Následujících několik dní jsem se snažila Kieranovi vyhýbat. Bohužel se mi to nedařilo úplně podle mých představ. Je těžké se vyhýbat někomu, když musím v přítomnosti své sestry a všech princů trávit skoro veškerý svůj čas. Proto jsem se rozhodla, že si od něj budu alespoň udržovat dostatečnou vzdálenost. Jenže ani tenhle můj plán nevyšel. Prvních pár dnů se mi to celkem dařilo, hlavně i z toho důvodu, protože Kieran sám si ode mne udržoval odstup. Jenže pak se začali dít šílené věci. Splašený kůň při vyjížďce, kdy moje milovaná klisna dočista zešílela, jako by s ní někdo, něco provedl. Z ničeho nic sebou začala nevysvětlitelně házet až jsem z ní spadla na tvrdou zem, jenže ona běsnila dál a nebýt Kierana, který v tu chvíli přiběhl a pomohl mi dostat se od ní dál, nejspíš by mě ušlapala. Ani jsem si nevšimla, že se princ pohybuje někde v mé blízkosti, celou dobu jsem si myslela, že jsem dostatečně daleko od ostatních a sama. Naštěstí tomu tak nebylo. O dalších pár dní později jsem venku trénovala střelbu z luku. Zrovna jsem se znovu hádala se sestrou, která se mě snažila poučovat ohledně mého chování, když nás přerušilo hlasité "pozor", sestra se přikrčila a mě k zemi povalilo mohutné a silné tělo. Byl to Kieran. Chtěla jsem mu vyhubovat, obořit se na něj, že mě tak barbarsky povalil na zem, když jsem si všimla šípu zabodnutého jen kousek od nás. Nechápala jsem, jak si jej dokázal Kieran včas všimnout a zachránit mi znovu život. Chvíli jsem jej podezřívala, že tohle všechno na mě nastražil schválně, aby mě mohl zachraňovat a přivádět k šílenství. Protože od těch dvou událostí se držel neustále v mé blízkosti a neuvěřitelně mi lezl na nervy. Na druhou stranu jsem mu za záchranu mého života byla opravdu vděčná, jenže to bych mu nikdy nepřiznala. Nemusel to dělat, a přesto mě zachraňoval, a pak na mě i dohlížel.

Celestine se o posledním útoku ani slůvkem nezmínila a já o tom otci říkat nechtěla. Nechtěla jsem mu přidělávat starosti, byla jsem přesvědčená, že to zvládnu vyřešit sama. Už po tom pádu z koně jsem své obavy sdělila Callovi, který byl vzteky bez sebe. Ujišťoval mě, že se nemusím bát, že on zařídí, abych byla v bezpečí. Jenže zatím se mu to moc nedařilo. Já mu to ale neměla za zlé. Neměli jsme nejmenší tušení kdo a proč se mě snaží zabít. Má smrt by nikomu prospěch nepřinesla a nebyla jsem si ani vědoma, že by mě někdo nenáviděl tak moc, aby se mě pokusil zabít. Call pověřil několik strážných aby mě hlídali na každém kroku a dávali na mě pozor. Té úlohy se stejně tak zhostil i Kieran, což mě rozčilovalo. Chtěla jsem se od něj držet co nejdál, ale on mi to vůbec neusnaďnoval. Každým dalším dnem jsem si připadala, jako by mi někdo kradl kyslík. Pocit stísněnosti a těžký tlak na hrudi. Potřebovala jsem být alespoň chvíli sama. Vydechnout. Mezi zdmi mého pokoje to nešlo, jelikož tam mě sužovala tíha mého domácího vězení a přislíbeného sňatku. Venku v zahradách nebo mimo palác to bylo téměř nemožné. Nikdo mě nespustil z očí.

Poslední den oslav jara jsem poprosila Calla aby mi pomohl s útěkem. Zprvu byl proti, ale když jsem navrhla, že bychom mohli společně zajít na louku za vesnicí, připojit se k místním, kteří tam dnes oslavovali, nakonec souhlasil. Podmínkou bylo, že se od něj nehnu ani na krok a s tím jsem neměla problém. S bratrem jsem se narozdíl od ostatních cítila svobodně a uvolněně. Jakmile slunce zapadlo, vydali jsme se potichu chodbami zámku ven, abychom mohli na oslavy proniknout. Oba jsme na sobě měli šaty, které místní ve vesnici běžně nosili, abychom nepoutali přílišnou pozornost. Zrovna jsme přicházeli k okraji lesa, kterým bylo potřeba projít, abychom se dostali k louce na které se oslavy měly konat, když nám cestu zastoupila tmavá postava. Musela jsem několikrát zamrkat, abych v tom šeru poznala, kdo se nám to postavil do cesty. Nemusela jsem ale hádat dlouho.

"Vy jste se snad dočista zbláznili, že ano?" ten rozzuřený hlas patřil Kieranovi. "Pokud vím, princezna má domácí vězení, takže by teď měla být ve svém pokoji," propaloval mě pohledem.

"Máte v plánu jít to na mě říct mé sestře?" založila jsem si bojovně ruce na prsou.

"Ne, ale vy jste naprosto zešílela, když se chcete v noci potulovat mimo zámek, navíc v době, kdy se vás neustále někdo pokouší zabít," z očí mu šlehaly blesky a chvílemi se mi i zdálo, že i zuřivostí skřípe zuby. "A vy princi Carvelle, měl byste na sestru dával pozor a místo toho ji v těchhle bláznivinách podporujete," stočil po chvíli pohled na mého bratra. Chvíli se propalovali pohledem, než se mému bratrovi na tváři objevil pobavený úšklebek.

"Nebojte princi Kierane, já se o svou sestru dokážu postarat. Navíc tyhle blázniviny, jak vy tohle nazýváte, společně podnikáme už od dětství. Vím proto, co si můžeme a nemůžeme dovolit, abych Ell nevystavil žádnému nebezpečí," snažil se znít i mluvit klidně, ale poznala jsem na něm, že by Kieranovi nejraději jednu vrazil. Už jen tak z principu.

"Takže se, se mnou, vrátíte zpět do zámku," nebyla to otázka, nýbrž lehce agresivní oznámení s podtónem rozkazu.

"Ale naopak princi, my budeme pokračovat v cestě a to VY máte na výběr ze dvou možností. Buď se do zámku vrátíte sám nebo nás můžete doprovodit, aby jste se ujistil, že na mě můj bratr dokáže dohlédnout," předběhla jsem bratra, než mu stihl odseknout něco neslušného.

Chvíli jsem musela sama zpracovávat, co jsem to právě řekla. Proč jsem Kieranovi nabízela, aby se k nám přidal? To už mi snad dočista přeskočilo. Jeho jsem svou nabídkou očividně také překvapila. Několik dlouhých vteřin na mě zamračeně hleděl, jako by se snažil přijít na to, jestli jsem to myslela vážně nebo si z něj jen utahovala. Když pak nakonec usoudil, že má nabídka nebyl pouhý vtip, tak k mé smůle souhlasil s tím, že se k nám přidá. Nezbývalo nám tedy nic jiného než jej vzít sebou.