(Troye's POV)

Tronnor rozchod.

Bylo to všude.

Tumblr. Twitter. Můj tag. Connorův tag. Tronnor tag.

Chyběl mi.

Tolik moc mi chyběl.

A k tomu všemu tohle.

Jak na to sakra všichni přišli? Neměli jak. Neměli ani podložené, že jsme spolu byli. Nerozuměl jsem tomu. Ani trochu.

Seděl jsem v taxíku, na cestě z letiště domů. Domů. Po takové době. Tour je skvělá věc. Miloval jsem zpěv, ale poslední dobou toho bylo prostě moc. Tolik moc, že jsem na Connora neměl skoro žádný čas. A tentokrát už se mnou prostě nemohl jezdit na každý koncert, jako tomu bylo při první tour.

A já ho tam tolik potřeboval.

„Pane? Jsme na místě," probral mě taxikářův hlas a já si jen dlouze povzdechl. Nechtěl jsem do toho domu. Do prázdného domu. Do domu bez Connora. Když jsem odjížděl, tak tam ještě byl. Jenže, i on měl spoustu práce. Nemohl prostě čekat, až se vrátím. Přišel by o všechny ty příležitosti a já to chápal. Nemohl se kvůli mně omezovat.

Zaplatil jsem a pak prostě jen hloupě stál a koukal na ten pitomý, osamělý dům. Možná, kdyby toho nebyl plný internet, tak by mě vůbec nenapadlo takhle přemýšlet. Být takhle negativní. Jenže, pak to najednou jinak nešlo.

Přál jsem si, aby stál vedle mě. Abychom se vraceli spolu tak, jako tomu bylo dřív. Abychom nechali nevybalené kufry v chodbě, zapadli do postele a vyspávali jet lag.

Odemkl jsem vchodové dveře a do nosu mě praštila známá vůně.

Dokonalá vůně.

Jeho vůně.

„Connie," pronesl jsem jen tak pro sebe, několikrát se prudce nadechujíc. Bylo to tak dokonalé. Moc jsem si přál mít ho vedle sebe. Miloval jsem jeho přítomnost víc, než cokoliv jiného.

Nechal jsem kufr spolu s několika malými cestovními taškami hned v předsíni, aniž bych se obtěžoval zouvat si boty. Teď tu stejně nebyl žádný Connor, který by mě za to mohl peskovat. Ach ta jeho přehnaná pečlivost. Pořád chtěl mít uklizeno. Oběma nám bylo jasné, že se tu stejně časem udělá bordel, jelikož ani jeden z nás neměl čas uklízet, ale i tak jsem ho v tom podporoval.

A teď prostě všechny ty kytky, které jsme společně koupili, vypadaly mrtvě. Sice byly stále zelené, ale to bylo celé. Prostě tam jen tak ledabyle visely. Bez zájmu. Bez nálady.

Bože, Troye.

Jako by snad kytky mohly mít náladu.

Ale měly. Měly náladu. Byly veselejší, když tu byl Connor.

Všichni jsme byli veselejší, když tu byl.

A já to teď házel na hloupé kytky. Takový nesmysl.

Prostě jsem to jen přeháněl. Nesmyslně.

A pak se mnou někdo hodil silně o zeď.

Překvapením jsem vyjekl a rychle rozlepil oči. Nic jsem neviděl, jen šedou barvu stěny v obývacím pokoji, na kterou jsem byl přitisknutý. Mé srdce tlouklo jako o závod a já byl neskutečně vystrašený. Nemohl se do našeho domu přece nikdo dostat. Nebo.

Nechal jsem snad odemčeno? Nezamkl jsem?

Pitomče! Na co myslíš!

Nezamkl. Nezamkl. Nezamkl!

Blbče!

Byl jsem tolik pitomý. Tolik lidí, co se mi chtělo dostat pod kůži.

A já nechal odemčeno.

Nebojoval jsem s tím člověkem. Tedy. Chvilku ano, ale pak jsem stejně zjistil, že to nemá cenu. Byl moc silný a já moc zlomený.

Connor by za to byl tolik naštvaný. Vždy chtěl, abych bojoval.

Jenže, ten tu teď nebyl.

Byl někde s přáteli.

A všechny ty kecy na internetu.

Až moc mě to zničilo.

