděčný, když oddělal zámek a já se mohl narovnat. Chvilku trvalo, než jsem byl schopný si sednout a vzít si od něj lahev s vodou.

A pak se ve mně probudila panika.

„Ne," zakroutil jsem hlavou, „nechci se tak znovu cítit. Chcete mě zase zdrogovat. Nechci," zavřel jsem oči a natáhl před sebe ruce ve snaze mu lahev vrátit.

„Kdybych tě chtěl zdrogovat, udělám to jinak. Teď se napij," podal mi lahev zpátky. V tomhle měl možná pravdu. Pokud mi chtěl dělat zlé věci, tak jsem se tomu nemohl bránit.

A voda nikdy předtím nechutnala tak dobře.

„Děkuju," vydechl jsem, když lahev zůstala prázdná.

„Nemáš zač," usmál se mile a pak celé mé tělo nadzvedl, šoupajíc mě až ke zdi, kde mě znovu připoutal tak, abych se nemohl pohnout. Seděl jsem v tureckém sedu, ruce spoutané za zády, obojek připnutý ke stěně. Už zase bylo tak těžké vnímat. A já doufal, že ten člověk přece jen nebude tak děsný.

A pak hodně silnou fackou probudil Troye.

Ten ale jen zamrkal a hloupě se zatvářil. Vůbec nevypadal, že by ho tohle celé nějak rozházelo. Naopak.

Chvilku jsem jen pozoroval, jak neznámý člověk s Troyem manipuluje a pak jsem se natiskl ještě víc na zeď, když ho posadil přímo přede mě. Byl tak blízko. A ani jeden z nás se nemohl bránit.

„Mám nahoře svou dceru," začal ten člověk, „a nežije ničím jiným, než že jste vy dva spolu. Je mi jedno, jak to je. Až vás dovedu nahoru, budete se tak oba chovat,"

„Naser si," přerušil ho Troye, načež se ten někdo jen zasmál. Měl jsem obrovský strach. Vypadal hrozivě. Naštvaně.

„Jak myslíš, hrdino," vyšlo z obrovských rtů a pak rozevřel kapesní nožík tak, abychom ho oba viděli. Seděl za Troyem, aby se nezhroutil na zem, ale pohledem probodával mě.

A pak se předklonil, přikládajíc nůž na můj pravý bok.

Začal jsem hysterčit. Nenáviděl jsem bolest.

„Troye," kníkl jsem vyděšeně, „prosím?" snažil jsem se zahnat všechny ty slzy. Nešlo to. Přitom by stačilo, aby se začal chovat mile. Aby se jen pokusil hrát, že mu na mě záleží. Tedy, alespoň tak jsem toho člověka pochopil. Chtěl, abychom spolupracovali. Abychom dělali, že jsme spolu. 

„Můžeš si za to sám. Jsi jen zatracený posera," pronesl a z jeho modrých očí vyzařoval naprostý nezájem.

Jeho slova tolik bolela.

A pak na sebe upozornil nová bolest. Tolik pálivá. Kdybych mohl, překlonil bych se a chytl za bok. Cítil jsem, jak mi krev pomalu stéká po boku na nohy, kde už byla o něco chladnější a pak se dostala na podlahu, přesně pode mě.

Vystrašeně jsem zamrkal.

Celé to bylo tak rychlé.

„Troye?" zkusil jsem to znovu.

A on jen zakroutil hlavou.

„Zabiju ho, pokud neuděláte, co po vás chci," ozvalo se místností naštvaným hlasem. A pak jsem znovu ucítil tu děsnou bolest, tentokrát na druhém boku. Ani jsem nevnímal všechna ta slova, co ze mě vycházela. Byl jsem až moc nepříčetný. Moc to bolelo.

A znovu jsem neviděl nic jiného, než jen mžitky před očima. Černo. Barevné černo. Moc zelené. Divné zelené. A stříbrné. Moc divných barev.

A pak znova.

Tentokrát mě řízl výš a o dost silněji. Všechna ta bolest mě odnášela až moc daleko.

Znovu.

Znovu.

A pak zase.

Trefoval se nožem přesně mezi má žebra. A mě to bylo jedno. Protože. Jemu to bylo jedno. A o někoho jiného nešlo.

„Přestaň, zatraceně!" poznal jsem Troyeův bezmocný hlas, „co mám udělat?!" zakřičel.

„Teď už nic, hádám?" bylo to poslední, co jsem byl schopný rozpoznat.

A pak jen pískot v uších a neustupující bolest.

Hádal bych se, že Troye křičel. Nadával. Byl tak hlasitý.

Ale možná jsem si to jen vsugerovával.

Možná jsem prostě jen chtěl slyšet jeho hlas.

„Connore?" zařval až moc nahlas, „vnímej mě! Prosím! Ne – nemyslel jsem to tak. Myslel jsem, že nám dá pokoj! Jasné?!" křičel na mě dál nepříčetně.

A já si vzpomněl na hvězdy.

Bylo by hezké odpovědět jen hloupé: „jasné."

Ale já to nedokázal.

Nešlo mluvit.

Nešlo dělat nic.

-

Panicky jsem se posadil do sedu, rozhlížející se po prázdné ložnici.

Byl to je sen. Byl to jen sen. Byl to jen sen!

Věděl jsem, že ano. Ale i tak jsem neodolal nutkání zvednout z nočního stolku telefon a vytočit Troyeovo číslo. Už dávno jsem ho neměl v kontaktech, přesně z tohohle důvodu. Abych mu nevolal. Jenže já si ho až moc dobře pamatoval. Možná by bylo jednodušší, kdyby si prostě zařídil jiné číslo.

"Connore," jeho hlas byl hrubý, napnutý. Zlobil se. "O tomhle už jsme mluvili mockrát. Musíš přestat," zašeptal rozespale. Podíval jsem se na hodiny. Bylo půl druhé. Zatraceně.  

"Nenechal bys," vykoktal jsem, polykající vzlyky, "nenechal bys mě umřít. Že ne?" popotáhl jsem, přitahujíc si nohy k tělu.

"Meleš nesmysly. Přestaň."

Určitě se zlobil. Teď už o tom nebylo pochyb. Nechtěl jsem, aby se na mě zlobil. Měl jsem ho rád.

"Jen mám strach," zaskučel jsem. Stále jsem měl v toho snu hnusný pocit. Byl moc živý. 

"Jo," odfrkl si, "ty máš ale pořád strach, Connore. To je tvůj problém. Už mi nevolej, jasné?!"

"Jasné."

--

Já nevím. Poslední dobou mě prostě celá ta "shipovací" věc až moc děsí a taky jsem moc paranoidní a tak. Jo. A taky pokrytecká, jelikož vážně jediné, co mě už dost měsíců uklidňuje, jsou představy o tom,  co by ti dva asi dělali, kdyby právě teď byli někde spolu...

A taky jsem upustila od té obrázkové věci. Což mě mrzí. Chtěla jsem psát podle hezkých věcí. Ale nějak mi poslední dobou dost vyhovují tyhle krátké jednorázovky. Takže. Um. No. Snad to neva....

^_^

N.