Když se mi ani po několika dalších minutách nepodařilo usnout, rozhodla jsem se pro noční procházku po pláži u zámku. Oblékla jsem si na sebe bílý tenký župan a nepozorovaně se vyplížila ven. Procházela jsem se po pláži, bosé nohy nechávala omývat chladným oceánem. Písek se mi lepil na chodidla a mezi prsty, ale mi to nevadilo. Zavřela jsem oči a zaposlouchala se do zvuků oceánu. Voda hučela a vlny prudce narážely do skal lemujících část pobřeží. Vítr mi čechral vlasy a tvořil husí kůži na mém těle. Procházela jsem se již notnou chvíli, když na můj obličej dopadlo několik jemných kapek. Jarní déšť. Byla to jen jemná přeháňka, ale i tak jsem se rozhodla vydat zpátky. Do postele se mi, ale vůbec nechtělo. Potichu jsem se proto vydala chodbami paláce, až do hlavního sálu. Toužila jsem se ještě na chvíli ztratit ve chvíli okamžiku. Nechat všechny myšlenky rozplynout a prostě jen být a tančit. Tak, jako tomu bylo na slavnosti, než to celé pokazil Kieran svou blízkostí. Otevřela jsem jedno z obrovských oken, abych dovnitř pustila čerstvý vzduch a jarní vánek. Ten sebou dovnitř vehnal i několik okvětních lístků z nedalekých, právě kvetoucích, stromů. Měsíc byl v úplňku a vrhal tak do sálu příjemné světlo. Zavřela jsem oči a začala si broukat melodii jedné ze skladeb, kterou nám občas hrával náš učitel hudby. Říkával, že popisuje lásku, která dokáže být sladká i hořká zároveň. Líbila se mi. Udělala jsem pár lehkých kroků a zatočila se. Hluboký předklon, následovaný o několik kroků později hlubokým záklonem. Pohybovala jsem se lehce a tiše. Jediné, co se sálem ozývalo bylo šumění větru nesoucího se lesem až dovnitř sálu. Holými chodidly, na kterých mi ještě stále ulpíval písek z pláže, jsem jemně došlapovala na tvrdou smrkovou podlahu posetou růžovými lístky, květů jabloně, stojící pod okny v zámecké zahradě. Po celou dobu jsem měla oči zavřené, mysl čistou a srdce mi bušilo návalem emocí. Stejně jako předtím, mým tělem koloval pocit radosti a klid. Připadala jsem si volná. Jako bych nebyla princezna. V tu chvíli jsem byla jen obyčejná tančící dívka a byla jsem šťastná. Žádné povinnosti, pomluvy, intriky, nenávistné pohledy nebo smluvené sňatky. Byla jsem tam jen já. Sama. Užívající si daný okamžik, do morku svých kostí. Nebyla jsem ničí loutkou, jen sama sebou. Uvolněná a šťastná. Na chvíli svobodná uvnitř zlaté klece. Všechno tohle se mi honilo hlavou i po tom, co jsem dotančila a jen stála u otevřeného okna a sledovala zářící měsíc a hvězdy na noční obloze.

Další den ráno mě probudil hluk v mém pokoji. Usnula jsem až pozdě v noci a nebyla jsem vůbec připravená na tak brzké probuzení. Jenže má sestra si mě žádala u časné snídaně, jelikož byla na zbytek dne naplánovaná vyjížďka s princi do místních lesů na lov. Vůbec jsem netoužila po tom, dívat se, jak se princové honí za divou zvěří a snaží se ulovit, co největší a nejvýstavnější kousek, aby udělali dojem na mou sestru. Věděla bych o mnohem příjemnějších aktivitách, jakými by se dal strávit den, jenže Celestine chtěla, abych jela s nimi. Nejspíš mě chtěla mít na očích, asi se bála, že bych na zámku bez její přítomnosti něco vyvedla. Vlastně jsem se jí ani nedivila. Doufala jsem ale, že se mi podaří během lovu, alespoň na malou chvíli vytratit z jejich dohledu a najít si někde malé odlehlé a tiché místo, kde bych mohla přečkat tu přehlídku nabubřelých princů, zvyšujících si svá ega na nebohých zvířatech. Jakmile jsem byla připravená, vyrazili jsme do místních lesů. Kieran si ode mě držel odstup a to bylo dobře. Přesto jsem se neubránila pocitu, jakoby mě celou dobu pozoroval. Snažila jsem se to nevnímat, ale mé tělo mě zrazovalo, když jsem při každém jeho pohledu cítila, jak mi hoří tváře, srdce bije rychleji a tělo zaplavuje horkost. Bylo to špatné. Tohle se mi nemělo dít. Nesmělo. Vždyť jsem přece Kierana nesnášela. Nebo ne? Byl to přece nevychovanec a morous. Jenže v ten večer... ukázal mi, že pod tou tvrdou slupkou se skrývá člověk a ne jen bezcitná zrůda. Jenže kdo mohl čekat, že mě tahle krátká ukázka jeho lidskosti, tak moc okouzlí. Zavrtěla jsem hlavou. Už na to nesmím myslet. Musím ten večer i Kierana dostat ze své hlavy dřív, než se mi nepopsatelně zaryjí do srdce. Za tu bolest, která by následovala to nestojí. Ani kdyby se ukázalo, že umí být ve skutečnosti milý a pozorný. Nesmím to dovolit. Kieran je pro mě zapovězený.