(Connor's POV)

Probouzelo mě světlo, které se do pokoje dostávalo roztrženými žaluziemi. Nespokojeně jsem zamručel, když mi došlo, že jsem mu znovu podlehl. Další noc strávená se zatraceným Sivanem, kterého jsem nenáviděl stejně tak, jako on mě. Jenže když jsme do sebe dostali alkohol, nebylo nic, co by nás od sebe dokázalo odtrhnout.

„Kolik je hodin?" šeptl jsem unaveně a zadíval se na hubeného kluka, který seděl na parapetu okna a kouřil cigaretu.

„Bude osm," pokrčil s nezájmem rameny a spokojeně vydechl kouř z plic.

„Doprdele," vydechl jsem podrážděně, „přijdeme pozdě do školy!" vyjekl jsem hystericky a začal v jeho pokoji hledat své oblečení.

„Ne," zakroutil hlavou a zvedl se na nohy, „ty přijedeš pozdě. Já mám auto," zasmál se a vyfoukl mi další várku kouře do obličeje.

„To mě, sakra, nemůžeš odvést!" Vyjel jsem po něm.

„Ne," odsekl, „nehodlám riskovat, že mě s někým tak ubohým, jako jsi ty, uvidí někdo známý," poplácal mě vesele po tváři, zatímco se mu na rtech rozrůstal šílený úsměv.

„Jsi neskutečný kretén," pokroutil jsem hlavou, „a ta košile je moje. Vrať mi ji," natáhl jsem se, ale on uhnul.

„Nechám si ji. Líbí se mi," pozapínal všechny knoflíčky, „vezmi si nějakou mojí, jestli chceš," poukázal na skříň, která téměř přetékala, jak byla naplněná oblečením.

„Jsi o hodně hubenější, nevejdu se do žádných z tvých věcí," soukal jsem se naštvaně do džínů.

„Tak zhubni," prohodil ostře, „a laskavě za sebou zabouchni, až budeš odcházet," típl cigaretu do popelníku a zmizel ve dveřích. Zoufale jsem se svezl podél zdi na podlahu a snažil sám sebe uklidnit. Už zase jsem nechápal, jak jsem mohl takovému hovadu podlehnout. Nejhorší na tom bylo, že to nebylo poprvé. Naopak se to dělo až moc často. Vždycky se objevil někde poblíž, když jsem se snažil najít si vlastní zábavu.

„Dobře, Connore, tohle bylo naposledy," řekl jsem si sám pro sebe, vyhrabal se na nohy a vytáhl z jeho skříně volnější svetr, který jsem si přetáhl přes hlavu. Alespoň nějaký kus hadru, který mi byl. Nechápal jsem, že jsem se z podobných rán ještě nepoučil. A to se dnes nechoval zase tolik hrozně.

Pomalým krokem jsem se vydal na autobus a přemýšlel nad výmluvou, kterou bych měl použít, až přijdu do školy. Měl jsem mít matiku, s kterou jsem nijak neměl problém, takže jsem doufal, že mi učitel nebude dělat kvůli pozdnímu příchodu zbytečné peklo, i když jich bylo za poslední měsíc poměrně dost. Podělaný Troye Sivan Mellet. Ten člověk byl na zabití. Možná jsem ho prostě měl jen shodit ze schodů a byl by klid.

Nakonec jsem se doslat do školy až na druhou hodinu, takže vymýšlení výmluvy bylo naprosto k ničemu.

„Connore," přidal se ke mně na chodbě můj jediný kamarád Tyler, „kde jsi zatraceně byl?" křikl naštvaně.

„Dal bych ti hádat, ale,"

„Ale podle cucáků na tvém krku ani hádat nemusím," přerušil mě a já se na něj vyděšeně zadíval, „neříkej, že o nich nevíš?" zasmál se, zatímco odemykal skříňku.

„Ne. Zaspal jsem. Kurva, co má teď dělat?" přešlapoval jsem nervózně na místě.

„Soustředit se na test z angliny," podal mi šátek, který schovával ve skříňce a pak zamířil pryč, „a jestli to poděláš jen proto, žes prošukal celou noc se Sivanem, tak za mnou nechoď," protočil naštvaně oči a zmizel v davu lidí. Jen jsem se zasmál a rychle poděkoval, otáčejíc se směrem ke třídě, v které jsem měl mít výuku.

Angličtina.

Jediný předmět s tím pitomcem. Bál jsem se, že si mě bude dobírat a tak jsem čekal, dokud nezazvoní a až pak jsem vlezl do třídy a sedl si hned na první místo, které se mi nabízelo. Ani tak jsem se nevyhnul zapískání hned, co jsem vešel dovnitř. Rychle jsem zaklepal hlavou a děkoval bohu, když učitel přišel na čas. Toho testu jsem se sice bál, ale pořád to bylo lepší, než poslouchat hloupé narážky Troye a jeho pitomých kamarádů.