„Takže rozchod, hm?" skousl mi silně ušní lalůček a já slastně zavrněl, když jsem poznal známý hlas a jeho dokonalou vůni. „Jsi vážně geniální, Sivane, ale tohle ti jen tak neprojde," sykl a prudce mě otočil čelem k němu.

„Co tu děláš?" nechápal jsem, ale on už se kousavými polibky věnoval mému krku, „Connore," vydechl jsem nepříčetně a prohrábl mu prsty vlasy. Bylo tak dokonalé se ho zase dotýkat.

„Přišel jsem napravit situaci," přetáhl mi triko přes hlavu a pak si mě jen zkoumavě prohlížel.

„Nechápu," zamrkal jsem překvapeně. Na druhou stranu bych mu ale najednou odkýval cokoliv, hlavně aby neodcházel. Nenáviděl jsem být od něj daleko. Když musel být jinde, než já.

„Nebyl to snad tvůj nápad? Že jsme se rozešli?" bloudil rukama po mém těle a já tam jen nepřítomně stál, přiražený ke zdi. Bylo dokonalé, když se takhle choval. Bylo jasné, co měl v plánu a i tak si se mnou hrál.

„N-ne," vydechl jsem trhaně, když začal rozdělávat kožený pásek na mých džínech, „nic jsem nikomu neřekl. Museli sami," zaskučel jsem, když jeho doteky začaly být až moc dokonalé.

„Hmmm. Co jen teď s tebou?" otočil mě hrubě znovu čelem ke zdi a já na ni rychle položil dlaně, prohýbajíc se v zádech. Miloval jsem tenhle jeho neovladatelný chtíč. Nikdy to ale nebylo tak silné, jako dnes. Byl nenasytný, nedokázal se kontrolovat. A kdyby mi na to stačil dech, tak bych ho i podporoval.

Několikrát mě plácl přes zadek a já se mu nabídl ještě víc, čehož ihned využil rovnou dvěma prsty. Pevně jsem sevřel oči a snažil se nevydat žádný bolestný zvuk. Uplynulo už tolik týdnů od něčeho takového a já nebyl dostatečně připravený. To ale nikoho z nás nezajímalo. Byli jsme najednou oba nepříčetní jen z přítomnosti toho druhého.

„Chci tě cítit v sobě," zaskučel jsem, aniž bych si byl jistý, že ta slova byla slyšet. Jeho přítomnost byla tolik bláznivá. Neviděl jsem ho dobré tři týdny.

„Nevím, co říkáš," zaryl nehty do mé kůže. Ten tón, kterým to řekl. Naopak moc dobře rozuměl mým slovům. Jen mě pokoušel.

„Vezmi si mě tak tvrdě, jak jen to umíš, prosím," zaúpěl jsem, ohýbajíc se skoro do pravého úhlu. Chtěl jsem pro něj být připravený a dokonalý. Zasloužil si to, pokud za mnou jel, když mohl být se svou rodinou.

„Jsi jen můj, že ano?" vydechl a prudce do mě přirazil.

„Ano!" křikl jsem hned, co jsem si na jeho velikost znovu zvykl. Byl tak dokonalý. Nedařilo se mi dýchat, jen jsem vydával skučivé zvuky. „Jen tvůj. Vždycky, jen tvůj," položil jsem si vyčerpaně hlavu o zeď, zatímco on stále energeticky přirážel. Byl jsem blízko, ale bylo mi jasné, že pokud mám čekat i na něj, tak to budu muset ještě dost dlouho vydržet.

„Rozchod, taková pitomost," přejížděl mi nehty kolem páteře.

„Um," vzdychl jsem, plný jeho úžasnosti, „kdyby jen věděli."

--

Trrrm. 

Vůbec nevím, co mě to popadlo, ale snad se bude líbit. 

Já je moc reálně neřeším, pro mě jsou v hlavě prostě spolu, ale najela jsem na tumblr a tam toho prostě bylo plno a našla jsem tam jeden obrázek, který hodím na konec a ten mě k tomuhle nějak nakopl.

Je pravda, že dřív byli podezřele často na stejných místech, ale podle mého, když nebudou chtít, tak o nich prostě nikdo vědět nebude.

Každopádně.  Napadlo mě prostě začít psát jednorázovky na základě podobných obrázků, jelikož jsou prostě dokonalé. Nic z toho jsem samozřejmě  nekreslila já, všechno jsem našla na tumblru :)

^_^

N.