S mámou jsme celý týden řešily situaci v království. Kromě toho jsem byla donucena vyzkoušet si minimálně deset svatebních šatů. Matka se spokojila až s těmi posledními. Navíc ještě s úpravou střihu.

Musím uznat, že mi zámek chyběl. Bylo to tu menší, zato o dost útulnější a v teplejších barvách. Prošla jsem si zahradu, která stále nádherně voněla po růžích. Zašla jsem až úplně dozadu.  Tam jsem tehdy utekla, když mě matka seznámila s novinkami okolo svatby. Zdálo se mi to jako celá věčnost, přitom to nebyly ani dva měsíce.

Při procházce zahradou jsem si vzpoměla na mou oblíbenou dětskou říkanku. Připoměla mi jí Sylva když mě oslovila Ele. Začala jsem si broukat.

Růžový kvítek, růžový keř...

Já tě znám dlouho, znáš mě ty též?...

Plátek za plátkem, růžový květ...

Dám ti má Ele celičký svět..

Najednou jsem se zarazila. Něco v mé hlavě mi říkalo, že takhle to nekončilo. Možná? Existovala ještě druhá sloka. Ano! Byla jsem o tom přesvědčená. Rozběhla jsem se do zámku a zamířila do mého pokoje.

Začala jsem se prohrabávat papíry, uloženými v truhle. Dětské výkresy! Ne! Dopisy! Ne, kde jen můžou být. Shlédla jsem další dopisy. Dokument o mojí svatbě! Co, já mám tohle v pokoji!

Zahlédla jsem je. Prohrábala jsem se až na samotné dno truhly a vítězoslavně zdvihla ruličku nad hlavu.

Ha, a vy jste si mysleli, že se dovíte druhou slouku. No, to jste si opravdu jen mysleli! Ale nebojte, bude v příští kapitole. Slibuju( na důkaz slibu zkřížím ukazováček a prostředníče).  Tak zatím
ebrhart