Zrovna mi jedna ze služebných upravovala pramen vlasů, který mi neustále a neposedně spadal do obličeje, když do mé komnaty vpadl můj bratr Carvell. Mariana, má služebná, mi věnovala přísný pohled, když jsem sebou cukla, abych si bratra prohlédla. S povzdechem jsem se tedy znovu napřímila a čekala až dokončí svou práci.

„No páni, sestřičko, tobě to ale sluší," pronesl obdivně Carvell a já na něj v odraze zrcadla vrhla zamračený pohled.

Řekl to schválně. Věděl moc dobře, jak tyhle přípravy a plesy nesnáším. Jenže dnes měl proběhnout zahajovací večer sestřiných námluv. Celestine bylo nedávno čerstvých devatenáct, a tak otec usoudil, že je na čase najít ji ženicha a budoucího krále. My s Carvellem jsme se narodili o rok později, a tak jsme toho byli alespoň pro tuto chvíli ušetřeni. Znovu jsem si v odraze zrcadla prohlédla svůj odraz. Na sobě jsem měla šaty v barvě našeho království... smaragdově zelené. Krajkové dlouhé rukávy, které jen lehce odhalovaly kůži mých rukou, stejně tak tvořila krajka, malé perličky a smaragdy i zbytek mých šatů, které mi sahaly až ke kotníkům a obepínaly mou postavu. Na bocích a zezadu pak krajku zakrývala další vrstva, již neprůhledné látky stejné barvy. Na nohou mě už nyní tlačily lodičky na až příliš vysokém podpatku. Své kaštanové, dlouhé vlasy jsem měla zčesané a sepnuté na zátylku, jen pár neposedných pramínků mi spadalo podél obličeje. Můj bratr na sobě měl oblek stejných barev se zlatou nášivku našeho erbu na náprsní kapse. Byl mým dvojčetem, a tak zdědil jak stejnou barvu vlasů, tak i podobné nadšení pro dodržování královských pravidel. Své jindy rozčepýřené vlasy měl nyní perfektně učesané a v jeho blankytně modrých očích mu jiskřilo. Určitě měl něco za lubem.

„Co že tak zvesela Calle?" Věnovala jsem mu zářivý úsměv, když jsem se k němu konečně mohla otočit čelem, jelikož Mariana už svou práci dokončila.

„Dnes nás přece čeká ples, to přece je důvod k veselí," pokrčil rameny a přešel k jednomu z velkých oken, které tvořili mou komnatu.

„Nesnášíš je stejně jako já, tak mi raději prozraď, co ti tak zvedlo náladu," nedala jsem se odbýt. Na to jsem ho znala až příliš dobře. Na rozdíl od Celestine jsme si s Carvellem byli mnohem bližší. Naše sestra už od doby, kdy matka zemřela, byla vedena k tomu, aby jednou usedla na trůn, jako nová královna. Všechna ta pravidla a nařízení... byly pro ni svaté. V podstatě s námi jednala spíše, jako naše matka než sestra. Neustále nás hubovala, když jsme tropili vylomeniny.

„Prozradím ti to později. Teď už ale musíme jít, jinak přijdeme pozdě na zahájení a ty moc dobře víš, jak by Celestine běsnila," rozesmál se Call a za ruku mě táhl chodbami našeho paláce až k tanečnímu sálu.

Když jsme byli u jednoho z horních balkónů zastavila jsem svého bratra v pohybu a potichu přešla až k zábradlí. Dole v sále již byli všichni hosté a vzrušeně mezi sebou debatovali. Čekali až jeden z našich vítačů uvede krále, budoucí královnu a její dva sourozence. Nejraději bych zůstala tam, skryta všem zvědavým pohledům a jen pozorovala dění. Jenže to už mě Call znovu popadl za ruku a táhl za našim otcem. Ten jen nesouhlasně zavrtěl hlavou a pokynul vítači, aby začal. Zato Celestine nás oba propalovala vražedným pohledem. Ebenové vlasy rozpuštěné přes ramena, jen pár vrchních pramínků sepnutých. Na hlavě korunku osázenou smaragdy a drahým kamením. Měla na sobě opravdu honosné šaty stejné barvy, prošívané zlatými ornamenty. Suknice byla tak široká, až jsem pochybovala, jestli se s nimi vůbec vleze do dveří. Ta představa mě rozesmála a Carvella to nejspíše napadlo taky, jelikož i jeho obličej zdobil široký úsměv. To už se Celestine na čele tvořila od mračení menší vráska a můj úsměv okamžitě zmizel. Nebylo radno ji rozčilovat. Ostatně tohle byl její velký den a ona se na něj připravovala už několik měsíců, v podstatě skoro celý život.

„Prosím abyste přivítali našeho krále Edwarda Jamese II. z Emmosu," ozval se z tanečního sálu hrubý hlas našeho uvaděče a náš otec prošel dveřmi, aby jako první přivítal hosty a usadil se do svého trůnu. „Jako další přichází budoucí královna a následnice trůnu princezna Celestine Stella I. z Emmosu," pokračoval a naše sestra nám věnovala poslední zamračený pohled, než jej na jejím obličeji vystřídal široký úsměv a ona vešla do sálu. Vydechla jsem si, ale ne na dlouho. Teď jsme byli na řadě my s bratrem. Pohlédla jsem na něj a on mi věnoval šibalský úsměv. To už jsem se usmívala i já. „A jako poslední přicházejí princ Carvell Albert I. a princezna Collette Elisha II.," zazněla naše jména a já se naposledy zhluboka nadechla, než jsem spolu s mým bratrem vstoupila do sálu.

Dle etiky jsme se oba našim hostům poklonili a oni se naopak poklonili nám. Poté jsme zaujali místo po levici našeho otce. Naše sestra stejně jako on seděla na jedno z trůnů. My naopak jen postávali, tak abychom nepřekáželi, ale zároveň abychom byli vidět. Nesnášela jsem to. Pak začal uvaděč představovat přítomné nápadníky a sestra každému z nich věnovala zářivý úsměv. Nebyl ani trochu upřímný ani přirozený, jen čistá faleš a přetvářka. Ostatně to byly jedny z vlastností, které mou sestru dokonale vystihovaly. Celestine byla vždy povýšená a strohá. City ani empatie ji nic neříkaly, a to byl jeden z mnoha důvodů, proč jsme si jako sourozenci byli tolik vzdálení. Carvell byl jejím naprostým opakem. Spontální, věčně usměvavý, empatický a pravda i dost svéhlavý. Miloval zábavu a rád porušoval pravidla. No a já? Já byla jako on. Jenže otci ani sestře se nelíbilo, že jsem se chovala spíše, jako kluk než jako mladá dáma... princezna. Byla doba, kdy se otec snažil zkrotit i Carvella a jeho vylomeniny, ale nakonec rezignoval. U mě to ale vzdát nechtěl, a ačkoliv jsem mu nechtěla přidělávat starosti, neexistovala možnost, že bych byla jako Celestine.