Trrrm. Radši to napíšu rovnou hned sem, kdyby někdo nevěděl. Trojná monáda je jeden z BDSM znaků. Její obrázek je tam nahoře. A ne, nemusíte se bát číst dál nebo tak. Není tam nic sexistického nebo nesnesitelného :) - je to jen trochu. Um. Little :)

A dejte vědět, co si o tom myslíte. Prosím :)

--

(Connor's POV)

Prvního června. Den dětí. Můj den. Miloval jsem ten svátek. Tak moc.

„Mamíííí," zakřičel jsem z plných plic hned, co jsem otevřel dveře do domu.

Ticho. Všude bylo ticho.

„Mami?" zkusil jsem to znovu. Měla už být připravená. Každý rok to tak bylo. Jeli snad beze mě? Jen kvůli tomu, že jsem byl dlouho v práci?

„Connore," vykoukla rozespale ze dveří, „proč tu hulákáš?"

„Je den dětí," vyhrkl jsem, „jedeme na zmrzlinu," obouval jsem si rychle zpátky boty.

Dobře. Zaspala to. Ale to nevadí. Pořád bylo dost času.

„Nejedeme nikam," chtěla zavřít dveře, ale já ji zastavil.

„Jezdíme každý rok! Tam, co mají tu boží šmoulovou!"

„Proboha probuď se už! Je ti třiadvacet! Nemůžeš slavit den dětí!" zakřičela naštvaně. Nechápal jsem to. Nikdy nekřičela. Ne na mě.

„A. Ale," vykoktal jsem, „minulý rok mi bylo dvaadvacet a taky jsme tam byli," fňukl jsem nechápavě.

„Ano," přikývla, „ale s tvým dvanáctiletým bratrem, který je teď na intru," zakroutila hlavou. „Pokud chceš, aby se k tobě někdo choval, jako k dítěti, tak si najdi jiné rodiče!" křikla a zabouchla dveře.

Jen jsem se bezmocně svezl dolů po zdi. Tolik se mi chtělo křičet a nadávat. Tiskl jsem mou trojnou monádu na krku a snažil se uklidnit. Tak moc jsem potřeboval někoho, kdo by mě ohnul přes koleno, naplácal mi a pak mi řekl, že jsem nejlepší. Že jsem to zvládl dobře. Chtěl jsem vybarvovat omalovánky a usínat s plyšákem.

Postavil jsem se na roztřesené nohy a odešel z domu. Nechtěl jsem tam být. Ne v tomhle stavu. Ne ten den. Ne po tom, co řekla to, co řekla.

Bylo mi smutno a tak jsem prostě jen zamířil do prvního baru, na který jsem narazil. Výhoda velkoměsta. Bylo to snad poprvé, co jsem byl rád za to, kde bydlím. Nechtěl jsem nic jiného, než se opít. Objednal jsem si pár panáků vodky v domnění, že je do sebe prostě jen naházím a pak odpadnu. Ale já nenáviděl vodku. Nedopil jsem ani prvního panáka.

Srabácky jsem si objednal kolu a postupně ji ředil panáky, které přede mnou byly vyrovnané.

„Vypadáš osamoceně," ozvalo se vedle mě a já měl chuť toho člověka poslat do háje, „subík nebo Déčko?" usmál se vesele a posadil se na stoličku vedle mě. Byl hubený, vyšší, a vlasy se mu kroutily do nepoddajných kudrlinek.

„Um?" vydechl jsem vystrašeně. Nechápal jsem to. Jak mohl.

„Máš monádu," usmál se, „nebo je to jen náhoda?" naklonil lehce hlavu. A já najednou naprosto ztuhl. Nosil jsem tu zatracenou věc na krku přes dva roky. A on ji poznal. Byl první. Netušil jsem, jak reagovat.

„Ne," napil jsem se rychle, „není to náhoda," hodil jsem do sebe panáka a následně toho litoval. Tak moc hnusné.