„Nepřijde ti trochu drzé ukázat se ve škole v mém svetru?" opřel se mi o lavici hned, co všichni opustili třídu.

„Vzal si mi košili, co jsem měl asi tak dělat? Jít nahý?" rozhodil jsem bezmocně rukama. Jednak proto, že jsem měl chuť mu jednu vrazit a pak hlavně proto, že jsem do testu nenapsal ani čárku. „Kdes jí vůbec nechal? Ráno si s ní odešel!" vyjekl jsem, když mi došlo, že jeho tělo zakrývá úplně nový kus oblečení.

„Ani nevím," prohodil s nezájmem a vyskočil na lavici, „myslím, že jsem ji zahodil někde cestou. Nebyla zase tak hezká, abych se tady v ní mohl ukázat. A teď ten svetr, Frannie," použil přezdívku, o které věděl, že ji nenávidím.

„Polib si prdel," utrousil jsem naštvaně a zvedl se, odcházejíc ze třídy, „stejně proti mně sám nic nevzmůžeš," konstatoval jsem a co nejrychleji utekl pryč. Věděl jsem, že si mě později s jeho partičkou podá, ale pořád to pro mě bylo lepší, než chodit po škole polonahý.

Nepletl jsem se. Počkali si na mě hned po obědě. A nejen, že jsem dostal přes tlamu, ale vzali mi i ten podělaný svetr. Bylo jen štěstí, že jsem nemusel na žádnou další hodinu a domů to bylo jen necelé čtyři kilometry přes pole. Nemohl jsem v tom stavu jet autobusem a na nic jiného jsem peníze neměl. K mému dokonalému štěstí ale začalo pršet a mě trvalo několik minut, než jsem se vůbec dostal přes město. Jeden ze Sivanových poskoků mi dal slušnou ránu do břicha a při každém nádechu mě to místo zabolelo. Doufal jsem, že je to jen hloupě namožené a přemlouval se k co nejrychlejšímu pohybu, zatímco déšť stékal dolů, po mém těle a i džíny teď byly studené, nasáklé deštěm.. Potřeboval jsem chvíli na odpočinek a tak jsem si sedl kousek do cesty a snažil se uklidnit, naklánějíc se ke straně, v které se ozývalo bolestné píchání. Nikdy předtím mi neublížili tolik. Nejspíš měl ten debil jeho svetr vážně rád.

„Frannie?!" zakřičel na mě známý hlas hned po tom, co jsem zaslechl pískání pneumatik. Neměl jsem na něj náladu.

„Hej!" houkl znova, „jsi v pohodě?" slyšel jsem, jak za sebou zabouchl dveře od auta, ale já se dál nehýbal. Nejspíš se mi chtěl jen vysmát, jako vždycky.

„Hovado," zamumlal, „měl jsi v plánu nastydnout a pak to hodit na mě? Jsi tak pitomej," pomohl mi na nohy a pak mě dotáhl do jeho auta, kde mě položil na zadní sedačky.

„Až ti bude dobře, tak to auto uklidíš, rozumíš?" dodal a aniž by čekal na odpověď, zavřel dveře a rychle vyjel z města. Nejspíš se vážně bál, že nás spolu někdo uvidí.

Snažil jsem se během jízdy udržet oči otevřené, ale bylo to až moc těžké. V autě bylo teplo a hrála příjemná hudba. Překvapilo mě, že takový pitomec jako on, poslouchal tak dobrou hudbu. Naštěstí to ke mně domů nebylo tak daleko. Zvedl jsem se hned, co zastavil.

Co mě ale překvapilo, bylo to, že jsme nebyli u mě, ale u něj.

„Vylezeš kurva z toho auta, nebo potřebuješ pomoct?" přešlápl nervózně a já se raději vysoukal ven, i když se mi nohy podlomily hned, co jsem se na něj postavil.

„Jsi vážně neschopný," konstatoval naštvaně, ale držel mě na nohou, dokud mě nedostal dovnitř domu a neposadil na gauč. „Potřebuješ se zahřát. Jdu napustit vanu. Jestli usneš, tak tě zabiju," sykl podrážděně a zmizel v chodbě. Kdyby to řekl kdokoli jiný, tak bych se zasmál. Ale jemu jsem věřil. Byl na to dostatečně šílený a až moc debil. Nikdy se nestaral o ostatní. Jen si kryl svůj vlastní zadek.

Vyškrábal jsem se na nohy, když jsem slyšel, že se vrací a zamířil do koupelny, doufajíc, že mi dá pokoj.

Mýlil jsem se.

Propaloval mě v koupelně pohledem, ruce zkřížené na prsou.

„Jsem v poho. Můžeš jít," šeptl jsem nejistě. I přes to, jak moc jsem ho nenáviděl, od něj bylo tak nějak milé, že mě vzal k sobě a snažil se postarat o to, abych byl v pořádku, i když mu nešlo o nic jiného, než o to, aby po něm nikdo nešel.

