(Connor's POV)

Pomalu jsem stoupal po známých, točitých schodech. Bylo zvláštní mít pořád klíče od spodního vchodu. A ta vůně starého domu. Byla až příliš nostalgická. Probouzela motýlky v mém břiše, což bylo vzhledem k situaci poněkud zvláštní. Vlastně jsem ani netušil, jestli bude doma. Potřeboval jsem ho. Byl tak nějak mou poslední záchranou. Moc jsem se bál, že neovládnu sám sebe. A já tolik moc nechtěl. Znal jsem tyhle stavy. Obvykle to bývalo hned druhý den o dost lepší. Přinejmenším tak, abych mohl racionálně přemýšlet.

Zastavil jsem se před rohožkou s psími tlapkami. Bylo hezké, že ji pořád měl. Kupovali jsme ji spolu. Tak trochu kvůli mně. Říkal jsem mu, že by klidně mohly být kočičí. A on mi to nikdy nevyvrátil. Těžce jsem polkl a zazvonil, pohled sklopený k zemi. Připadalo mi to najednou moc pitomé. Mohl tam mít svého nového přítele. Vlastně bylo dost pravděpodobné, že tam bude. Pokud bude on vůbec doma.

A on doma byl.

Hodně dlouhou dobu bylo jen trapné ticho. Nic neříkal a já měl pocit, že nedýchám. Měl jsem se na to vykašlat. Byla to blbost. Až moc hloupý nápad.

„Chceš nastydnout?" zavrčel ostře, chytl mě za triko a vtáhl do bytu, s hlasitým bouchnutím zavírajíc dveře. Musel jsem se trochu usmát. On a proklaté detaily, které ho zajímaly. Jako třeba teď má mokrá hlava. Nemohl vědět, že jsem šel přes půl města takhle pěšky. A já mu to nehodlal říct. Chtěl jsem se jen cítit v bezpečí. Nezajímala mě zima nebo to, že pravděpodobně skončím nemocný.

„Chci umřít," vydechl jsem tiše, zírajíc na špičku mých bot. Pouze jsem ho potřeboval u sebe. Jen tuhle jednu pitomou, bláznivou noc.

Už zase nic neříkal. Jen ticho. Nedalo by se říct, že nepříjemné. Ale já byl nervózní. Bál jsem se, že mě vyhodí, i když jsem vlastně věděl, že by nikdy nic takového neudělal. Byl jsem to já, kdo tenhle vztah ukončil. A on mi nabídl, že se můžu kdykoli ozvat, kdyby mi nebylo dobře. A já toho využil, protože jsem byl proklatý zbabělec.

„Napustím ti vanu."

To bylo jediné, co řekl. Jeho hlas byl hloupě neutrální. Úzkostně jsem zakňučel a objal vlastní tělo, přemlouvajíc sám sebe k pohybu vpřed.

„A-ale," vykoktal jsem nejistě a došel za ním do koupelny, „já právě jednu měl. Nepotřebuju se koupat."

„Jo, to vidím," vyštěkl. „Teď si vlezeš do té vany jako hodný chlapec a zahřeješ se. Klepeš se jak otravná čivava. Půjdu to vysvětlit Jacobovi. A ty se nehneš z té vany, dokud pro tebe nepřijdu. Jasné?" chytl mě hrubě za bradu. Jeho dotek byl tolik uklidňující. Známý. Milý – i přesto, že se musel moc zlobit.

„Je tady?" přešlápl jsem nervózně na místě. „Omlouvám se. Troye. Já. Nechtěl jsem-,"

„Jasné?" přerušil mě a zesílil stisk prstů.

„Jo. Jasné," zamumlal jsem opatrně, zklamaný sám ze sebe.

„Skvěle," přikývl a obešel mě, odcházejíc z koupelny. „A přestaň se chovat, jako bych tě nic nenaučil. Seber se, Connie."

Neotáčel jsem se. Byl jsem na to až moc mimo.

Connie.

Miloval jsem, když mi tak říkal. A vůbec – ten hlas, jaký použil. Způsoboval mi husí kůži. Rychle jsem se vysvlékl a vlezl si do příjemně teplé vody. Doufal jsem, že se během té chvíle, co mě nechal o samotě, tak trochu uklidním. Jen maličko. Ale nejspíš to nebylo možné. Pořád jsem zatínal ruce v pěst a snažil se nezačít přejíždět nehty po vlastní kůží

Alespoň trochu.

Hlasitě jsem fňukl a schoval obličej do dlaní. Byl jsem zoufalý. Vyčerpaný. Až příliš. Jen jsem ho chtěl mít u sebe. Ale on mě nechal samotného. Šel za svým novým přítelem. Který mě musel nenávidět. A taky vůbec nebyl jako já. Byl až moc na jemné věci. Ve všem. Nechápal jsem Troye. Vždycky jsem si myslel, že by bez toho nemohl být. A taky mi to vždycky tvrdil. Ale přál jsem mu to. Chtěl jsem, aby byl šťastný. Možná by prostě stačilo, kdybych se mu přestal plést do života. Nedokázal jsem si představit, co teď Jacobovi říkal. Věděl o mně. Věděl, že jsem býval Troyeův sub. A teď musel být zmatený. A taky nejspíš žárlil a chtěl mě pryč.

Probralo mě cvaknutí kliky. Připadalo mi to moc rychlé. Nebo jsem se možná jen moc zamyslel. A moje stehna zdobily rudé škrábance. Neměl jsem nejmenší ponětí, kdy se tam objevily.

„Pojď ven," prohodil, jako by se vůbec nic nedělo a roztáhl před sebou obří osušku. V tichosti jsem přikývl a postavil se na vratké nohy. Tohle nikdy neudělal. Nikdy za mnou nechodil do koupelny. Vždy to bylo na mně. A já se cítil hloupě, protože se o mě najednou musel starat.

