"But what about all our friends? Ivy and Two-Face and... Hat Guy and Lizard Man and Puppet Head and... "
"What about them? "
"The babies! We can't leave the babies!"
"I'll buy you a goldfish. Let's go! "

Kudrnatý chlapec ležel na zádech v malé posteli, jednu nohu nataženou přes notebook, který byl položený těsně na kraji postele a druhou měl pokrčenou, zběsile s ní pohybujíc do rytmu agresivního remixu, který mu vyřvával peckovitými sluchátky do uší. Na tváři mu hrál spokojený výraz, občas si přejel zuby po rtech a zvláštně přivřel oči, když ho hlasitost hudby příliš zabolela do uší. Hlavu měl podloženou barevným komiksem, který už po několikáté přečetl. Byl jím doslova posedlý. Přesněji řečeno tou postavou, o které v něm šlo.

Harley Quinn

Miloval jí. A hlavně miloval její vzat s Panem J. Miloval ty dva více, než cokoliv jiného. Celé dny byl sám, jen on a jeho vlastní fantazie o jejich - pro kudrnáčka dokonalém vztahu. Měl v hlavě tolik příběhů. Dalo by se spekulovat, jestli ještě žil svůj život nebo jen přežíval na představách, jak by si vedli postavy, které existovali jen na papíře.

„Jednou budu jako ona," zamumlal sám pro sebe se zvláštním úšklebkem, když hudba na chvilku utichla, následně se spouštějíc ve smyčce znova. Nejspíš už ani sám nevěděl, jak dlouho už tak ležel, ale rozhodně před tím bylo světlo, jelikož když si lehal do postele, dokázal rozlišit postavy, které byly na obrovském plakátu nalepeném na stropě. Teď ale pokojem vládla tma a jediné světlo vycházelo z notebooku.

„Zatracené peklo," zamručel sám pro sebe, nohou silným tahem zaklapl notebook, skopávajíc ho otráveně z postele. Nenáviděl noci a všechny ty šílené myšlenky, které se mu hrnuly do hlavy. Za tmy nikdy nedokázal myslet na jeho dva oblíbence nebo na to, jak moc by chtěl podobný vztah. Tma mu doslova zatemnila mozek. Jistě – mohl to vyřešit tak, že by si nechal rozsvíceno, ale světlo z žárovek bylo pro spánek naopak až moc ostré. Netěšil se na nic víc, než na prázdniny a na to, jak bude moct přes den spát a v noci s pomocí malé lampičky podporovat boží scénáře v maličké hlavě. Nikdy to neviděl jako nic špatného. Byl to jeho osobní únik ze světa, který nenáviděl. Možná, kdyby nebyl takový srab, přemístil by se i se sluchátky a telefonem, z nějž si pouštěl hudbu, do koupelny, kde by si podřezal žíly. Sám ale věděl, že by nic takového nikdy nedokázal. Možná měl svůj život rád. Jen stále nenašel svého Pana dokonalého.

Pana J.

Ráno, při zvonění budíku v sobě musel násilně držet slzy, aby se naplno nerozbrečel, jako tomu bývalo téměř pokaždé, co měl vstát a jít do školy. Nenáviděl to tam. Nenáviděl lidi, kteří ho nechápali. Utahovali si z něj, protože byl jiný.

„Co by udělala Harley. Co by udělala Harley. Co by doprdele udělala Quinzelová," mnul si silně spánky ve snaze dostat se alespoň trochu do klidu.

„Jistě," odfrkl si, soukajíc se do ušmudlaných kalhot, „pozabíjela by je," usmál se sám pro sebe a nasadil si do otlačených uší sluchátka. Předešlou noc s nimi usnul a bylo nepohodlné je teď vracet na stejné místo. I tak to ale pro kudrnáčka byla o dost lehčí, než jít do školy bez hudby, která ho alespoň trochu uklidňovala.

Cestou se zastavil v pekárně, stejně, jako tomu bylo každé ráno. Neměl rád, jak moc malý celý obchod byl. Cítil každičký pohled, který se na něj upínal, ale vždy si vzpomněl na Harley a na to, jak dokonalá byla. Lidé by na ní také zírali, protože byla krásná.

„Oh, ahoj, Koblížku," šeptl nadšeně sám pro sebe, nandávajíc do igelitového sáčku čokoládovou koblihu a následně protočil nad svým činem oči. Připadal si hloupě. Ne proto, co dělal, ale protože jeho ranní rutina už začala být divná i pro něj samotného. Potřeboval změnu.

Potřeboval Pana J., který by ho zabavil.

Zbytek cesty vesele poskakoval do rytmu hudby, spokojeně pojídajíc koblihu, do té doby, dokud nenarazil na náplň a pak ji zahodil. Nenáviděl chuť čokolády. Ale ještě více nenáviděl změny a představa, že by si měl koupit koblihu z jiného místa, pro něj byla nepředstavitelná, i když ty krémové byly od čokoládových oddělené jen dvěma dřevěnými deskami, které sotva držely.

Zbývalo mu už jen pár metrů do budovy školy, když zahlédl místního oblíbence a zároveň tyratele slabších, bušícího do nějakého nováčka. Chvilku to jen s úsměvem pozoroval a pak sám sebe přemluvil, aby se přiblížil. Možná tohle mohla být jeho změna.

„Co chceš!" vyštěkl po nově příchozím hnědovlasý kluk v momentě, kdy si ho všiml.

