(Connor's POV)

Byla to stupidní hádka. Nejspíš nejstupidnější ze všech, které jsme kdy měli. Nechtěl jsem s ním jet domů a tak jsem jen zůstal sedět na lavičce v podmořském akváriu. V uších mi skrze sluchátka hrála jedna a ta samá skladba, pořád dokola. Tolik ladila s tím, jak ladně ryby plavaly v jednom z menších akvárek, na které jsem koukal.

Tak. Klidně.

Tak bezstarostně.

Být rybou muselo být krásné, pokud byla pravda co, co se říkalo.

Tři vteřiny.

A pak bum.

Všechno znova.

Často jsem míval problémy s pamětí, ale vždy se to týkalo jen nových vzpomínek. Tyler to chápal. Staral se o mě a dával pozor, abych neprovedl žádnou pitomost. Jenže dnes na mě křičel, že jsem neschopný. Chtěl jsem si vyfotit tu rybu, co vypadala jako Dory. Miloval jsem tu pohádku. Jenže, zapomněl jsem vypnout blesk. A fotit ryby s bleskem se nesmělo. A Tyler pak moc křičel, že nejsem schopný si zkontrolovat ani tak primitivní věc, jako je nastavení blesku. Řekl mi, že ze mě nikdy nebude dobrý fotograf, v čemž měl nejspíš pravdu. To ale nebyla ta věc, kvůli které jsme se pohádali. Pohádali jsme se, protože jsem začal brečet. A on mi řekl, ať toho nechám, že si stejně za pár hodin nebudu nic z toho, co se právě stalo, pamatovat. Byla to jedna z nejošklivějších věcí, kterou mi kdy řekl. Brečel jsem a on křičel. Vlastně to byla jen jednostranná hádka. Možná to ani nebyla hádka. Prostě mi pak jen dost hnusně řekl, že za ním mám přijít, až se uklidním.

Neměl jsem ponětí, jak dlouho jsem na té lavičce seděl. Rozhodně jsem ale věděl, že nechci odejít. To prostředí kolem bylo tak uklidňující. Byla středa podvečer, takže ani lidí kolem nebylo moc. Jen já, ta hudba a uklidňující ryby. Popravdě jsem se vlastně bál vyjít ven. Tyler nikdy nepatřil mezi lidi, co se uklidnili rychle. Naopak. Pokud jsem něco provedl, dával mi to dlouho sežrat. Některá rána byl jen zlý a já si nepamatoval proč. Nebo jsem občas nevěděl, že je naštvaný.

Ne nevěděl.

Nepamatoval jsem si to.

Nenáviděl jsem se za to.

Nějaké blbosti jsem si pamatoval.

Nešlo ovlivnit, co v mé hlavě zůstane a co ne.

Tyler si z toho občas dělal srandu. Že mám jen alkoholické okno. Používali jsme to často jako výmluvu před lidmi, kteří o tom nevěděli. Tyler říkal, že není dobré, aby to vědělo moc lidí. Nechápal jsem proč, ale myslím, že mi to opakoval dost často.

Na mé rameno dopadla něčí dlaň a já ucuknul leknutím. Naprosto mě to odneslo pryč od toho klidu. Musel jsem zavřít oči a několikrát prudce vydechnout a dlouze se nadechnout, než jsem je dokázal zase otevřít. Myslel jsem si, že to bude Tyler. Že pro mě přišel. Že se o mě bál.

Spletl jsem se.

Možná se bál, ale já očima narazil jen na hubeného chlapce v triku, které na sobě mělo obrovský potisk motivu toho akvária. Nejspíš tam pracoval. Přišel mi snad taky vynadat za to, že jsem fotil s bleskem?

Neochotně jsem vytáhl sluchátka z uší a znovu přivřel oči nad hlukem, který jsem do teď naštěstí nemohl slyšet. Bylo to nechutné probuzení do reality.

„Jste v pořádku?" zeptal se opatrně a konečně sundal ruku z mého ramena. Trochu jsem se uklidnil, hledajíc slova, která bych měl použít. Snažil jsem se vyhodnotit situaci.

Proč bych neměl být v pořádku? Stalo se něco? Něco, na co jsem zapomněl? Snažil jsem se přemýšlet.

A pak mi došlo, že brečím.

„Ne," popotáhl jsem zmateně, „jen. Rýma. Jo, otravná rýma. Nenávidím rýmu," pokrčil jsem rameny a znovu se zadíval na ryby. Bez doprovodu hudby už nebyly tak uklidňující.

