Jakmile hostina skončila a všichni se odebrali do svých pokojů, zbyli jsme v sále jen my dva s bratrem a Celestine s otcem. Měla jsem sto chutí utéct, ale nešlo to. Už tak jsem měla zaděláno na pořádný problém a útěkem bych si zavařila jen víc. Netušila jsem, co mě vlastně čeká. Sestra zuřila, to mi bylo jasné. Otec ale naštvaně nevypadal. Jenže on se při naší výchově nikdy moc neangažoval. Před smrtí to vždy dělala naše matka a po ní to pak převzala Celestine. To ona nás peskovala, kdykoliv jsme něco provedli. V místnosti bylo takové ticho, že by bylo slyšet cinknout padající špendlík. Všichni jsme napjatě čekali, až Celestine promluví. Bratr i otec svůj pohled upírali k ní, kdežto já ten svůj zabodla do podlahy pode mnou. Nezvládla bych se jí teď podívat do očí, i když jsem byla pořád přesvědčená, že já nic špatného neudělala. Chtěla jsem jen všem udělat radost, zvednout jim náladu a dát sestře hezký dárek k oslavám jara. Jenže ona to nadšení se mnou očividně nesdílela.

"Nechápu proč musíš pořád dělat problémy Collette. Copak ti nedochází, jak moc jsou tyhle námluvy pro mě důležité?" Začala a já se na ni poprvé za celou dobu podívala.

"Ano, ale...," chtěla jsem ji vysvětlit, že jde jen o nedorozumnění.

"Musím před princi nějak vypadat, ale ty musíš pokaždé všechno zkazit. Tohle ale byla poslední kapka," nenechala mě domluvit a hned pokračovala dál. Bála jsem se toho, co přijde. "Od teď máš domácí vězení. Budeš smět jen na společenské akce a události, na kterých se tvá přítomnost bude očekávat. Zbytek dne ale strávíš zavřená ve svém pokoji. Alespoň budeš mít dostatek času přemýšlet o svém chování," vyřkla můj rozsudek a já si připadala, jako by mi někdo položil obří kámen na hrudník.

"Tohle přece nemůžeš!" Vykřikla jsem. V očích mě pálily slzy, těžko se mi dýchalo. Ona mi místo odpovědi věnovala přísný a nekompromisní pohled. "Otče prosím! Řekni něco," stočila jsem svůj pohled k jediné osobě, která mi v tu chvíli mohla pomoct. Nechtěla jsem skončit zavřená ve svém pokoji. Takový trest jsem si nezasloužila.

"Mrzí mě to Collette," řekl smutně. Tím byl můj rozsudek zpečetěn. Už jen to, že mi řekl Collette a ne Ell znamenalo, že je na sestřině straně.

Zhluboka jsem se nadechla a zadržela slzy, které se draly ven. Následně jsem jen přikývla a bez dalších slov jsem se vydala do svého pokoje. Někomu by možná mé rozpoložení z trestu připadalo malicherné, jenže pro mě znamenala svoboda všechno a sestra mi ji teď vzala. Zůstal mi jen život plný povinností a pravidel. Rychle jsem přešla chodbou až do svého pokoje, kde jsem za sebou zavřela dveře. Chvíli jsem přecházela po místnosti tam a zpět, než jsem nakonec padla do postele. Chtělo se mi brečet, ale místo vodopádů slz, mi po tváři stekla jen jedna jediná. Zavřela jsem oči a hlasitě si povzdechla. Nezbývá mi teď, než jen sekat dobrotu a doufat, že ta zloba Celestine brzy přejde. To byla totiž jediná naděje pro konec mého vězení.

***

Druhý den ráno mi nechala sestra po služebných vzkázat, že očekává mou přítomnost u snídaně a následně při turnajích, kde měli princové předvést své dovednosti s lukem a šípy, či mečem. Bez zbytečných námitek jsem se převlékla do jednoduchých šatů. Na snídani jsem přišla mezi posledními, ale ještě dostatečně včas na to, abych nenaštvala sestru. Posadila jsem se na své místo po otcově pravici a čekala než donesou snídani, aniž bych zvedla pohled od stolu. Nakonec jsem ale přece jen vzhlédla, jak to byl pocit, že mě někdo sleduje a pak blankytně modré oči, které mě upřeně pozorovaly. Princ Kieran na mě nepokrytě zíral a mi to nebylo ani trochu příjemné. Zavrtěla jsem se na místě a znovu svůj pohled zabodla do talíře před sebou, který přede mě zrovna položil jeden ze služebných. Neměla jsem ani moc hlad, takže jsem spolka jen pár soust a ve zbytku jídla jsem se až do konce snídaně přehrabovala.

