He holds my body in his arms
He didn't mean to do no harm
And he holds me tight
 He did it all to spare
Me from the awful things in life that come
And he cries and cries  

(Connor's POV)

Ležel jsem na boku, objímal Troye a hypnotizoval zatracený digitální budík. Přál jsem si, aby zůstalo 23:59 už navždycky. Snažil jsem se nebrečet, ale v takových věcech jsem stál za nic. Vždycky. A on to naštěstí věděl.

Půlnoc.

Proklatá.

Hlupácká.

Nechutná

Nejvíc nejdebilnějí půlnoc.

„Všechno nejlepší," vydechl jsem ubrečeně, schovávajíc obličej do jeho rozházených kudrlinek.

„Díky," uchechtl se ironicky a dál zůstal nehybně ležet.

„Nedělej to. Prosím. Nemusíš,"

„Musím," skočil mi s povzdechem do řeči, „slíbil jsem to sám sobě. Dal jsem ti dva roky navíc. Dýl už to nezvládnu."

To poslední slovo doslova spolkl. Cítil jsem, jak se pode mnou celý otřásl.

Frustrovaně jsem si odfrkl a převalil se na záda, natahujíc se pro telefon. Nehodlal jsem poslouchat to ničící ticho a snášet napětí, které mě utlačovalo víc, než jindy.

„Connie. Nebudeš přece."

Umlčel jsem ho písničkou A thousand years.

„Slíbil si, že se nebudeš chovat jako dítě, když tě tu nechám," zaprotestoval, ale stále ležel zády otočený, zírající do prostoru ložnice.

„Jen jeden tanec. Prosím."

„Netančím."

„Kolébat se ze strany na stranu umí každý. Prosím," zaúpěl jsem bezmocně.

„Nenávidím tě."

„To dneska neříkej," přitáhl jsem si ho k sobě a pomohl mu vstát, pokládajíc jeho ruce na mé boky. Snažil jsem se zůstávat v klidu. Vyrovnaný. Alespoň trochu. Nechat to jen na hlasitém fňukání. Jenže v momentě, kdy se pohnul, jsem ho silně obejmul a přitiskl k sobě. Tolik jsem ho nechtěl nechat jít. Tolik moc.

„Děláš si to jen těžší, víš to?" pokusil se odtáhnout, ale já ho nenechal. Jen jsem poslouchal hudbu a vnímal jeho vůni, která se mi zdála silnější, než kdykoli předtím.

„Ještě bych mohl začít zpívat."

„Ne, prosím. Jen to ne," rozesmál se natolik, až se začal kuckat.

Dlouho jsem ho neslyšel smát se tolik nahlas a tak moc upřímně. Nebylo to u něj posledních pár měsíců zvykem. Usmíval se jen na sezeních a v případě, že ho někdo začal podezírat, že je v tom zase až po uši. Jen přede mnou byl svůj.

Smutný.

Vyčerpaný.

Zraněný.

A já se nenáviděl za to, že jsem ho každé ráno nutil vstát z postele.

„Můžeš už jít domů, prosím?" zaskučel unaveně, pouštějíc ruce dolů z mých boků, „slíbil jsi to," dodal rychle, aniž by se mi dokázal podívat do očí.

„Jo. Já vím."

„Prostě jdi."

„Nemůžu."

Připadalo mi, že se mi nohy přilepily k podlaze. Z telefonu už dávno hrála jiná depresivní písnička a já tam jen stál a hystericky bulel. Pořád jsem si říkal, že ten den prostě nenastane. Pořád byl tolik daleko.

„Můžeš," protočil oči, „prostě se vyplížíš oknem a poběžíš domů, jako vždycky."

„Jenže dneska není vždycky," zaprotestoval jsem.

„Jdi, prosím," omotal si hubeňoučké ruce kolem drobného těla, nejistě se houpajíc na patách.

„Dobře," přikývl jsem, „jako vždycky."

„Jo. Jako vždycky," přešel pomalu k oknu a otevřel ho dokořán.

„Prší."

„Connore. Běž."

„Budeš mi chybět, víš to?" zastavil jsem se ještě.

„Vím. Taky mi budeš chybět. Teď jdi," pobídl mě nedočkavě.

„To se vážně tolik těšíš, až to uděláš?"

„Nemám čas. Máma se vrací ve čtyři," tikl pohledem k oknu.

„Jsi šílenej."

„Jo, proto si mě miloval."

„Proto tě miluju."

„Slíbil si mi, že se mě nebudeš snažit zastavit. Vypadni už," procedil mezi zuby.

Tolik pitomých slibů, co jsem udělal.

A proč?

Myslel jsem si, že ho to donutí zůstat.

Jenže on byl až moc tvrdohlavý.

Tentokrát už jsem nic nenamítal. Jen jsem si ho dlouze prohlédl a vlezl do otevřeného okna, ignorujíc silný déšť. Otočil jsem se ještě, když jsem se dostal po kluzkém stromě dolů, ale v jeho pokoji už se nesvítilo. Trhaně jsem vydechl a rozešel se prázdnou ulicí pryč. Ani jsem nevěděl kam. Prostě pryč. Daleko od všeho, co jsem znal.

Vlastně jsem nevěřil tomu, že jsem ho vážně nechával, aby to udělal. Nemohl jsem přece. Ale – slíbil jsem mu, že mu to dopřeju. Trápil se. Věděl jsem, že ano. Nechtěl. Nechtěl tu být a já mu slíbil, že ho nechám odejít.

Zahnul jsem do osmé ulice, schovávající se pod stínem velkého stromu.

Nemohl jsem ho nechat.

Byl jsem moc sobecký na to, abych ho vážně nechal jít.

Musel jsem někomu zavolat. Někdo ho přece musel zastavit.

Rychle jsem sáhl do kapsy, hledajíc telefon.

Kurva! Kurva! Kurva!

Zůstal na té proklaté posteli!

Rozběhl jsem se hystericky zpátky.

Přál jsem si ho zastavit.

Jenže já jen bloudil v ulicích známého města. Nikdy jsem k němu neměl problém trefit.

Až ten večer.

Večer jeho idiotských, dvacátých narozenin.

  And all along I believed,
That I would find you.
Time has brought your heart to me.
I have loved you for a thousand years.
I'll love you for a thousand more.  

Trm. Ok. Dobře. Neptejte se. Prostě - pondělky jsou teď nejspíš neděle a úterý dohromady a tak nějak jsem to potřebovala narvat do něčeho nesmyslného. Konec výkřiku do tmy. Stejně to nejspíš zítra, až se trochu "proberu", zase smažu...doufám.

N.