„Tak co kdybych Vám věnoval tohle balení kapesníků a pomohl Vám ven?" zašustil mi vedle ucha malým balíčkem a já znovu nadskočil. Proklatá nedůvěra a strach.

„Proč?" nechápal jsem, ale zároveň jsem s úsměvem přijal kapesníčky, jelikož svou zásobu jsem posmrkal hned po tom, co Tyler odešel.

„Protože nemám rád, když někdo popotahuje," usmál se. Jeho úsměv byl upřímný, milý, věruhodný. Nevzpomínal jsem si, kdy se na mě takhle smál Tyler.

Možná jsem jen zapomněl.

„Ne," pokroutil jsem hlavou a vysmrkal se, „proč musím ven," zaskučel jsem nespokojeně. Nechtěl jsem pryč. Zaprvé proto, že jsem neznal cestu domů a zadruhé hlavně proto, že jsem se dost bál, že na mě Tyler stále čekal.

„Už pár minut máme zavřeno," prohodil s úsměvem, „hlásili jsme to."

Jen jsem znovu pokrčil rameny a zamával mu před očima sluchátky.

„Léčíš rýmu hudbou, hm?" znovu se zasmál. Byl tak zatraceně milý. Nechápal jsem to.

„Tak nějak," pokusil jsem se usmát nazpátek, ale vydal jsem spíš až příliš zoufalý zvuk a tak jsem se raději zvedl z lavičky a vydal k východu.

„Co posloucháš?" zeptal se. Vážně mě doprovázel ven. Nejspíš ale jen proto, abych se někde znovu nezasekl. Musel mě mít za blázna.

„Jednu skladbu pořád dokola. Je tam hodně klavíru a," zarazil jsem se, když mi došlo, jak hloupě musím znít, „nevím název. To je jedno. Omlouvám se a děkuju," zamumlal jsem rychle a vyrazil pryč ze dveří. Zahlédl jsem, jak mi komicky zamával. Nejspíš mě měl plné zuby. Určitě. Všichni mě měli plné zuby. Jen Tyler se mnou nějakým zázrakem vydržel.

Oh. Ano. Tyler.

Vážně na mě čekal.

A já si přál víc, než cokoliv jiného, aby tomu tak nebylo. Chvíli jsem přemýšlel, jestli třeba nezačít hrát, že si nic nepamatuju. Byl to dobrý nápad. Jenže, on by mě jistě prohlédl. A pak by to celé bylo ještě horší.

„Co jsi tam zkurveně dělal takovou dobou?" křikl po mě hned, co vystoupil z auta. Mířil ke mně rychlým krokem. Zastavil jsem na místě, aniž bych se dokázal víc pohnout. Bál jsem se ho. Ten pocit byl tak povědomý. Svíral mi hrudník. Až moc. Přehnaně moc.

„Já," začal jsem, ale v ten moment přistála na mé tváři silná facka. Bolestně jsem zakňučel a přemlouval své tělo, aby udělalo krok zpět. Nešlo to.

„Zkazil jsi nám celý den, uvědomuješ si to?" křičel dál. „Měl jsem pro tebe tak velké plány Connore! Chtěl jsem ti udělat radost! Jenže ty se jen urazíš jak posrané děcko! Ale ty už jsi dospělý, rozumíš? Musíš se začít chovat normálně!"

Stál jen kousek ode mě. Křičel. Moc křičel. Celé jeho tělo bylo napnuté a třáslo se vztekem. Byl tolik rozčílený. Jen kvůli mně. Kvůli mé neschopnosti.

„Jen," zamumlal jsem ubrečeně, „jen jsem si ji chtěl vyfotit. Omlouvám se," vytáhl jsem z kapsy kapesníčky a chtěl se vysmrkat.

„Kdes to vzal?" vytrhl mi balíček z ruky a naštvaně na něj zíral. Po chvilce si ho jen naštvaně strčil do kapsy. „Vyprávěl jsi někomu, jaký chudáček jsi, hm? Jak moc zlý na tebe jsem? Protože to je to, co si kurva pamatuješ?"

„Ne," pípl jsem zlomeně, „tohle neříkej," rozbrečel jsem se znovu. Nekontroval jsem se. Trochu to bylo, jako by každý nádech byl těžší a těžší.

„Zmlkni," sykl nepříčetně, „nasedni si. Na tohle dneska vážně nemám náladu."

Pokroutil jsem hlavou.

