Dalšího rána po mém rozhovoru s otcem, mě přišel Carvell navštívit do mého pokoje. Domácí vězení, které mi Celestine uložila, se mi začalo hodit, abych se nemusela s nikým vidět. Chtěla jsem být sama. Neměla jsem na nikoho náladu. Navíc se palácem velmi brzy roznesla pravda o mém původu. Nezkoumala jsem, kdo to vyslepičil nebo kde se to dozvěděl. Bylo mi to jedno. Mé srdce bylo nakřáplé a stačilo málo k jeho roztříštění. Na otce jsem se již tolik nezlobila, ale ani tak jsem mu nedokázala ještě plně odpustit, že mi celou dobu lhal a už dříve mi neřekl pravdu. Se Celestine jsme se viděly pouze při společném jídle, a i tehdy mi nevěnovala sebemenší pozornost. Nemluvila se mnou, ani se na mě nepodívala. Přestala jsem pro ni existovat. Bolelo mě to, obzvlášť proto, že já ji měla stále ráda. Vyhýbala jsem se i Kieranovi. Hlavním důvodem bylo to, že jsem proti sobě svou sestru nechtěla poštvat ještě víc. Z malé části jsem se mu ale vyhýbala i proto, jelikož ve mě Celestine svým proslovem, tehdy v mém pokoji, nahlodala zrnko pochybností o čestnosti jeho počínání. Začala jsem pochybovat o tom, jestli o mě má doopravdy zájem a čím dál tím více jsem si začínala myslet, že měla Celestine pravdu. Nedal mi pražádný důvod si myslet, že by mi lhal nebo mě vodil za nos, i přesto jsem všechny ty myšlenky a pochyby nedokázala pustit z hlavy. Bylo lepší s ním nemluvit, nevidět se s ním. On přijel kvůli mé sestry, nikoliv kvůli mě.

Dny jsem trávila zavřená v pokoji nebo studiem s naším učitelem v královské knihovně. Připadala jsem si každým dnem vzdálenější sama sobě. Jako bych to už ani nebyla já. Když jsem se na sebe dívala do zrcadla, bylo to, jako by přede mnou stála cizí osoba. Mé zarudlé oči a kruhy pod očima už nedokázalo skrýt ani líčení. Můj spánek začaly provázet noční můry a často jsem se budila s pláčem. Nedokázala jsem to pochopit. Jeden večer, kdy se vše zdálo naprosto perfektní, a pak stačila setina času, aby se můj život rozpadl. Ačkoliv se pro mě zdánlivě nic nezměnilo, já si začínala ve svém domě připadat cizí.

"Nejspíš jsi slyšel, co se o mě povídá," pronesla jsem šeptem, když se usadil vedle mě na postel.

"Slyšel," přikývl.

"Přišel jsi mě odsoudit? Přišel jsi mi taky říct, že už víc nejsem tvou sestrou?" zeptala jsem se a při posledním slově se zajíkla, jak jsem se ze všech sil snažila zastavit další příval slz.

"Celestine tě nejspíš moc nešetřila," uchechtl se Call smutně.

"Ne, ani trochu," zavrtěla jsem hlavou a utřela si jednu neposednou slzu ze svého obličeje.

"Elisho, podívej se na mě," pronesl a čekal až k němu zvednu svůj pohled.

Chvíli jsem váhala. Bála jsem se mu podívat do očí. Bála jsem se, že v nich uvidím opovržení, pohrdání nebo něco daleko horšího. Nakonec jsem jej však poslechla a zadívala se mu zpříma do očí. Nic z toho, čeho jsem se obávala, v nich nebylo. Naopak, viděla jsem v nich jen soucit a lásku.

"Je mi úplně jedno, komu jsi se narodila. Pro mě jsi a vždy budeš má milovaná sestřička, mé dvojče. Vždy budeš mým komplicem při našem společném tropení hloupostí. Jsi pro mě tou nejdůležitější osobou na světě," řekl a vzal během svého prolovu mé ruce do svých.

"Děkuju Calle. Mám tě ráda," vzlykla jsem, dojatá jeho upřímností.

"I já tebe sestřičko," věnoval mi zářivý úsměv a vtáhl mě do vroucího objetí.

Byla jsem ráda, že je na mé straně. Hned jsem se cítila lépe. Jeho podpora mi moc pomohla. Obzvlášť, když jsem zjistila, že Kieran musel náhle odjet. Dle informací, které mi pověděl Call, se jel rozloučit se svým otcem, který ležel na smrtelné posteli. Bylo mi ho líto. Chtěla jsem mu vyjádřit svou podporu, utěšit ho. Jenže to mi nepříslušelo. Netušila jsem ani na jak dlouho se do svého rodného království vrátil a Celestine jsem se na to zeptat nemohla. 

***

Zrovna jsem stejně, jako už několik posledních dní, trénovala v knihovně hru na housle. Stála jsem čelem k oknu, dívala se z něj do zahrady a hrála. Nepotřebovala jsem noty. Hrála jsem srdcem. Dávala jsem do toho všechny emoce, které mnou zmítaly posledních několik dní. Všechnu tu bolest, bezmoc, smutek, ale i lásku. To vše zahrnuté do jedné skladby. Hrávala jsem vždy v době, kdy se všichni věnovali venkovním aktivitám a tudíž se v části paláce, kde se knihovna nacházela, nikdo nepohyboval. Jenže tentokrát to bylo jinak. Nebyla jsem sama. Cítila jsem přítomnost další osoby a podle tlukotu mého srdce a mravenčení po těle, jsem i přesně dokázala určit, o koho se jednalo. Nejspíše už se vrátil. Přesto jsem nepřestávala hrát. Neotáčela jsem se. Dál jsem přejížděla smyčcem o struny a nechala své pocity přeměnit v hudbu. Jakmile zazněl poslední tón, ozval se za mými zády lehký potlesk.

"Hrajete nádherně," prolomil to ticho mezi námi. Až teprve tehdy jsem se k němu otočila. Mé city k němu se nezměnily, ani během doby, co jsem se od něj snažila držet dál. Následovala dalších několik dlouhých vteřin ticha.

"To s vaším otcem mne mrzí," promluvila jsem nakonec, načež Kieran jen přikývl.

"Je mi líto, že už tady s námi nebude, ale neměli jsme zrovna dobrý vztah," přiznal a přešel k oknu přede mnou.

"Ach," přikývla jsem a sklopila pohled. Nevěděla jsem, co na to říct.

"Je to všechno pravda?" zeptal se z ničeho nic.

"Co přesně máte na mysli?" oplatila jsem mu otázku, i když jsem moc dobře věděla, o čem mluví.

"To, co se o vás povídá," pronesl skoro šeptem.

"Ano. Je to pravda," přikývla jsem a sklopila pohled k zemi.

"Dobře," řekl jen.

"Dobře?" nechápala jsem. Čekala jsem cokoliv, jen ne tohle klidné přijetí.

"Ano. Očekávala jste snad něco jiného?" zeptal se, jakoby věděl, na co myslím.

"Vlastně ano," přiznala jsem.

"Původně jsem si taky myslel, že když se potvrdí pravdivost těch povídaček, pocítím nějaké negativní emoce, ale zjistil jsem, že je mi to vlastně jedno. Nezáleží mi na okolnostech vašeho příchodu na svět. Pro mne se tím, co se vás týče, vůbec nic nemění," zadíval se mi zpříma do očí, až se mi z toho pohledu rozbušilo srdce, jako splašené.

"Chtěl jsem jen, abyste to věděla," dodal, než odešel z místnosti a nechal mě tam stát zmatenou a překvapenou.