Žánr: Opětovný pokus o líčení (když už jsem se k tomu upsala)
Povinná slova: Tělocvik, Podtlak, Bota


Sedím na lavičce. Okousané dřevo, deštěm i nehty nervózních puberťáků na prvních náznacích romantických setkání, ochutnává mé silonky a zkouší si urvat ždibec na památku. Kalná voda přede mnou, stokrát pohladila náplavku; věrná a něžná milenka. Teď právě je cudná, nebo se možná jen pokouší svádět. Halí se za lehký mlžný opar, skrývá ladné křivky šedobílým závojem a nechává přihlížející žasnout a dohadovat se, zda její půvaby jsou vysněné, pod dotekem zmizí.
Nedotýkám se. Nepokouším. Jen němě pozoruji a nehty kopíruji uličky prvních lásek na prkně pod zadkem.
Chlad mne nedojímá, chovám si mateřsky v náruči schoulenou nostalgii všedních dní, které minuly a nikdo je neocenil. Mám ráda obyčejné. Obyčejné dokáže obsáhnout skromnou krásu, takovou upřímnou.
Sedíš vedle mě. Jsme jako dva spolužáci, kteří se neúčastní dnešní hodiny tělocviku a tak jen přihlížejí. Ostatní se kolem ženou za svými míči. Každý hraje očividně něco jiného a někdo vláčí dokonce několik medicimbálů. A my sedíme. Tišší v hlučném městě. Kolem nás hry a mezi námi bojácný mír. Nehovoříme, nechceme narušit tu křehkou strukturu koexistence na jedné lavičce u jedné řeky.
Řeka se převaluje pod mlhou a já cítím stále silnější zúžení krční trubice. Vláčně šťavnatý vzduch od vody se mi nedaří polknout. Jenom hlt, prosím. Ne, jsem láhev, do které někdo nacpal náhradní špunt a teď pumpičkou vytváří podtlak, aby už jednou načatá flaška dále nezvětrávala. Konzervuji sama sebe a tuhnu mezi lopatkami touhou nechat řeku řekou a stejně nečinně pozorovat tebe.
Nechal bys mě? Abych na tebe takhle přihlouple zírala?
Hlava se sama otáčí a řeka se může ušeptat k smrti prosbami o moji pozornost. Konečně se mi vrací dech. Vážně tady sedíš.
Víš, nikdy se tě nebudu muset dotknout, už jsem to tisíckrát udělala. Tuha mé tužky zbrázdila každou tvoji vrásku. Znám je důvěrně.
Sedíš, ani nedutáš, ruce založené v klíně a necháváš se okukovat. Jsem vděčná, že nic nenamítáš.
Vše, co známe, stává se našim srdcím drahé. Protože ta znalost vytváří dojem, že něco máme, něco vlastníme a to něco si pak hýčkáme. Vím, že nemám, nevlastním, zelenohnědé oči pod tíhou víček. Nejsou mé ani stíny neuspořádaného obočí svírajícího kořen nosu natolik urputně, až zanechaly hlubokou vrásku. Mimochodem, tahle je moje oblíbená. Ty kolem úst mám také v lásce, vnímám je jako důkaz tvých úsměvů a proto jsou cenné. Ale úžlabina mezi obočím... Tak obyčejná až prezentuje výjimečnost. Tebe.
Má noha courá špičkou boty pod námi, odsune stranou vajgl a v laškovném drcnutí ťukne do té tvojí. V obličeji klid maskaronů na barokních domech neprozrazuje žádný úmysl a proto mě tak překvapí, když tvá velká měkká dlaň samozřejmě přikryje tu moji. Téměř nepatrný pohyb palce, přeběhne, ne váhavě, nebo plaše, prostě obyčejně s citem, přes nepravidelné schodiště hřbetních kůstek mojí ruky.
Maličkost, kterou si nechám na horší časy. Moje malá drobnost vzbuzující vlnu bezpečí. Není ničím víc ani méně, než konstatováním tady jsme, my, dva.
I když jsi potichu a skoro mizíš s mlhou z řeky. Jsi.
Otočíš na mě tvář a zvedneš koutek v diskrétním potvrzujícím úsměvu.
Já vím. Tak už běž.

Vzbudila jsem se zlehka, z očí my den sfoukl opar z břehů a nechal neexistující vzpomínku. Proč bych si měla vážit jen reálných zážitků, když i snění dokáže stvořit oporu pevnou pro tíhu skutečnosti?