„Ani jsi nedokázal vystoupit z auta. Nehnu se odsud ani na krok," oznámil mi chladně.

„Nebudu se před tebou svlékat," zaprotestoval jsem.

„Viděl jsem tě nahého za poslední měsíc minimálně stokrát. Nic nového mě nečeká. Nezdržuj. Nemám na tebe celý den," broukl naštvaně.

„Proč musíš být takový blbec," povzdechl jsem si a stáhl ze sebe džíny, ponožky a následně i boxerky, rychle se schovávajíc do vody. Musel jsem uznat, že to teplo kolem mého těla bylo víc, než příjemné. Jen ta bolest na boku pořád nehodlala ustoupit.

„Spokojený?" štěkl jsem po něm, chytajíc se za bok, když mě znovu silně zabolelo to stejné místo.

„Ne," protočil oči, „zvedni se," poručil a natáhl se pro mýdlo. Jen jsem pokroutil hlavou a přitáhl si kolena k tělu.

„Connore," oslovil mě snad poprvé za tu dobu, co jsem ho znal, jménem, „stoupni si," zvedl tón hlasu a já raději poslechl. Nemělo cenu mu vzdorovat. Pokud bych ho naštval, mohl mi něco udělat a já rozhodně nebyl schopný přijmout další bolest.

Tiše jsem zakňučel a postavil se na nohy, zírajíc do stropu ve snaze nebrečet. Bylo to trapné. Nikdy jsem před ním nebyl nahý, aniž bych v sobě měl alkohol. Nenáviděl jsem své tělo. A i jemu se muselo hnusit. Sám ráno řekl, že bych měl zhubnout.

„Tu modřinu máš od nás?" zeptal se a já se nechápavě podíval na místo, kterého se dotýkala jeho ruka. Teď už jsem chápal, proč mě to místo tak bolelo.

„Jo," vydechl jsem, „kvůli tomu svetru."

„Fuck," zíral fascinovaně na barevný flek, „vylez ven," roztáhl ručník, do kterého mě následně zabalil. „Bolí to moc?" dodal ještě.

„To je jedno," přitiskl jsem si ručník k tělu, „zase to zmizí a bude to v pohodě. Není to nic nového," pokrčil jsem rameny a zamířil do obýváku.

„Kam si myslíš, že jdeš?" zastavil mě v půlce cesty.

„Domů. Kam jinam," oznámil jsem mu.

„Nepojedeš domů v tomhle stavu jen v kreténském ručníku. Zůstaneš tady," otočil se a zmizel do ložnice, vracejíc se s oblečením v ruce.

„Ne," odsekl jsem, „tohle ti znova neprojde. Nenechám se zase nachytat. Jako včera a mockrát před tím. Dneska jsem střízlivý. Prostě mě nech jít domů," špitl jsem nejistě.

„Přede mnou si nemusíš na nic hrát, víš?" přiblížil se a políbil mě nad klíční kost, zatímco prsty bloudil v mých vlasech, „nech mě se o tebe dneska postarat. Dlužím ti to, nemyslíš?" odtáhl se, podávajíc mi oblečení.

„Oba víme, jak to tvé starání dopadne. Prostě mě ošukáš a ráno vyhodíš," ucouvl jsem před ním, „jako vždycky."

„Hm," broukl, „a není to přesně to, co tak moc miluješ?" nakrčil obočí, přirazil mě hrubě ke zdi, zvedajíc mi ruce nad hlavu tak, aby mě zbavil ručníku.

„Ne," dostal jsem ze sebe násilně.

„Jsi moc špatný lhář, Frannie. Prostě se otoč a buď dokonalý, jako vždy. Nechtěj po mně, abych tě donutil," vydechl a já se přetočil tak, jak si přál. Připadal jsem si jak prodejná děvka, ale nedokázal jsem si pomoct.

„Troye," prohnul jsem se pod jeho doteky v zádech, „nech mě, prosím."

„Potřebuješ se snad opít, abys se mnou dokázal něco mít, hm?" šeptl mi roztouženě do ucha a mě došlo, že v pasti nejsem já, ale on.

„Ne," zasmál jsem se, „ale dnes ráno jsem si slíbil, že to bude naposled," odstrčil jsem ho od sebe.

„Vsadím se, že si to říkáš vždycky, co se se mnou vyspíš," rýpl si, pokládajíc dlaně vedle mé hlavy.

„To ano," přikývl jsem, „ale dnes je to poprvé, co nejsem opilý."

„Tak zavři oči a připrav se na něco, co tvé tělo nikdy nezažilo. A taky se smiř s tím, že po téhle noci za mnou polezeš po kolenou," zasmál se, hladově líbajíc můj krk.

Nespokojeně jsem zakňučel, poddávajíc se jeho dotekům.

A z rádia hrál Maroon 5 - One More Night.