Kudrnáček leknutím odskočil a následně odhodlaně zatřepal hlavou.

Co by udělala Harley? Proletělo mu hlavou a pak se přiblížil zpátky ke klukovi, který dále pěstmi bušil do drobné postavy, která byla kudrnáčkovi ukradená. Naopak ho podívaná uspokojovala a užíval si každou brunetovu ránu. Jeho hodina ale začínala už za pár minut a on nikdy nechodil pozdě. Nemohl si to dovolit. Byla to až moc velký změna.

„Jsi Connor, že?" dostal ze sebe co nejodvážněji. Ani ne tolik proto, že by se toho chlapce vážně bál, ale proto, že nikdy nebyl schopný vést s lidmi normální konverzaci.

„Duh!" pokroutil hnědovlásek hlavou, „jestli máš problém s tím, co dělám, můžeš jít do ředitelny, jako to tady dělá každý," zamručel a silným kopancem naznačil zničenému chlapci, že může zmizet, čehož samozřejmě rychle využil.

„Vlastně jsem se spíš bavil," broukl kudrnáček, opírajíc se o strom, na který se ještě před pár vteřinami tisklo tělíčko šikanovaného chlapce.

„Nezahrávej si," napomenul ho naštvaně starší, přehazujíc si přes záda potrhaný batoh.

„Proč ne?" přešlápl kudrnatý na místě, odolávajíc touze uhnout pohledem,

„Víš, Troye," ocitly se vedle menšího chlapce dvě silné ruce, „dostaneš čočku hned, co vlezeš dovnitř. Nemyslím si, že potřebuješ přidat. Už takhle chodíš do školy každý den ve více roztrhaném oblečení. Jsi odporný, víš to vůbec?" zasmál se škodolibě.

„Hmm," zamyslel se menší, „spíš ne. Je mi to jedno," pokroutil hlavou, nechávajíc ji na jedné straně, snažíc se vytvořit co nejnevinnější výraz. Přesně tak by to udělala Harley. Byl si jistý, že ano. Jenže dříve, než dokázal předvést svůj dokonalý kukuč, dostalo se mu silné rány pěstí do břicha. Hlasitě zakňučel, chytajíc se za postižené místo.

„Prostě mě neprovokuj," plivl mu hnědovlásek do tváře a odešel.

Kudrlinka se ale jen svezl po stromě dolů, usmívajíc se natolik, až se mu do krve roztrhly oba koutky.

Dokázal to.

Byl jako ona.

Na tu malou chvilku.

Na pár vteřin měl pocit, že dokázal to samé, co měla Harley se svým Panem dokonalým.

Byl šťastný. Byl šťastný i přes to, že ho stále bolelo místo, do kterého dostal ránu natolik, že se mu těžce dýchalo. Nezáleželo mu na tom. Myšlenkami byl jinde.

U těch dvou.

U dvou, co pro něj tvořili dokonalý pár.

--

Trrrrm. Následující výkřik do tmy se bude týkat hlavně Harley a Jokera, takže kdo je nemusí a neřeší, není třeba, aby to četl.

Jsem tak nějak napůl rozčílená, jelikož, uh, teď, po tom, co vyšel Suicide Squad se tady na wattpadu najde hodně povídek o těch dvou a vůbec celkově víc lidí, co je shipujou dohromady (jo, jo - jsem pokrytec, nic nového, vím o tom). Nemám proti tomu osobně vůbec nic. Já jsem úchylná dušička, já budu ubližovacímu vymyšlenýmu vztahu fandit. Ale tohle jsem napsala spíš proto, jelikož si nemyslím, že si všichni uvědomují, jak moc byl jejich vztah "špatný". Když přišlo Fifty shades do kin, tak všichni křičeli "né, domácí násilí," a teď najednou takových lidí shipuje Harley a Jokera. Nepatřím mezi lidi, co by četl všechny komiksy, ale stejně tak nejsem člověk, co je zná jen z toho filmu. Každému ať se líbí cokoliv, o to tu tak nějak nejde.

jen.

Lidi jsou zlouni. Celkově, dobře? A Joker s Harley uměl manipulovat a ona s ním nejspíš byla happy, jelikož. Um. Stockholmský syndrom? Jestli se to tak dá říct? Já nevím. Jen, nedělejte ze sebe joudy a nepodporujte agresivní vztahy, kde jeden druhému škodí, dobře?

Je obrovský rozdíl zmalovat zadek člověku, co u toho bude bulet bolestí a bude se třást strachy, že ho to čeká znova - a je něco jiného zmalovat zadek člověku, co se po tom bude usmívat a tulit se a bude happy. Harley mohla být s Jokerem šťastná a já neříkám, že ne. Jen. Je tak fajn občas přehodnotit to, jak to vidíme každý za sebe. 

Nejspíš už moc kecám. Jen je rozdíl mezi tím mít štastný dom x sub vztah a mít vztah, ve kterém někoho někoho utlačuje - vlastně to ani nemusí být dom x sub vztah, jen mám prostě po odstínech pocit, že je to najednou nějak víc v pohodě. 

A jen tak z osobní zkušenosti. To že se člověk cítí happy a spokojenej nic moc neznamená. Každý jsme tak trochu naivní a necháme se zblbnout. Na to jsem expert, ti co mě tu znají trochu víc, tak vědí. A asi proto jsem tohle napsala.

Buďte hlavně všichni tak nějak v bezpečí. Dobře? :)

Konec výkřiku do tmy.

^_^

N.