(Connor's POV)

Ten moment před byl snad milionkrát hořší než ten přesně potom. Viděl jsem ho naprosto zřetelně, v rohu mého pokoje.  Mladý kluk se špinavými blond vlasy rozcuchanými všemi směry. Oblečení měl potrhané a hlavu tentokrát nakláněl k levému rameni.  Světlo blikalo a s každým zhasnutím se do jeho očí vlívalo víc červené barvy, zatímco se mu úsměv rozšiřoval natolik, že ho to už jistě muselo bolet. Bláznil jsem strachy. Nepřál jsem si nic jiného, než utéct, ale to v tu chvíli nepřipadalo v úvahu.  Blikání světla postupně zrychlovalo a přesně tohle byl ten moment, kdy jsem si to konečně uvědomil.  V tomhle pokoji nesvítilo světlo, jen několik akvárií, ale z těch nikdy tolik světla nebylo. 

Věděl jsem, že nejlehčí vždycky bylo začít hýbat prsty, ale několik vteřin se vůbec nic nedělo.  Cítil jsem jen šílenej strach a pocit bezmoci.  Nesnášel jsem to.  Tenhle stav prý trvá jen chviličku, ale dokud se to dělo, tak to člověku připadalo jako věcnost.  Nebo alespoň mně. Snažil jsem se ignorovat kluka, který byl teď téměř u mé postele a vzpomněl si na park s dinosaury, o kterém se mi zdálo těsně předtím, něž to znovu začalo. První paralýzu jsem měl už jako malé dítě, ale rozhodně to nebylo takhle děsivý.

Dinosauří park zabral a já se rychle vymrštil do sedu, což byla obrovká chyba, jelikož těsně nad mou hlavou byla polička s knihami. Prokletý místo! Protřel jsem si rychle čelo, do ktérého jsem se praštil a úlevně zamručel nad tím pocitem, že zase ovládám svoje tělo. Něco tak základního bylo najednou tolik krásný. 

Ještě chvíli jsem počkal, zkontroloval každý roh v pokoji a dlouhým skokem se dostal z postele.  Odmítal jsem si stoupnout těsně k posteli a bylo mi ukradený, že se mi za to Troye vždycky smál.  On tyhle stavy neznal a i když vždycky pozorně poslouchal, tak nemohl pochopit, jak děsivý jsou.  Vzal jsem rychle za kliku a hnal se přes chodbu do pokoje, který patřil jediné osobě, která mě teď dokázala uklidnit.  Do té místnosti bych trefil i poslepu.  Otevřel jsem potichu dveře a s co největší opatrností je zase zavřel.  Nechtěl jsem nikoho probudit.  Kousnul jsem se silně do rtu a ošil se. Tak jo. Světlo nechat zhasnutý. Musím. Nechci mu způsobit šok.  Zapřel jsem se zády o dveře a pomalu vydechl. Normálně jsem nebýval až takový posera, ale moje srdce teď tlouklo jak pominutý. Stále jsem to celý měl před očima. Nechutný. 

Do ticha se ozvalo slabé zavrzání a já se natiskl na dveře ještě víc. Zanadával jsem sám sobě, když mi došlo, že jsem ho vážně probudil. To se opravdu nikdy nedokážu dostat do jeho pelechu dřív, než se probere?

„Opovaž se do té postele teď skočit.  odmítám vysvětlovat další zlomený rošt."

„Troye," vydechl jsem otráveně a udělal odhodlaně několik pomalých kroků. Pár metrů od postele jsem ale stejně zrychlil a odrazil se dostačně brzo. Tentkrát žádná příšera moje nohy nedostane.  Možná příště, hnusáku!

„Ty mě ale vůbec neposloucháš!" zasmál se a přitáhl si mě k sobě. „Jak zlý to bylo, Con?" prohodil o něco jemněji, aniž by polevoval stisk kolem mého těla.

„Byl až u mojí postele.  Musíme zpátky domů. Tohle místo to cely zhoršuje," zaskučel jsem a snažil se uklidnit libáním jeho krku. Byl jsem u něj. To vždycky pomohlo.  Umřel bych, kdyby mě opustil. 

„To tys chtěl dělat vedoucího na dětském táboře," připomněl mi a slabě mě zatahal za vlasy.  „Proč jsi vůbec chtěl jiný pokoj, když se téměř každý večer nasáčkujes ke mně? Rozhodně si nechci stěžovat, ale takhle to vážně brzy praskne a ty se pak poskáčeš, protože tě všichni budou nenávidět."

Nemusel jsem na něj vidět. Věděl jsem, že protočil oči.

„Nepraskne," zavrtěl jsem odmítavě hlavou. Nemohl jsem spát bez něj. Nešlo to.

„Ale jojo," zasmál se. "Jako ten rošt, co schováváme pod postelí. Nebo jako ten předtím, to už je jedno."

„Ty mi to budeš pořád připomínat, huh? Vážně jsem se bál a tys byl tak daleko a já na to sakra vůbec nejsem zvyklej!" zavrčel jsem podražděně a kousnul ho do ramene. Nakrknul mě. Smeták. 

„No tak se nečerti. Vždyť se zas tolik nestalo."

„No jasně, nestalo," zabrblal jsem. „Kdyby ses alespoň pochlapil a ukázal mi, jak moc mě miluješ, abychom na tuhle postel měli daleko lepší vzpomínky."

„Tak takhle na tebe musím," uculil se spokojeně a dostal mě pod sebe dřív, než jsem stihl vyfouknout tváře. "Nemůžu se dočkat, až se budeš ráno stydět vytáhnout paty z tohohle pokoje."