(Connor's POV)

Byl pátek.

Pátky byly speciální. Pro nás dva jinak speciální, než pro ostatní. Pro mě a pro Troye. Pátky znamenaly dva dny u Daddyho. Pátky znamenaly dva dny a kousek být zase sám sebou. Jen s ním. Miloval jsem pátky a nenáviděl neděle víc, než kdokoli jiný.

„Daddyyyyy!"

Má školní taška letěla do kouta ještě dřív, než jsem za sebou zavřel dveře. Vlak měl zpoždění, což znamenalo, že jsem byl víc nedočkavý, než normálně. Bylo mi jedno, že mě mohl někdo slyšet. Možná měl návštěvu, jelikož před domem stálo cizí auto. Na druhou stranu, sousedi měli hodně návštěv. A i kdyby ne, odmítal jsem se o to starat.

„Daaaaddyyyyy!" Zavolal jsem znovu do tichého domu, tentokrát o dost netrpělivěji. Normálně by na mě čekal ve dveřích. Kdybych přišel včas, bylo by tomu tak. Ale já za to proklaté zpoždění nemohl. Mohl počkat. Já taky musel počkat.

Nenáviděl jsem, když mě ignoroval. Stál jsem uprostřed chodby a nakrknutě čekal, až se odněkud vynoří. Mé tváře byly nafouklé přebytečným vzdechem. Nějakou dobu jsem se přemlouval udělat další krok a otevřít nějaké z dveří, abych zjistil, zda není uvnitř. Jenže já se moc bál. A on věděl, že jsem se bál. Vždycky kvůli mně nechával rozsvíceno.

Všude.

Jenže ten den byla v celém domě tma. Tedy, spíše šero. Ale i to bylo děsivé.

Nacouval jsem do rohu, kde jsem se po stěně svezl hned vedle dveří. Nechtěl jsem plakat. Chtěl jsem být silný, aby si se mnou Daddy nemusel dělat starosti. Ale já nemohl přestat. Potřeboval jsem ho u sebe. Potřeboval jsem něco, co mě uklidní.

Ale já neměl nic. Všechny věci byly schované v pokoji na konci chodby. A cestou by bylo tolik bubáků. Schoulil jsem se do klubíčka a zavřel oči. Propadal jsem strachu víc a víc. Cukl jsem sebou, když se ozval šramot klíčů v zámku.

„Connie?" ozval se ten nejdokonalejší hlas na světě, „Connie, co už tu děláš? Co se děje?" slyšel jsem, jak nějaké věci dopadly na zem a pak cítil jeho teplé prsty na bradě. Chtěl mi ji zvednout. Odmítal jsem. Byl jsem až moc ubrečený.

„Nebyl jsi tu. Nemohl-„ škytl jsem hlasitě, „nemohl jsem tě najít."

„Prcku, jsi tu o dobrou hodinu dříve, než obvykle," zvedl mě do náruče, odnášejíc mě do tmavého obýváku. Přikrčil jsem se před tmou a více se na něj přitiskl, abych se cítil bezpečněji.

„Bojím," zamumlal jsem, když se mě snažil odložit na gauč, „tma. Bubáci. Connie má strach, Daddy."

„Hned rozsvítím dobře? Není čeho se bát," položil mě na gauč a pobaveně cvrnkl do nosu. Nechápal jsem, co na tom bylo k smíchu. Přitiskl jsem se do rohu gauče hned, co odešel.

Měl pravdu. Rozsvítil hned. To světlo bolelo do očí.

Daddy měl vždycky pravdu. Štvalo mě to.

„Kdes byl?" prohodil jsem uraženě. Vážně si jen coural po městě a nakupoval, zatímco já se u něj doma třásl strachy?

„Končil jsi dnes dřív?" zeptal se. Používal milý tón hlasu. Byl jsem zmatený. Za ten tón, který jsem předtím použil já na něj, bych si normálně vysloužil výprask.

„Jo."

„Neřekl jsi mi o tom."

„Řekl jsem ti, že přijedu později, Daddy."

Miloval jsem mu tak říkat. Uklidňovalo mě to.