Pak jsme se všichni vydali na bojiště, kde se měli princové před sestrou předvést. Nestačilo jen, že ji oslňovali svými slovy, ale museli přece předvést i že jsou silní a umějí se bít. Přišlo mi to směšné, ale nahlas jsem to neřekla. Rozhodli jsme se k bojišti vydat pěšky, jelikož nebylo daleko a počasí přímo vybízelo k procházce. Sestra tak navíc měla čas si ještě popovídat s princi. Držela jsem se vzadu hezky o samotě. Carwell měl zrovna jiné povinnosti, takže mi nemohl dělat společnost. Věděla jsem, že je u mě ještě dřív, než promluvil.

"Včera jste se tvářila mnohem veseleji princezno. Alespoň tedy do doby, než večeře skončila fiaskem," Ušklíbl se a svou chůzi zpomalil na stejné tempo, jako tu mou.

Chtěla jsem mu něco odseknout, poslat jej do patřičných míst nebo mu alespoň zabodnout podpatek mých lodiček do nohy, aby mu ten jeho úsměv zmizel ze tváře. Jenže nic z toho jsem udělat nemohla. Kdyby se to dozvěděla má sestra, jen by to zhoršilo mé vězení a to jsem nechtěla. Proto jsem místo toho raději mlčela a dělala, jako by tam princ ani nebyl.

"Vaše sestra nejspíše musela zvolit hodně přísný trest, když teď mlčíte a ani neodporujete. Jsem velmi překvapen, že se umíte chovat i slušně a nedělat jen vylomeniny," pokračoval Kieran a vytáčel mě tak víc a víc.

"Neměl byste se princi věnovat spíše mé sestře? Přece jen, soupeříte tady s ostatními princi o to, aby byla vaší budoucí ženou," změnila jsem téma a snažila se znít, co nejvíc klidně a důstojně. Žádné urážky, i když jsem jich měla na jazyku hned několik.

"To ano, ale jsem si jistý, že pár minut strávených s vámi mi mé šance u vaší sestry nesníží," byl tak sebejistý, až to bylo nesnesitelné.

"Čemu vděčím za tu čest?" Procedila jsem skrz zuby. Opravdu jsem se snažila, aby to znělo mile, ale nemohla jsem si pomoct, takže to naopak vyznělo nepřátelsky a ironicky. Zamračila jsem se a stiskla pěsti.

"Baví mě pozorovat, jak dokážete pokaždé znovu a znovu svou blbostí pošlapávat svůj urozený původ a titul," pokrčil rameny, jako by to byla jasná věc. Vážně mi právě nepřímo řekl, že jsem hloupá? Nemá v sobě ani kousek slušnosti a mě tady bude poučovat o vychování. Bez jediného slova jsem pokračovala v cestě, oči upřené před sebe a jeho poznámku jsem nechala bez dalších zbytečných slov, které by mě mohli stát další a další dny mé svobody.

"Snad jsem vás neurazil princezno," zasmál se. Začínala jsem si myslet, že je jeho cílem mě vytočit. Zavrtěla jsem hlavou a nevšímala si ho.

Zastavili jsme před branami bojiště a čekali až se Celestine rozloučí s princi, se kterými zrovna hovořila. Po chvíli ticha mi to nedalo a stočila jsem svůj pohled ke Kieranovi. Bylo mi podezřelé, že mlčí. Čekala jsem cokoliv, ale to, že mi ten chlípák bude nepokrytě zírat přímo do výstřihu mě naprosto vyvedlo z míry.

"Troufám si říct princi, že mi právě už déle, než je vhodné, zíráte přímo na má ňadra. Jste jen obyčejný barbar a zrovna vy mě chcete poučovat o vychování?" Nedalo mi to. Svůj pohled jsem zaměřila přímo na něj. Bez sebemenšího náznaku studu nebo překvapení jen zvedl pohled a zadíval se mi přímo do očí.

"Nerad vám kazím vaši doměnku princezno, ale vaše poprsí není tak zajímavé, abych mu věnoval víc pozornosti, než jen letmý pohled," ušklíbl se a odešel s ostatními princi připravit se k ukázce boje.

Já tam zůstala stát s otevřenou pusou a překvapeným pohledem. Co si to dovoluje! Já jsem byla sice, jak by řekl můj otec, třeštidlo, ale princ Kieran byl hotový nevychovanec a neurvalec. Doufala jsem jen, že má sestra bude mít dost rozumu, aby si jej nevybrala.