V moment, kdy jsem vstoupila do hlavního sálu, uštědřilo mé srdce nejméně dvě zástavy. Zasekla jsem se v pohybu a zůstala stát, jako přimražená. Ústa dokořán, oči široce vytřeštěné. Nedokázala jsem pořádně zpracovat, co vlastně vidím. Kieran na tom nebyl o moc lépe, když vstoupil do sálu za mnou a lehce do mě narazil, jak jej překvapilo, co před sebou vidí. Čekala jsem, že jakmile otevřu dveře, stanu tváří v tvář své sestře, že to Celestine bude sedět na trůnu. Jenže ona v místnosti vůbec nebyla. Místo toho si na královském trůnu vesele hověl můj bratr s korunou na hlavě, ukusujíc jablko, jako by se nic nedělo. Jakoby události za posledních několik hodin, vůbec neproběhly.

"No konečně, věděl jsem, že ty zvěsti o tvé smrti jsou lež. Na to jsi až moc chytrá," věnoval mi zářivý úsměv, seskočil z trůnu a vesele kráčel směrem k nám.

Kieran v ruce stále třímal svůj meč a při pohledu na mého bratra s tak dobrou náladou, jej sevřel v ruce pevněji. Jemným gestem jsem mu naznačila, aby meč zase schoval a sama se rozešla bratrovi vstříc. Pořád jsem tomu výjevu nemohla uvěřit.

"Co se to tady děje?" zeptala jsem se tedy nechápavě.

"Začíná nová éra vládnutí Elisho," usmíval se na mě Call. "Konečně nás nebudou ubíjet žádná pravidla ani rozkazy. Budeme si moct dělat, co se nám jen zlíbí," rozpřáhl ruce od sebe, jako by tím naznačoval, že nám teď patří celý svět..

"Jenže ty nejsi král, o tomhle ty nerozhoduješ," zavrtěla jsem hlavou nesouhlasně.

"Právě naopak sestřičko, teď tomuhle království vládnu já a tebe bych chtěl po svém boku," pronesl rozhodně.

"Calle, tohle není hra. Kralování není legrace, svou lehkomyslností ohrožuješ celé naše království a všechny lidi v něm," nesouhlasila jsem s jeho vizí. "Kralování je o zodpovědnosti, důslednosti, taktikách a těch pravidlech, které jsi zmínil. Proto měla vládnout Celestine, ona tohle všechno ovládala. Koruna a trůn nikdy nebyly nic pro nás," pokračovala jsem.

"Jenže Celestine už tady není," ušklíbl se a mi se výraz v jeho tváři vůbec nelíbil.

"Kde je?" zeptala jsem se tedy napřímo.

"Řekněme, že oficiálně je na cestě do kláštera v sousedním království... no a neoficiálně ji dost pravděpodobně po cestě potká nepěkná nehoda, ale neboj nechám ji vystrojit královský pohřeb," pokrčí rameny a u toho se stále usmívá.

Dle jeho výrazu očekává, že budu z jeho plánu nadšená, jenže mi se chce z pohledu na jeho novou osobnost, zvracet. Je mi z něj zle, tělo se mi svírá bolestí, zklamáním a zhnusením z toho, co před sebou vidím. Tohle není můj bratr. Rozhodně to není ten Call, se kterým jsem vyrůstala. Ten, který se mnou pobíhal po lese a chodil mě do mého pokoje utěšit, když mi bylo smutno.

"Tohle nemůžeš!" zavrtěla jsem smutně hlavou.

"Věř mi, že můžu. Myslel jsem, že budeš ráda. Vždyť ona sama, tě ještě před pár hodinami chtěla zabít, tak proč ji to neoplatit stejnou mincí," zamračil se.

"Protože to není správné. Ano, chtěla mě zabít, jenže já nejsem ona. Já takováhle rozhodně nejsem. Ať už mi Celestine ublížila sebevíc, rozhodně ji nepřeji smrt," zadívala jsem se mu zpříma do očí.

"Vždycky jsi byla tak slabá Elisho," povzdechl si podrážděně. "Obrovské srdce, ve kterém bylo místo pro všechny, bez rozdílu. Proto tě to taky stálo málem život," dodal.

"Nech Celestine být, ty přece nechceš nikomu ublížit," nevšímala jsem si jeho slov, která se do mě zabodávaly, jako jehly.

"Jí ano. Tobě bych nikdy neublížil, alespoň ne úmyslně," pokrčil rameny.

"Jak to myslíš?" nechápala jsem.

"To ty!" ozval se Kieran vedle mě a já v tu chvíli pochopila. Periferně jsem si všimla, jak sáhl k opasku pro svůj meč. Chtěl mě chránit, ale Call byl pořád můj bratr a já nechtěla sledovat, jak spolu navzájem bojují. Proto jsem se na něj otočila a pohledem jej požádala, aby to nedělal.

"Přesně tak hrdino, poslechni tady dámu," pronesl Call posměšně, když si všiml našeho počínání.

"Ty útoky," zašeptala jsem a otočila se zpět na bratra.

"Nemohl jsem za to, že to byli idioti a neuměli zabít tu správnou," uchechtl se. "Naštěstí jsi ale u sebe vždy měla svého věrného ochránce," dodal ironicky s pohledem upřeným na Kierana.

"Celou tu dobu... chtěl jsi zabít Celestine," spíš jsem si ta slova potvrzovala pro sebe, než, že bych je oznamovala bratrovi.