Nechtěl jsem s ním jet v jenom autě. Ne, když byl tolik naštvaný. Bál jsem se, že mi ublíží. Což byla nejspíš blbost. Nikdy mi neublížil. Krom té facky. Ale ta ve skutečnosti nebyla tak silná. Možná to byl jen výplod mé fantasie. Domýšlivosti. Často jsem byl domýšlivý. Říkal, že ano. Cvrnkal mě za to do nosu.

„Nechci," ustoupil jsem o malý krok zpět. Konečně jsem mohl kontrolovat své tělo.

„Fajn!" křikl a naštvané rozmáchl rukama, „tak tu zůstaň. Ale kdo tě sakra bude zachraňovat, až nebudeš vědět, co se stalo? Až budeš zmatený, jak vždycky? Nezvládneš beze mě ani pár hodin Connore a ty to kurva víš!"

„Nejedu," stál jsem si za svým. Až příliš mě mrzelo to, co mi řekl. Přehnal to. Tentokrát to vážně přehnal.

„Nudím se, najdi si někoho nového!" odplivl si a vrátil se zpět k autu.

Odjel.

Vážně odjel.

Poprvé se na mě vážně vykašlal.

Možná to nebylo poprvé. Jen mi to tak připadalo. Ale ten pocit byl plně nový.

Sedl jsem si na ledovou zem. Až v ten moment mi došlo, že silně prší a já byl promoklý. Ignoroval jsem to. Pohlcoval mě vztek. Bezbrannost. Netušil jsem, co dělat. Domů – k Tylerovi, to bylo jistě daleko. A i kdyby ne, tak jsem se tam rozhodně nechtěl vracet. Nějak jsem doufal, že brzo zahlédnu světla jeho auta. Že mě jen pokoušel. Nemohl mě tam přece nechat. Musel vědět, že se nezvládnu dostat zpátky. Přemýšlet v panice bylo nejhorší.

„Nerad ti to říkám, ale takhle se nikdy nevyléčíš," ozval se za mnou hlas, který jistě patřil tomu člověku z akvária. Neodvážil jsem se otočit. Bylo mi trapně. Ani jsem s ním nechtěl mluvit.

„To je jedno. Není to tvá věc," zachraptil jsem zlomeně, aniž bych se nějak pohnul. Vážně jsem doufal, že odejde.

„Křičí na tebe takhle často?" chytl mě kolem pasu a pomohl mi na nohy. Nechápal jsem, jak to dokázal. Připadal mi slabý a hubený.

„Slyšel jsi to? Celé?" oklepal jsem se zimou. Dokud jsem seděl na zemi, bylo to dobré, ale teď se do celého mého těla opíral silný vítr.

„Jo," broukl a pevně mě chytl, abych nespadl zpátky na zem, „takhle večer, když všichni zmizí, se tu všechno mezi budovami dost ozývá," dovedl mě až k autu, které nemotorně odemkl. „Nic si z toho nedělej. Vztahy bez hádek by nemohly fungovat," otevřel mi dveře a počkal, dokud se vážně neposadím. To, co říkal, byl nesmysl. Jen se mě snažil chlácholit. Jestli vážně slyšel všechno, co mi Tyler řekl, tak musel vědět, jak v háji náš vztah byl.

„Chceš někam dovést?" věnoval mi starostlivý pohled hned, co nastartoval motor.

„Nevím kam," odpověděl jsem upřímně. Byl jsem srab. Totální. K ničemu. Tyler měl pravdu.

„Tak co kdybys přes noc zůstal u mě, hm? Slibuju, že nejsem vrah ani pojídač lidí. Což je přesně to, co by někdo takový řekl. A pak by řekl něco přesně takového a,"

„Dobře," přerušil jsem ho s lehkým uchechtnutím, „ale jen, když mi věnuješ nové kapesníčky."

„Jsou v kaslíku," zasmál se. Už zase tak upřímně. Líbilo se mi to.

Myslím, že jsem na zbytek cesty usnul. Nebo to možná bylo jen kousek. Nedokázal jsem to posoudit. Ale pokud v tom akváriu pracoval, tak bylo možné, že bydlel jen malý kousek od něj.

Měl malinký byt v jednom z oprýskaných domů na konci města. Zvenčí to působilo děsivě. Vnitřek – naopak byl klidný, uklidňující, plný akvárek. Neubránil jsem se úsměvu.

„Přinesu ti suché oblečení, dobře?" zeptal se po chvíli, kdy jsem jen sledoval všechny ty rybky. Přál jsem si, abych mohl zůstat déle. Nebo abych měl doma s Tylerem taky ryby.