„Jsi drzý, Prcku."

„Ne, nejsem."

„Přestaň nebo strávíš následujících patnáct minut v koutě."

„Ne, prosím."

„Pak mě poslouchej."

A já zmlkl. Nechtěl jsem do kouta. Ne proto, že by to bylo nějak nepříjemné nebo bolestivé. Šlo jen o to tam stát. Ale já nechtěl pryč z jeho přítomnosti.

„Maličký, i kdybys přijel včas, měl bych pořád dobrých," podíval se na hodinky, které obepínaly jeho hubené zápěstí. Musel jsem na sucho polknout. Miloval jsem, jak vypadal. „Měl bych dobrých pětačtyřicet minut, Connie. Nemohl jsem vědět, že přijedeš dřív. Měl jsi mi to říct. Počítal jsem, že tu budeš naopak později, vzhledem k tomu vlaku."

Párkrát jsem nasucho otevřel pusu.

Měl pravdu. Byl jsem ostuda. Jen jsem zpanikařil. Jako vždy. O nic jiného nešlo.

Nanovo jsem se rozbrečel.

„Ne, Prcku," přitáhl si mě do klína, „nebudeme si to kazit pláčem, co ty na to?"

Uraženě jsem znovu nafouknul tváře.

„Něco jsem ti koupil, chceš to vidět?" zeptal se nadšeně. Daddy měl vždy dobré nápady na dárky. Věděl, jak mi udělat radost. Nikdy nekupoval nic drahého, protože jsem nechtěl, aby za mě zbytečně utrácel peníze. Byl jsem na vysoké, takže já za dárky pro něj nemohl utrácet vůbec.

Nadšeně jsem pokýval hlavou.

„Dobře," zasmál se a posadil mě tak, abych mu viděl do tváře, „nejdříve splaskni," zašklebil se hloupě a ukázal na mé nafouklé tváře.

Provokativně jsem otočil oči a spolu s otravným zvukem vypustil všechen přebytečný vzduch z pusy, nenápadně na něj vyplazujíc jazyk.

„Dobře, Connie," zasmál se, „cítíš se udělat to, co jsem ti dal minulý týden za domácí úkol?" zvážněl trochu. Pořád na mě visel pohledem. Byl tak opatrný, za což jsem mu byl vděčný.

„Ano, Daddy," odpověděl jsem poslušně a postavil se na nohy, které se ke mně odmítaly hlásit. Možná bylo moc brzo. Ale já to chtěl dokázat. Pro něj. Protože on se moc snažil.

„Nemusíš, jestli se na to necítíš. Můžeš dostat tolik času, kolik jen potřebuješ," řekl jemně, uvelebujíc se na gauči.

Mlčel jsem. Potřeboval jsem chvilku, abych se vydýchal. Dal mi ji. Znal mě tak dobře. Miloval jsem ho. Tak moc. Nemohl jsem být šťastnější. Tolik mu na mně záleželo. Proto jsem to chtěl zvládnout. Trénoval jsem tak moc.

Každé ráno před zrcadlem. Každý večer. Omílal jsem tu větu pořád dokola.

Pomalu, moc nejistě jsem si přetáhl přes hlavu triko. Zkontroloval jsem Daddyho pohledem. S úsměvem přikývl. Vypadal spokojeně.

Dobře.

Teď měla přijít ta těžší část.

S frustrovaným povzdechem jsem se překlonil a sundal upnuté džíny. Mé tváře nabíraly rudou barvu. Cítil jsem to. Bylo mi tolik teplo.

Chvilku mi trvalo, než jsem se úplně narovnal.

Troye se zvedl z gauče a stoupl si těsně přede mě. Jeho pohled byl moc moc intensivní.

„Tak moc dobře, Prcku," vydechl spokojeně, „zvládneš pokračovat?"

Nejdříve jsem přikývl.

Potřeboval jsem další chvilku.

A on byl tak dokonalý, že mi stále koukal do očí.

Zhluboka jsem se nadechl a zavřel oči.

„Mé tělo je krásné," pípl jsem tiše, „a Daddy ho má moc rád i se všemi těmi jizvami," to poslední slovo jsem neřekl moc nahlas. Nedokázal jsem ho vyslovit.

