Žánr: poslední líčení
Povinná slova: Rampouch, Kotě, Ředitel

O dnešku odraz v zrcadle nic nevěděl. Asi mu to zapomněli říct, že dneska by měl ukazovat trochu jinak, nebo se chovat jinak. Prostě odlišně od ostatních dní.
Alan Rickman své narozeniny na jednu stranu takřka neprožíval. Netoužil po velkolepých oslavách a velebení své existence. Na druhou stranu v něm jiskřilo nadšení malého kluka, které nepopiratelně prozrazovalo, že dnešek je čímsi výjimečným. Alan toho kluka nekáral, spíš se nad jeho prostinkým těšením pousmál a konejšil jeho zklamání, když při prvním ranním pohledu do zrcadla zjistil... nic. Nic nestandardního.
Uvědomění si narozenin přišlo hned po otevření víček. Alan s povděkem přijal jednadvacet losangelských stupňů, které zvolna rozpouštěly anglický rampouch zapíchnutý v jeho páteři. Anglii miloval, ale v Americe se cítil svobodný. Narozeniny po americku budou dobré. Volné. Asi díky tomu pocitu, mravenčivá radost chlapce v něm dosahovala stále větší intenzity. A zrcadlo bylo prvním vrácením na pevnou zem, do váhy jeho aktuálního věku. V pořádku.
Nad každou ztvárněnou postavou uvažoval poctivě, niterně poznával člověka, kterým se má stát, jehož kabát a mimiku si obleče. Bude vnímat svět jeho očima a posuzovat skutky jeho svědomím. Své role znal, tak proč tak často právě sám sebe nepoznával?
Na jevišti mohl být ředitelem zeměkoule, nebo dítětem, které schovává před rodiči toulavé kotě. Všechno to v sobě měl. Všechny odstíny těch osob, otisky jejich myšlenek. Hlava mu z toho mohla prasknout. Když měl hrát Alana Rickmana, scénář mu nikdo nedal. Nikdo nekřičel „Stop, ten pohled do zrcadla si dej ještě jednou". Režíroval se sám. A někdy měl dojem, že v tom počínání žalostně selhává. Jindy se cítil na svém místě, správně. Patřičně.
Dnes večer patřičný Alan Rickman zasedne ke stolu se svými přáteli. Uvolněné veselí bude cinkat z každého doteku příboru o sváteční servis i ze zvonivého smíchu přítomných. Kdo by se netěšil? Trocha dobrého jídla, pití, příjemný rozhovor i společnost. Jiskřičky v očích vylepšené kapkou alkoholového oparu. Zmizí povinnosti. V těch chvílích sám sebe režíroval nejlépe. Poznal to jasně, protože nevnímal, že hraje.
V Anglii bude oslava jiná. Tradiční, řádná, rodinná; kvůli počasí i obecnému anglickému prostředí studenější. Také příjemná, ale zatížená pocitem nutnosti. Takhle se to dělá, takhle se to má. Tvídový oblek a košile s tuhým škrobeným límcem každému rodákovi ulpěly na kůži. Můžete se tvářit, že máte na sobě jen bermudy a havajskou košili, ale ve skutečnosti je pod ní stále škrábavá a kousavá látka rodilé distingovanosti. Anglie je matka chladná a rezervovaná. A pořád je to máma. Jednou se natrvalo vrátí do její náruče a doufá, že v ní i spočine. Ale teď bude ještě dýchat... po americku.
V oblasti žaludku probíhalo Alanovi taneční představení nervozity vystrojené v třpytivých šatičkách. Sváteční malá balerína. Kdo řekl, že se dospělý člověk nesmí těšit? Maličko.
Odraz v zrcadle ukazoval staršího pána. Opáleného. S vlasy téměř bílými a na všechny strany rozcuchanými. Ničivé vichřice by se červenaly studem před dílem zkázy, které svedl Alan během noci provést na své hlavě. Hurikán Alan se pokusil napravit vzniklé škody hřebenem, bezvýsledně. Rysy v jeho tváři mu nikdy nepřipadaly krásné, s léty ztratily na pevnosti. Nevadilo mu to. Podoba mladého Alana ho neopustila, pouze ji několikrát přeoral, když opětovně zaséval a sklízel, co vyrostlo. Byl životním nadšencem, nepřemýšlel organizovaně. Spořádaný zemědělec, jako například jeho žena, naplánoval výsadbu, připravil půdu, opečovával výhonky své píle. Alan sem tam něco solidně pohnojil, čas od času bojoval s plevelem a nepřízní počasí a přesto, dítě štěstěny, těšil se pravidelně kvalitní úrodě. Snaha se mu vyplatila. Vryla do podoby mladého muže vrásky. A každá měla význam, punc. Alan je nosil čestně a hrdě.

Malá balerína udělala piruetku.
Alanův odraz to zpozoroval a konečně akceptoval, že je výjimečný den a je třeba se podle toho tvářit.
Alan Rickman v roli Alana Rickmana se usmál.