„Dobře," odpověděl jsem rychle, „děkuju."

Ten byt byl krásný. Tak malý a přesto zabydlený. Ne jako Tylerův obrovský dům, který zel většinu času prázdnotou a bolestným tichem. Tyler nenáviděl hluk. Nenáviděl, když jsem brečel nebo se ho na něco ptal. Vlastně byl nejspíš nejradši, když jsem mlčel.

Jednou jsem se ho na to zeptal. Tedy. Možná jednou. Jen odpověděl, že si jen nepamatuju, když jsme spolu zpívali karaoke a že ho to mrzí, jelikož jsem údajně válel.

Neuměl jsem zpívat.

„Nic většího jsem nenašel, omlouvám se," vrátil se konečně ten hubený kluk s kudrnatými vlasy.

„Děkuju, um?" přešlápl jsem nervózně. Vážně jsem se nechal odvést do bytu někoho, aniž bych znal jeho jméno? Až tak zlé to se mnou bylo?

„Troye," usmál se zase, pořád tak mile.

„Děkuju, Troye," zopakoval jsem a nechal to jméno sklouznout po mém jazyku. Neznal jsem myslím nikoho toho jména. Líbilo se mi.

S úsměvem na tváři jsem se k němu otočil zády a přetáhl si triko přes hlavu, chystajíc si obléknout suché oblečení. Zastavily mě jeho teplé prsty, které položil hned vedle mé páteře. Byl tolik jemný, ale i tak jsem musel ucuknout. Způsobovalo mi to bolest, aniž bych věděl proč.

„To ti udělal ten kluk, co na tebe tolik křičel?" přejížděl opatrně po mých zádech. Dál jsem se kroutil bolestí. Snažil jsem si urovnat myšlenky. Nechápal jsem to. Nic jsem nechápal.

Zapomněl jsem.

Určitě jsem zapomněl.

Snažil jsem se si vzpomenout, ale nešlo to.

„Ne," vyhrkl jsem rychle a oblékl si suché triko, „jen měl špatný den. Neublížil by mi," prohodil jsem sebejistě. Věřil jsem tomu.

„Promiň," ustoupil dozadu a jeho ruce opustily má záda, „udělej si pohodlí. Chovej se jako doma," broukl a rozešel se pryč, do jiného pokoje.

„Bojím se tmy," vyhrkl jsem rychle. Nebyla to pravda. Bál jsem se najednou toho cizího bytu. Nejistoty.

„Nechám rozsvícená akvárka, je to v pořádku?"

„Jo," přikývl jsem a lehl si na gauč, „je to v pořádku," vyhrabal jsem z kapsy sluchátka spolu s mobilem a pustil si tu stejnou písničku, kterou jsem poslouchal předtím.

--

Probudila mě písnička od Oh wonder.

All we do.

Tyler.

Rychle jsem se posadil.

Netušil jsem, co se děje. Zmateně jsem se rozhlížel kolem. To místo jsem nepoznával. Jen akvárka a ryby. Moc akvárek.

„Tylere?" zaskučel jsem zoufale do telefonu doufajíc, že nejsem v průšvihu. Co se proklatě včera stalo? Má hlava třeštila.

„Pojď ven, ano? Pojedeme domů."

Mluvil tak klidně. Mile. Starostlivě.

Rychle jsem si sebral věci a vyběhl z pokoje, hledajíc východ. Naštěstí jsem byl jen v malém bytě, nebylo to těžké.

„Tylere," skočil jsem mu vyplašeně kolem krku.

„Sh," stiskl mě pevně, „jsi v pořádku, nic se neděje."

„Nevím, co se stalo. Tylere. Já. Co. Co se stalo?"

Brečel jsem. Hystericky jsem brečel. Zklamal jsem ho? Udělal jsem mu zase někde scénu?

„Nic," políbil mě dlouze do vlasů, „jen ses moc nechal usnést zábavou a alkoholem."

„Děkuju," objal jsem ho pevně, „Jak. Jak jsi mě našel?" šeptl jsem vyčerpaně.

„Dohodli jsme se přeci na tom, že propojíme naše mobily, abych se o tebe nemusel bát. Odvezu tě domů, co říkáš?"

„Ano, prosím."

---

Uh. Omlouvám se za další depresivní. Příští bude - slibuju,  na "přání", cg/l s hodně zadkama, ale teď jsem nějak potřebovala napsat něco víc "nepříjemnýho" nebo jak to říct. Pondělky jsou protivný... 

uh.

no.

omluvuju se.

^^

N.