KIERAN

Tančit s Collette na pláži, při svitu hvězd a bosýma nohama dopadajícími na měkký písek a omývanýma chladným mořem, byla ta nejlepší a nejzábavnější věc, jakou jsem v životě udělal. Nikdy bych nevěřil, že něco takového budu dělat, ale ani na vteřinu jsem toho nelitoval. Obzvlášť, když ona při tom vypadala tak šťastně. Její úsměv a jiskra v očích mi stačily k tomu, abych byl spokojený a šťastný i já. Překvapilo mě, jak snadno mi šlo nakonec tančit bez hudby a mimo naučené klasické tance. Řiď se svým srdcem, poradila mi, když jsem si zpočátku nevěděl rady. Mé srdce mě táhlo k ní, radilo mi, abych jí udělal šťastnou, tak jsem tak i učinil. Po tom, co jsme si společně zatančili se nám ještě zpět do paláce nechtělo, a tak jsme si dlouze povídali. Dozvěděl jsem se o ní spoustu nových a zajímavých věcí a nakonec jsem se i já, svěřil s informacemi o mém životě. Bylo nám skvěle a zdálo se to až příliš dokonalé. Jenže všechno se pokazilo ve chvíli, kdy jsme se rozhodli vrátit do paláce. Na malou chvíli jsme se ještě přidali k ostatním v tanečním sále. Přešli jsme do středu parketu, abychom si ještě jednou zatančili. Naše skotačení venku u moře, prozrazovaly Collettiny bosé a špinavé nohy, mé mokré nohavice kalhot, lehce zanesené pískem a rozevláté vlasy od větru. Bylo mi absolutně jedno, že si ostatní princové kolem nás špitali a ukazovali si na nás. Já měl oči jen pro Collette. Ona byla jediná, kdo mě v tu chvíli zajímal. Ovšem její lehce zamračený obličej a pohled těkající mezi hosty, mi dost jasně naznačoval, že se v sále zrovna necítila ve své kůži. Zadíval jsem se ke královskému trůnu, na kterém seděla Celestine. Zrovna si nás všimla a její překvapený výraz ve tváři naznačoval, že nás tady rozhodně nečekala a už vůbec né spolu. Byla tak vyvedená z míry, že na zem upustila pohár, který držela natežený k jednomu ze sluhů, který ji do něj doléval víno. Vzápětí se její překvapený výraz změnil v rozzuřený, obě ruce zaťala v pěst a Collette probodávala pohledem. Věděl jsem, že je zle, proto mi nevadilo a souhlasil jsem s Collettiným návrhem odejít někam, kde budeme sami.

Náš nepozorovaný únik se nám ale nepodařil. Na chodbě nás zastavila sama Celestine, která bez varování uštědřila Collette silnou facku, až se skoro zapotácela. Její chování se mi absolutně nelíbilo, proto jsem udělal krok vpřed, abych Collette schoval za sebe a svůj názor Celestine i sdělil. Ta se místo pokání, pustila i do mě. Křičela, zuřila a prskala nadávky kolem sebe. Její vztekání muselo být slyšet až do sálu, jelikož z něj vyšli samotný král i princ Carvall. Snažili se Celestine uklidnit a domluvit ji, jenže její zuřivost už dosáhla samotné hranice a pohár její příčetnosti přetekl. Křičela na všechny přítomné, vyhrožovala, nadávala, bylo to něco neskutečného. Collette se ji naposledy snažila uklidnit, omluvit se ji, ale nepomohlo to. Ke zděšení všech přítomných, popadla Celestine dýku z králova opasku a zaútočila na svou sestru. Okamžitě jsme se je od sebe snažili odtrhnout. Měl jsem o Collette obrovský strach. Třásla se mi v náručí, slzy ji stékaly po tvářích a na pravé dlani ji zůstal táhlý šrám po čepeli dýky, před kterou se snažila bránit. Celestine prudce dýchala, oči přivřené, se skelným pohledem plným nenávisti. V pravé ruce stále držela dýku na jejíž čepeli se leskla Collettina krev a v levé ruce svírala chomáč jejich vlasů, které jí vyškubla, když ji za ně silně tahala k sobě. Byl to opravdu strašlivý pohled. Collette se sesunula k zemi, seděla na studené podlaze s pohledem upřeným do prázdna. Její řeznou ránu jsem ji ovázal svým kapesníkem, aby tolik nekrvácela a znovu jsem vykročil před Celestine.

"Jak jste něco takového mohla udělat? Pokusit se zabít svou sestru. Copak vám někdy něco zlého udělala? Provinila se snad něčím, tak hrůzným, aby si tohle od vás zasloužila," zuřil jsem, ale snažil jsem se hovořit klidně.

"Nic vám do toho není princi! Nemáte ani tušení, jaké to bylo trpět ty její výtržnosti a neustálé ostudné chování. Vrhala špatné světlo na naše jinak dokonalé království. Byla jen trnem v oku, kterého byla potřeba se zbavit za každou cenu," vztekala se dál.

Nenechala si své nepřiměřené chování vymluvit. Nejspíš v sobě dusila ten vztek tak dlouho, až ten pohár přetekl. Byla, jako smyslů zbavená. Nemělo cenu snažit se sní dál o něčem mluvit, alespoň ne dokud se pořádně neuklidní. Otočil jsem se ke Collette, chtěl jsem ji vzít do jejího pokoje, aby ji královský lékař mohl ošetřit, taky potřebovala klid, odpočinout si, trochu se prospat, aby se z toho zážitku vzpamatovala. Jenže, když jsem se otočil k místu, kde seděla na zemi, nebyla tam.

"Kde je?" to už si její nepřítomnosti všimla i Celestine. "Okamžitě prohledejte celé království a přiveďte ji zpátky! A pak ji zavřete do za mříže, dokud se nerozhodnu, co s ní udělám," rozkázala strážím postávajících poblíž. Král i její bratr se jí to snažili vymluvit, ale nepomohlo to. "Teď o chodu království rozhoduju já, ty už tady nemáš žádné slovo," promluvila ke svému otci. "A ty, odjedeš s vojskem už zítra," probodla pohledem svého bratra, který ji také věnoval několik nehezkých slov.

"Prosím nedělejte to. Přivedu ji zpět, jen Collette neubližujte," zkusil jsem ještě.

"Dobrá, mám pro vás tedy návrh," přesunula pohled směrem ke mě. "Dovedete ji zpátky do paláce, ale až se vrátíte, stanete se mým manželem a králem. Já ji na oplátku nenechám zavřít do cely," probodávala mě přísným pohledem. Neměl jsem na vybranou. Musel jsem s jejími podmínkami souhlasit, abych ochránil Collette. Jak se z té úmluvy vyvléknout, jsem mohl vymyslet i později.

Že byl v naší dohodě háček, jsem poznal hned vzápětí, kdy jsem za sebou zahlédl královské stráže na koních, pronásledující mě, zrovna ve chvíli, kdy se mi Collette podařilo konečně najít . Musel jsem ke Collette dojet dřív než oni. Promluvit si s ní dřív, než ji odvedou zpět do paláce.

Tak už nám do konce zbývají pouze tři kapitoly + epilog.