„Moc tě miluju, Maličký," broukl. Byl tak blízko. Cítil jsem, jak z něj sálá teplo.

Políbil mě těsně nad klíční kostí. Otřásl jsem se. Připadal jsem si ošklivě.

„Zopakuj to," pobídl mě neústupně.

„Mé tělo je krásné," zasýpal jsem, když si přede mě nejspíš klekl, jelikož jeho rty začaly líbat citlivé místo kolem pupíku, „a Daddy ho má moc rád i se všemi těmi jizvami."

„Tak moc dokonalý," omotal prsty zezadu kolem mých stehen. Rozklepaně jsem rozlepil oči a zadíval se dolů, na Daddyho. Klečel na kolenou a zíral nahoru, přímo na mě. „Jsi tak moc krásný, Connie," políbil mě na stehno, na místo, kde všechny ty jizvy začínaly. Nespokojeně jsem zamručel. Měl jsem rád jeho rty na mé kůži. Byl tak moc milý. Ale i přes to jsem se mu musel hnusit. Chtěl jsem věřit tomu, co jsem říkal. Vážně ano.

Daddyho ruce se přesunuly na můj zadek a silně ho stiskly.

Nekontrolovatelně jsem zasténal. Nerozuměl jsem tomu, kde se to ve mně v takové situaci vzalo. Byl jsem příliš vystrašený a nespokojený sám se sebou na to, abych dokázal být vzrušený.

„Znovu," poručil lehce a zahákl prsty za lem boxerek, stahujíc mi je až ke kotníkům.

„Mé tělo je krásné," vypadlo ze mě automaticky, „ Daddy ho má ráda i se všemi těmi jizvami," špitl jsem. Dál mě líbal na všechna ta místa, na která jsem se dříve řezal. Odmítal jsem před ním kvůli tomu chodit nahý.

„Jsi tak úžasný," poznamenal a postavil se, „tvůj dárek je v té modré tašce, kterou jsem nechal v chodbě. Je tam rozsvíceno, nemusíš se bát," ujistil mě a natáhl mi zpátky boxerky.

Rychle jsem vyrazil zpět do chodby. Nepřemýšlel jsem nad tím. Byl jsem moc zvědavý. Roztrhl jsem větší igelitovou tašku.

Byl v ní žlutý, z látky udělaný choker, tmavá kočičí ouška, omalovánky a pastelky.

„Daddy!" křikl jsem nadšeně. Někdo mi ty věci musel nandat. Než přišel, otevřel jsem omalovánky a začal vybarvovat hned první obrázek.

Bylo tam malé kotě, stočené v pelechu.

„Connie, ještě ne," povzdechl si a opatrně mi sebral černou pastelku, „to je až na večer, ano?"

„Na večer?" podivil jsem se, když mi přivázal látku chokeru kolem krku, „proč na večer?"

Miloval jsem ten pocit. Tak moc. Uklidňoval mě.

„Tentokrát jsem se z toho nemohl vymluvit," prohodil smutně a připevnil mi kočičí uši, „ale můžeš jít takhle. A můžeš si tam kreslit."

Taky byl smutný. Už několik pátků ho lidi z práce přemlouvali, aby šel na pivo. Dělal jim šéfa. A on nechtěl. Kvůli mně. Chápal jsem, že se nemůže vymlouvat věčně.

„Budou mít blbý kecy," kníkl jsem smutně. Vážně jsem se toho bál.

„Ne, Connie. Nebudou," zvedl mi bradu a letmo políbil na čelo, „řekl jsem jim, že jdeš taky. Mají zakázáno na tebe mluvit a taky ví, že si budeš vybarvovat. Nechci to už před nikým tajit." Přesunul se polibky na mé rty.

„Děkuju," oplatil jsem mu nevinně polibek, „Connie by se dneska nedokázal chovat dospěle, Daddy,"

„Já vím," přikývl, „všichni mi tě budou závidět. Tebe, tvou roztomilost. Tvé krásné tělo a tvůj zatraceně perfektní zadek."

--