Nechtěla jsem ale naše rodinné neshody probírat zrovna s Kieranem. Nerozuměl by tomu. Zavrtěla jsem hlavou nad tím vším, co se mi honilo hlavou a přesunula svou pozornost zpět na Kierana.

"Proč se vlastně tolik snažíte vybočit z běžného chování klasické princezny?" překvapil mě Kieran svou otázkou. Nečekala jsem to.

"Není pravda, že bych se snažila vybočit z pomyslného normálu. Nedělám nic z toho úmyslně," zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou.

"Tak proč to tedy děláte?" zeptal se znovu.

"Chci jen prostě být sama sebou. Chtěla bych být volná, nespoutaná etiketou, nařízeními a příkazy. Miluju hudbu, a tak bych chtěla tančit kdykoliv, kdy budu chtít, i kdyby to bylo uprostřed poledne v zámeckých zahradách. Zbožňuju pláž a moře, chci se tedy občas projít bosá po pláži nebo nechat chodidla omívat chladnou mořskou vodou," snažila jsem se mu vysvětlit mé chování, i když jsem pochybovala, že by to někdy mohl pochopit.

"Chápu," přikývl. Pochybovala jsem, že by to chápal, ale byla jsem ráda, že už to dál nerozebíral.

"Také jsem o vás lecos slyšela," promluvila jsem po chvíli. Nedalo mi to a potřebovala jsem se jej konečně zeptat, jestli je všechno to, co se o něm povídá pravda.

"Tomu věřím," zasmál se Kieran. Zněl pobaveně, nikoliv naštvaně. "Tak se ptejte," dodal po chvíli.

"Slyšela jsem o vás zvěsti, povídá se, že jste krutý, zlý a arogantní," řekla jsem tedy nakonec. Když jsem si všimla jeho zamračeného obličeje, napadlo mě, že jsem možná zašla až příliš daleko. "Přiznávám, že od vašeho příjezdu, jsem těmhle zvěstem věřila, protože jste se mi opravdu jevil jako arogantní a namyšlený dědic trůnu. Jenže musím přiznat, že po čase se můj názor začal pozvolna měnit," dodala jsem rychle.

"Opravdu?" přesunul ke mě svůj pohled. Má poslední slova jej očividně velmi zaujala.

"Opravdu," přikývla jsem nakonec.

"A řeknete mi, co přesně změnilo váš názor?" vyzvídal dál.

"Až poté, co vy mi odpovíte na mou otázku, zda je to, co se o vás povídá pravda," nedala jsem se, načež si Kieran hlasitě povzdechl.

"Není to pravda. Nikdy jsem nebyl krutý ani zlý. Arogantní občas možná, ale já bych tomu spíše říkal zásadový, cílevědomí nebo důsledný. Občas jsem možná přísný či rázný, ale rozhodně né krutý. Tenhle popis by spíše seděl na mého otce. Ten opravdu krutým je. Přestože oba trváme na přísném dodržování zákonů a mluvení pravdy, jakmile dojde na tresty a soud, tak se ve svých názorech i činech rozcházíme. Nechci vás obtěžovat nechutnými a nehezkými detaily o otcových praktikách trestání provinilců. Důležité je, že já takový rozhodně nejsem, což naprosto vyvrací vše, co se o mě povídá, ale na to jste již ostatně přišla i vy sama nepletu li se," vysvětlil mi.

"To je pravda," přikývla jsem. Stejně, jako on se dál nezaobíral našimi rodinnými záležitostmi hlavně, co se mé sestry týče. Rozhodla jsem se, že ani já jen nebudu zasypávat dalšími otázkami o jeho otci, ať už jsem byla sebevíc zvědavá. Tohle jsem mu prostě dlužila, možnost sám se rozhodnout, zda se mi svěří, či nikoliv.

"A už mi tedy povíte, co tedy změnilo váš názor?" vrátil se zpět ke své předchozí otázce.

"Vy sám. Několikrát jste mi dokázal, že pod tou tvrdou slupkou umíte být i docela milý a zábavný," přiznala jsem mu s pohledem upřeným do jeho očí.

 "Zdálo se mi to nebo to od vás byla lichotka směřovaná na mou osobu," pousmál se na mě. Jeho dobírání si mé osoby bylo zpátky.

"Nejspíš v tom hledáte něco, co tam není," pokrčila jsem rameny s hraným nezájmem.

"Určitě ne, jsem si zcela jistý, že to měla být lichotka. Vlastně bych si dokonce troufal tvrdit, že vás má lidská stránka okouzlila," pokračoval.

"Nebuďte směšný, oba přece dobře víme, že to není pravda. Spíše naopak, to vy přiznejte, že jsem vás okouzlila svým nevytříbeným chováním," oplatila jsem mu jeho dobírání a usmívala se u toho. Nikdy bych nevěřila, jak příjemně mi v jeho společnosti bude.

"Přiznávám," pronesl šeptem s vážným výrazem ve tváři, oči zabodnuté do těch mých.

To jedno, jediné, jednoduché slovo způsobilo menší zástavu mého srdce. To s jakou upřímností a vážností jej pronesl. Hleděl mi zpříma do očí a vyčkával na mou reakci. Nemusela jsem nic říkat. Už jen z mého překvapeného výrazu a zrychleného dechu musel poznat, jak moc na mě jeho přiznání zapůsobilo. Měla jsem pocit, že mi každou chvíli dojde kyslík a ten pocit se ještě více umocnil, když se Kieran zvedl ze země, aby se následně naklonil přímo nade mě. Přikoval mě svým tělem k zemi, aniž by použil jen zlomek násilí. Stačila k tomu pouze blízkost jeho těla a já byla jako omámená. Nemohla jsem se pohnout a ani jsem vlastně nechtěla. Oplácela jsem mu jeho intenzivní pohled a čekala na jeho další kroky. Pravou rukou mi zastrčil pramen vlasů za ucho a jemně mě pohladil po tváři. Když si byl jistý, že neudělá nic, co bych sama nechtěla, zkrátil tu malou vzdálenost mezi námi na minimum a políbil mě. Znovu. Jenže tentokrát to bylo jiné, než tehdy u útesu. Jeho polibek byl něžný a jemný, jakoby si mé rty vychutnával. Tělo jsem měla, jako v ohni, ruce i rty mě svrběly. Pokud jsem dosud zvládala jeho kouzlu odolávat a držet si od něj odstup, tímhle polibkem všechny mé další pokusy sabotoval. Zbortil veškeré hradby, které jsem si kolem sebe vystavěla, abych si Kierana od sebe držela dostatečně daleko. Stačil jen ten jediný polibek, který jsem mu nadšeně oplácela. Věděla jsem, že toho budu později litovat, ale v tu chvíli jsem si přála, abychom existovali jen mi dva.