„Klid," usmál se, „nemusíš být tak nervózní. Jsem Troye. Ty?" natáhl ke mně ruku a já se otřásl.

„Connor," vypadlo ze mě a znovu jsem se napil.

„Hm," broukl, „a co tě tak moc trápí, žen tolik piješ, Connie?" odsunul zbytek panáků dál ode mě.

„Prooooč?!" fňukl jsem zoufale. Potřeboval jsem alkohol. Byl to můj jediný kamarád.

„Protože to do sebe házíš jako limonádu," oznámil mi prostě, „takže. Co tě trápí?"

„Den dětí mě trápí," zabrblal jsem vyčerpaně, natahujíc se přes něj pro dalšího panáka. Bylo mi všechno jedno. Řekl jsem mu o tom. Mohl odejít. A nechat mě být.

„Hm...takže. Cítíš se být," odmlčel se na chvilku, čekajíc to, až se na něj podívám, „věkově někde jinde? Když to řeknu jednoduše?"

A já jen přikývl.

Bylo mi jedno, co si bude myslet. Mohl mě tak maximálně zbít. Ale to už se stalo mockrát. Už jen proto – protože si buzna, Connore. Bylo mi to všechno tak fuk. Ale on. Troye – poznal monádu. Takže. Nemusel by se mi smát.

„Zvedlo by ti něco takového náladu?" začal něco hledat v tašce, kterou měl přehozenou rameno. Snažil jsem se odolávat, ale nakonec jsem se podíval. Vytáhl omalovánky.

„Jak," polkl jsem, „jak to? Sledoval jsi mě?" vydechl jsem udiveně. Ale i to by byl nesmysl. Nemohl by o tom vědět ani tak.

„Ne, maličký Connie," přisunul omalovánky blíže ke mně," říkej tomu, jak chceš, ale do dneška jsem měl svého dokonalého Maličkého človíčka, o kterého jsem se staral. Ale dal přednost někomu jinému," povzdechl si. „No a pak jsem přišel do tohohle baru. A uviděl tebe. Chodí sem místní opilci. Ale ty jsi tu byl ve čtyři odpoledně nový. A pak jsem uviděl monádu. Prostě jsem to zkusil," pokrčil rameny a vytáhl z tašky pastelky.

„Ne," zakroutil jsem rychle hlavou, „ne tady. Budou se mi smát"

„Nikdo se ti nebude smát v mé přítomnosti. Ale můžeme jít ke mně, pokud chceš. A pokud se nebojíš. Pochopil bych to. Teprve jsme se poznali," upozornil mě, jako bych já měl být ten úchylný.

„Nemám co ztratit. Jestli mě hodláš znásilnit a zabít. Jdu do toho," pokusil jsem se zvednout, ale mé nohy se motaly.

Do háje!

„Shhh. Hlavně dýchat, Connie. Mám auto za rohem, ano?"

„Connie bude blinkat," snažil jsem se postavit rovně, ale pak všechno zčernalo.

--

Ráno. Zatracené ráno.

Auví.

Má hlava.

Bolela.

Moc. Moc. Moc.

Proč sakra chlastáš?!

„Maličký?" ozvalo se vedle mě a já vyděšeně otevřel oči. „Všechno je dobré, ano? Nic se nestalo. Teď koukej něco sníst, ať ti není zle" přistrčil ke mně talíř s palačinkami.

„My dva. Včera?" zeptal jsem se nejistě.

„Ne," usmál se, „ne, Maličký. Nic se mezi námi nestalo. Bylo ti špatně a pak jsi rychle usnul. Můžeš jít domů, pokud chceš. Na druhou stranu – pokud ti to není proti srsti, můžeš zůstat. Pořád jsi nevybarvil ty omalovánky. A to jsi ještě neviděl ostatní věci v domě, které by se ti tolik líbily."

Joooo. A mimochodem. Hezký Den Dětí :)

^_^

N.