Až do večeře jsem byla jako na trní, neuměla jsem se Kieranovi ani podívat do očí, aby nepoznal, že jsem z jeho pozvání na společné dostaveníčko velmi nervózní. Měla jsem ho odmítnout, měla bych zůstat zavřená ve svém pokoji a do zahrad nechodit. Tím, že tam pujdu totiž riskuju spoustu věcí, včetně svého života. Celestine by mě zabila nebo by mě nechala okamžitě provdat za prvního prince, který by ji přeběhl přes cestu. Třeba by mě dokonce nechala zavřít za pohrdání královnou. Neuměla jsem si ani představit, jaký trest by si pro mě nachystala, protože jakmile by zjistila, že jsem se sešla s princem Kieranem o samotě, byl by její vztek tak velký, že by sahal až k pobřeží dalšího království.

Proto jsem po zbytek dne byla myšlenkami úplně jinde. Sestra i otec mě museli několikrát napomenout, protože jsem nedávala pozor. Naštěstí se ale vůbec nezaobírali tím, jaký je důvod mé roztržitosti. Call mi sice několikrát věnoval vědoucný pohled s pozvednutým obočím. Tušil, že se něco děje, ale netlačil na mě, neptal se. Nechával čistě na mě, jestli se mu s mým trápením svěřím nebo si to nechám pro sebe. Přestože jsem bratrovi věřila víc, než komukoliv jinému, tohle byla věc, se kterou jsem se nechtěla svěřit ani jemu.

Den utekl jako voda a večeře snad ještě rychleji. Hned po ní jsem utekla, bez jediného slova, do svého pokoje a několik dlouhým minut po něm přecházela tam a zpátky. Přemítala jsem jestli se s Kieranem sejít nebo zůstat ve svém pokoji. Opakovala jsem si stále dokola všechna pro a proti. Pak mě přepadla další vlna rozepře, protože jsem netušila, co bych si na dané setkání měla obléknout, pokud bych tedy samozřejmě šla. Připadala jsem si, jako malá holka. Nakonec jsem jen zavrtěla hlavou vzala si na sebe své jezdecké kalhoty, bílou košili a hnědý, kožený korzet. Vlasy jsem si svázala stuhou na temeni hlavy. Pak jsem stejně, jako už několikrát, využila několika svázaných prostěradel a vyhodila je ven ze svého okna, abych po nich mohla sešplhat dolů do zahrad.

"Vidím, že už vám to jde mnohem lépe," pronesl Kieran za mými zády, jakmile jsem se spustila až na zem.

"Důležitý je trénink," pokrčila jsem rameny, načež se Kieran lehce pousmál.

"Škoda, doufal jsem, že mi znovu skončíte v náručí," dodal po chvilce a způsobil mi tak hned první zástavu srdce. Neměla jsem tušení, jestli si ze mě jen utahuje nebo to myslí vážně. Občas to u něj bylo těžké rozeznat.

"Chcete se tedy procházet po zahradách?" zkusila jsem změnit téma a odvést tak pozornost od toho, jak mě princ už od první chvíle uváděl do rozpaků.

"To bychom klidně mohli," přikývl a chvíli mě zaujatě pozoroval. "Nebo můžeme dělat něco, co ráda děláte vy," dodal nakonec.

"Jak to myslíte?" pozvedla jsem nechápavě jedno obočí.

"Rád bych věděl, co ráda po večerech děláte. Tedy kromě tančení s vesničany," vyvedl mě znovu z míry a nezapomněl si ze mě dál utahovat.

Ještě chvíli jsem na něj jen zírala a přemýšlela, o co mu vlastně jde. Moc ráda, bych mu chtěla vidět do hlavy a vědět na co zrovna myslí.

"Ráda se procházím po pláži nebo pozoruji hvězdy," dala jsem mu nakonec odpověď.

"Předpokládám, že když mluvíte o pozorování hvězd, nemáte na mysli jejich sledování ze zámecké knihovny, že?" věnoval mi pobavený úšklebek.

"To opravdu nemám," přikývla jsem s úsměvem.

"Takže?" pobídl mě.

"Takže půjdeme na sever zahrad, kde je nejméně stromů, tam si lehneme do trávy a budeme pozorovat noční oblohu," věnovala jsem mu další široký úsměv a vydala se daným směrem.

Kieran mě bez jediného slova následoval až ke zmiňovanému místu. Bez dalších slov jsem se položila do trávy, tak aby mi to bylo co nejvíce pohodlné a čekala, až Kieran udělá to samé. Ten bez prupovídek udělal to stejné.

"Děláte tohle často?" promluvil nakonec.

"Už když jsme byli s Carwallem malý, často jsme v noci utíkali do zahrad, položili se do trávy a pozorovali noční oblohu. Náš dvorní učitel, nás kromě jiného, učil i rozeznávat hvězdy a různá souhvězdí. S bratrem jsme se pak při našich nočních sledováních předháněli, kdo jich na obloze najde a rozezná víc," začala jsem mu vyprávět vzpomínky na mé dětství s bratrem.

"Vypadá to, že máte s bratrem opravdu silný a hezký vztah," konstatoval Kieran.

"To máme. Je pro mě zároveň i mým nejlepším přítelem. On jediný ví, jak se cítím ještě dřív, než mu to řeknu. Chápe mě," přikývla jsem, oči upřené k obloze.

"Mám také bratra. Je tedy mladší než já, ale mám ho rád. Na svůj věk je až nesnesitelně chytrý a vyspělí. Není to sice úplně vhodný budoucí panovník, ale věřím, že čas a zkušenosti to změní," promluvil po chvíli ticha.

"Taky máte blízký vztah?" zeptala jsem se. Nebyla to jen zdvořilostní otázka. Opravdu mě to zajímalo.

"Ano, i když ne tak pevný, jako vy se svým bratrem," odpověděl.

"I tak to stačí. Důležité je, že jej máte rád," dodala jsem.

Lehce jsem tím narážela na svůj vztah s mou sestrou. Byla jsem vlastně ráda, že o ni Kieran nemluví. Těžko se mi o našem vztahu hovořilo. Nikdy mi žádná osoba nepřišla tak vzdálená, jako právě ona. Ani v dětství jsme si nikdy nebyly blízké. Nejsem si jistá, jestli to bylo smrtí matky a tím, že v tak raném věku musela zastávat její roli při naší výchově. Nebo to bylo tím, že jsme měli velmi rozdílné zájmy. Ať tak nebo tak, jediné, co nás spojovalo, byla naše stejná krev a rodiče. Občas se ale zdálo, že ani to nestačí.