Netuším, jak dlouhá doba uběhla, od toho, co jsme si začali povídat, než jsme se rozhodli vrátit zpět do paláce. Předání pravomocí od otce pro Celestine, již nejspíše proběhlo a dost pravděpodobně i vyhlášení budoucího krále a manžela mé sestry. Nám to ale bylo jedno. Nepotřebovali jsme u toho být. Rozhodli jsme se ještě na chvíli vrátit na ples a zatančit si i tam. Kieran si zpět oblékl své věci i boty, já však zůstala ve svým obyčejných šatech a bosá. Jemu to ale vůbec nevadilo, i tak se na mě díval, jako na to nejkrásnější, co kdy viděl. Vešli jsme společně do tanečního sálu a ignorovali pohledy ostatních princů. Snažila jsem se nevnímat ten svíravý pocit, který se mě zmocňoval. Věděla jsem, že nás Celestine pozoruje a je dost pravděpodobně vytočená k nepříčetnosti. Snažila jsem se si namluvit, že je mi to jedno. Přestože se mě snažil Kieran zabavit, abych vnímala opravdu jen jeho, nešlo to. Potřebovala jsem se odtamtud dostat. Poprosila jsem ho tedy, abychom ze sálu odešli a on souhlasil. Nenaléhal na mě. Vyšli jsme tedy společně na chodbu, abychom se přesunuli do salónku ve východním křídle, kde bychom měli více soukromí.

V dalším kroku mě ale zastavila ruka, která mě zachytila za paži a trhnutím otočila k sobě. Než jsem si stihla uvědomit komu čelím, pocítila jsem na tváři štiplavou bolest. Byla to Celestine, kdo mě k sobě prudce otočil a uštědřila mi facku tak silnou, až mi vyhrkly slzy.

"Nevím jestli jsi tak hloupá nebo to děláš schválně," pronesla vztekle. To už vedle mě stál Kieran, který si ji měřil přísným pohledem.

"Tohle snad nebylo nutné," řekl klidně, ale s naštvaným podtónem.

"Vy se do toho nepleťte princi! Měl jste být můj! Mohl jste mít mě i tohle království... proboha, kdo by odmítl tak výhodný sňatek, snad jen naprostý pitomec," přecházela postupně v křik a z očí jí šlehaly blesky. Kieran na to ale nic neřekl.

"Co se tady děje?" ozval se za Celestine náš otec následovaný Callem. Nedokázala jsem ze sebe vydat ani hlásku, jen jsem na ni dál němě zírala s vytřeštěnýma očima a rukou přitisknutou na místě dopadu její dlaně.

"Děje se pouze to, že tenhle bastard je přítěží pro tohle království už moc dlouho. Přebrala mi manžela a bez špetky studu se tady s ním promenáduje, před ostatními princi. Takhle mě přede všemi ponížit. Je to stejná běhna, jako její matka," prskala naštvaně a propalovala mě pohledem.

"Celesto!", "sestro!" ozvali se najednou otec i bratr.

"Vy dva mlčte!" okřikla je. "Ty jsi ji sem neměl vůbec tahat! Jakoby nestačilo, že jsi podvedl a zostudil naši matku, ale ještě sis důkaz svého naprostého selhání dotáhl až sem a vetřel ji do naší rodiny. Je to jen rozmazlený spratek, který se neumí chovat a dělá jen a jen potíže. Je ostudou téhle rodiny, ani do ní nepatří," ukázala prstem na otce. "A ty," přesunula svůj pohled na bratra. "Nechal ses jí strhnout a stal se z tebe další rozmazlenec, bez špetky dobrého vychování. Ale to se brzy změní. Už za dva týdny nastoupíš do našich bojových jednotek a vydáš se s nimi na cesty za dobitím dalších území," dodala a vzala tak mému bratrovi další slova. Jen na ni překvapeně zíral.

"Snažila jsem se tě tolerovat dost dlouho. Vždycky se všechno točilo jen kolem tebe. Ještě jsem byla tak velkorysá, že jsem ti chtěla najít bohatého manžela a udělat z tebe počestnou, bohatou a mocnou ženu. Jenže ty jsi jen nevděčná mrcha, která si absolutně neváží toho, co má, a co se jí nabízí," přesunula svůj pohled znovu na mě. Bolelo to, všechna ta slova.

"Moc mě to mrzí. Nikdy jsem nechtěla, aby to dopadlo takhle. Já tě vždy měla a pořád mám moc ráda. Pro mě jsi má sestra, ať už je to jakkoliv. Třeba to půjde ještě napravit," zkusila jsem, ale jakoby jí má slova jen víc popudily. Vztekem se jí rozšířily zorničky a rty se lehce zkřivily vztekem.

Než se stihl kdokoliv z nás vzpamatovat, popadla dýku z otcova opasku, druhou ruku natáhla a chytla do dlaně hrst mých vlasů, za které si mě přitáhla blíž k sobě, přičmž pravou ruku s dýkou napřáhla mým směrem. Instinktivně jsem zvedla levou ruku a chytila do ní čepel dýky. I přes ostrou a bodavou bolest v dlani, jsem ji pevně držela a snažila se ji odtáhnout od sebe. Mezitím se již vzpamatovali i ostatní a zatímco otec s Callem chytili Celestine, každý z jedné strany za paži, aby ji ode mě odtáhli, co nejdál, Kieran zase táhl mě dál od ní. 

"Nenávidím tě," křičela u toho. "Měla jsi umřít už dávno," pokračovala.

Seděla jsem na zemi, v pravé ruce sevřený Kieranov kapesník, který mi přiložil na řeznou ránu, která mi silně krvácela. Vyděšeně jsem hleděla na svou sestru, která se mě právě pokusila zabít. V uších mi pískalo a v hlavě hučelo. Přes slzy jsem viděla rozmazaně a celé tělo se mi chvělo. Měla jsem problém popadnout dech. Kieran zrovna na Celestine mluvil, ale já neslyšela ani nerozuměla jedinému slovu. Potřebovala jsem pryč. Potřebovala jsem se dostat, co nejdál od tohohle šíleného hloučku osob, který se neustále rozrůstal, jelikož křik nesoucí se chodbou, zalarmoval strážné, kteří vzápětí přiběhli, aby zkontrolovali, co se děje. Stáli všude kolem nás a jen nechápavě sledovali, co to vlastně přesně vidí. Není totiž běžné spatřit v chodbách paláce královnu, útočící na svou sestru a zbytek rodinných příslušníků, snažících se jí v tom zabránit.

Využila jsem chvíle, kdy si mě nikdo nevšímal a po zemi se odplazila, mezi nohama přihlížejících, co nejdál od nich. V bezpečné vzdálenosti, jsem se postavila na své třesoucí se nohy a rozutíkala se, co to jen šlo, pryč. Běžela jsem k nejbližšímu tajnému tunelu, který mě mohl dostat ven z paláce. V ruce mi bolestivě tepalo a nohy jsem měla, jako z rosolu. I tak jsem ale nepřestávala běžet, dokud jsem nebyla venku u svého koně, na kterého jsem vzápětí nasedla a ujížděla, co nejdál od paláce.