"Kdyby ses vždycky nějakou shodou náhod neochomítala kolem, nejspíš by mi to i vyšlo. Dokonce se mi postupem času povedlo většinu strážných přetáhnout na svou stranu, aby mi s mým plánem pomáhali. Jenže při prvním pokusu, jsi mému poslovi sebrala bez varování pohár z tácu, zatímco se jej snažil odnést k Celestine a on neměl tu odvahu říct ti, aby si mu pohár vrátila zpět. Když se splašil tvůj kůň, měl to být Celestin, jenže ten chlapec si vás spletl, jelikož nebyl z našeho království. No a ten šíp... býval by se trefil, kdyby ho tady tvůj ochránce nevyplašil tak, že místo Celestine, trefil málem tebe," vysvětlil.

Těch několik týdnů, kdy jsem se bála o vlastní život, to byl celou dobu Call, který se pomocí poskoků pokoušel zabít Celestine. Ale proč, proč by to proboha dělal.

"Proč?" zeptala jsem se tedy.

"Protože už mě nebavilo věčně poslouchat, jak se mám nebo nemám chovat. Nebavilo mě to utlačování a ponižování z její strany, přičemž otec tomu jen přihlížel. Chtěl jsem si užívat života bez starostí, tak, jako jsi to vždycky chtěla i ty," zadíval se mi do očí.

"Ne," řekla jsem jen.

"Jak to myslíš?" nechápal.

"Takhle bych to nikdy nechtěla, ne na úkor někoho z rodiny. Ne, kdyby to mělo znamenat něčí smrt," vrtěla jsem nesouhlasně hlavou. "Kierane, musíš jet za Celestine! Musíš ji zachránit, dřív než bude pozdě," otočila jsem se k mému společníkovi a věnovala mu prosebný pohled.

"Ale Collette...," chtěl něco namítnout.

"Prosím, udělej to!" přerušila jsem ho, načež on nakonec s povzdechem přikývl a vyrazil z místnosti.

"Nestihne to," pronesl Call, ale jinak proti Kieranovu odchodu nic neměl. Jakoby si byl jistý, že její smrti nemůže zabránit. Jenže já věděla, že to zvládne. Musí!

"Pleteš se," zavrtěla jsem hlavou. "Co jsi udělal s otcem?" dodala jsem po chvíli, když jsem si vzpomněla, jak jej odváděli stráže.

"Řekněme, že si vyzkouší, jaké to je dostat domácí vězení," usmál se Call, jako by řekl nějakou zábavnou historku.

"Neubližuj mu," prosila jsem ho.

"Neboj, zatím to nemám v plánu. I když by si zasloužil zbičovat za to, jak přehlížel Celestino chování vůči nám... vůči tobě," zamračil se.

"On za nic nemůže," bránila jsem ho, přestože jsem někde v skrytu duše věděla, že má Call částečně pravdu. Otec byl opravdu k Celestininu chování vůči nám slepí, ale nikdy bych jej za to neztrestala, jak navrhoval bratr.

"Tss," ušklíbl se a protočil očima. "Přestaň být tak úzkoprsá a uvědom si, že jsme konečně volní," pokračoval, přičemž přešel zpět ke mě a chytl mě za ruce. "Můžeme vládnout spolu, změnit všechny pravidla. Byl by to nový věk vládnutí, nová éra. Konečně bychom byli šťastní," naléhal na mě. "Copak to nechápeš? Dělám to všechno pro tebe, pro nás. Ty jediná jsi chápala, jaké to je chtít zmizet z téhle zlaté klece, být alespoň chvíli volná. Chápala jsi mě, stála vždy za mnou a byla mým partnerem při všech těch neplechách. Vždycky jsi byla mou spřízněnou duší, mou milovanou sestřičkou," tiskl mi pevně ruce v těch svých, pohled stále upřený do mých očí. Bylo v něm tolik lásky a něhy, přesto, místo aby mé srdce skákalo radostí, jen se naopak víc a víc svíralo úzkostí.

"No tak, stačí jen přikývnout a můžeš být svobodná, můžeš si dělat, co se ti jen zlíbí," dodal ještě.

"Ne," zavrtěla jsem hlavou se slzami v očích a své ruce odtáhla z jeho sevření pryč.

Ať už svého bratra miluju sebevíc, tohle nebyl ten Call, pro kterého bych klidně zemřela. S tímhle člověkem, který stál přede mnou, jsem nechtěla mít nic společného. Můj bratr by neobětoval rodinu, pro své rozmary. Neohrozil by království, jenom proto, aby si mohl užívat. Hruď se mi svírala žalem. Cítila jsem lítost, zklamání i vztek. Celou tu dobu jsem se díky němu cítila naživu, já dosud byla šťastná, i přes to všechno, protože jsem měla otce a hlavně Calla. Jenže teď to všechno vzal a zahodil. Zničil všechno to hezké. Rozbil mě, rozbil a rozdrtil mé srdce na miliony kousků. Nezlomil mi jen srdce, ale zničil i mou duši. Protože jemu jsem celý život důvěřovala, jeho jsem milovala. Nechápala jsem to. Kdy jeho mysl tak potemněla? Jakto, že jsem si toho nevšimla už dřív? Přehlédla jsem něco, čím jsem tomuhle mohla ještě včas zabránit? Všechny ty otázky se mi honily hlavou, když jsem tam stála proti němu a hleděla mu do očí.

"Takže ne," přivřel oči a jeho láskyplný pohled, který mi ještě před chvíli věnoval se rázem změnil. Jakoby jeho oči potemněly. "Nuže, sama sis vybrala. Měl jsem zato, že jsi chytřejší, ale očividně jsi mnohem naivnější, než jsem si myslel," svraštil obočí a věnoval mi posměšný úšklebek.

Nakonec jsem se rozhodla poslední kapitolu rozdělit na dvě samostatné, kvůli její délce, takže vás před epilogem čeká ještě jedna poslední.