„Omlouvám se. Nechci překážet. Opravdu. Jen. Říkal jsi, že kdyby se to vrátilo, můžu se ozvat. A já měl moc strach ti volat. Můžu jít zase domů. Omlouvám se. Opravdu," popotáhl jsem, zírajíc do země.

„Nepřipadá v úvahu," broukl lehce. Tak krásně. Jeho hlas byl tolik dokonalý. Uklidňující. „Víš kam teď jít. Nebo ti to snad mám připomínat?" zvedl o trochu tón hlasu. Chtěl jsem zaprotestovat. Bylo to divné. A ještě divnější, když tu byl on. Mlčky jsem přikývl a odešel z koupelny, míříc na chodbu. Míval jsem v tomhle bytě svou vlastní místnost. A nejspíš i pořád měl. Bylo hezké, že z ní Troye neudělal zpět kumbál, kterým původně byla. Všechno to začalo před necelými dvěma lety. Byl jsem až moc vyčerpaný z lidí. Chtěl jsem se jen nikam schovat. A on prostě jen vyklidil tu malou místnost, dal mi do ní matraci, plyšáky a na strop nalepil fosforeskující hvězdičky. Byla krásná. Na druhou stranu, bylo to jediné místo, kde mě trestal.

Nejistě jsem otevřel dveře, ručník přehodil přes menší komodu, která tu byla, a klekl si na matraci. Byl jsem unavený. Až moc. Kdyby mi řekl, abych jen spal, nejspíš bych to udělal. Bylo hezké si to myslet. Bylo naopak až moc jisté, že by se mě má vlastní hlava zase pokoušela zabít. To jí šlo až moc dobře.

Leknutím jsem nadskočil, když se znovu ozvalo cvaknutí kliky. Nervózně jsem se ošil a zalomil pohled poslušně dolů. Neměl rád, když jsem si ho prohlížel. A pro mě bylo o moc lehčí vyhýbat se očnímu kontaktu. Slyšel jsem, jak otevírá šuplíky komody. Znal jsem její obsah, ale ani tak jsem se nebál. Potřeboval jsem to. Potřeboval jsem něco cítit. A on to věděl. On mi jako jediný dokázal pomoc. Udělal to tak, abych se zase cítil v bezpečí.

„Ruce před sebe, Connore," vyslovil mé jméno s mírnou nechutí. Nevadilo mi to. Chápal jsem, co dělá. Tiše jsem zakňučel a poslechl ho.

Bude tak moc zklamaný.

Snažil jsem se udržet ruce natažené, dlaněmi vzhůru. Tolik se třásly. A on si pravděpodobně prohlížel všechny ty nové řezance. Chtělo se mi plakat. Tolik moc.

Uslyšel jsem svištivý zvuk rákosky a v zápětí mě pohltila pálivá bolest na rukou. Spokojeně jsem vydechl a zavřel oči, zpevňujíc vlastní ruce.

On vždycky věděl, co potřebuju.

Sázel mi jednu ránu za druhou. Byl neústupný. Hrubý. Ale já vnímal jen to, jak moc uklidňující to bylo. Neměl jsem potřebu brečet. Už ne. Bylo mi až moc dobře.

„Děkuji, Pane," vydechl jsem poslušně hned, co přestal a ihned si rychle zakryl dlaněmi ústa. „Omlouvám se, Tro. Bylo to moc automatické."

„Hej," chytl mě za ramena a lehce se mnou zatřásl, čímž docílil toho, abych se na něj podíval. „Jdi spát, dobře?"

„Dobře," vydechl jsem a svalil se na matraci, přitahujíc si k sobě všechny plyšáky. Ani nevím, proč jsem si je neodnesl domů. Možná proto, že jsme spolu od té doby, co si našel Jacoba, pořádně nemluvili.

Unaveně jsem zavřel oči. Ani jsem nepostřehl, kdy ode mě odešel. Vážně jsem potřeboval spát. Spoléhal jsem na to, že ho uvidím ráno.

-

„Connore, musíš vstávat."

Ten hlas. Vůbec nebyl příjemný. Nebo milý. Nebo cokoli hezkého. Nespokojeně jsem zamručel a pevněji sevřel oči.

„Kde je Troye?" zakňoural jsem umíněně. Nechtěl jsem mluvit s někým, kdo byl mou náhradou, navíc ve vanilkové verzi.

„Pracuje. Měl jsem tě vzbudit. Prostě jdi pryč, prosím," jeho hlas se třásl. Bylo to zvláštní. Jako by se mě bál. Nebo Troye. Ale to byla blbost. Troye byl hodný. Nebyl důvod se ho bát.

„Jen se obléknu, když dovolíš?" zaskučel jsem, když mi došlo, že jsem pořád nahý. Takový trapas.

„Nech nás být. Troye je bez tebe a vaší úchylnosti v pohodě, zvládá to. Odnaučí se takové věci. Jen se musíš přestat vracet."

A já se hlasitě rozesmál. Nešlo to zastavit. Byl tak pitomě naivní.

Pokroutil jsem hlavou a oblékl se.

„Víš," nasoukal jsem na sebe boty. „Kdyby byl bez té, jak ty říkáš úchylky, v pohodě, tak by mě včera vyhodil," mrkl jsem na něj vesele a zmizel pryč.

--

Trrrm. A to ani nemám nějak "špatnou" náladu. Ale nad tímhle nápadem jsem přemýšlela až moc dlouho - což nakonec možná vůbec nebylo dobře. Je to pitomost. Ale třeba to někoho nadchne.

^^

N.