KIERAN

Té noci jsem neuměl usnout. Hlavou mi vířilo tisíce myšlenek, většina z nich se motala kolem princezny Collette. Neustále se mi promítal celý večer. To, jak tančila. Její zářící oči. Plné rty, na kterých celou dobu pohrával zářivý úsměv. Nebo taky teplo vyzařující z jejího těla pokaždé, když jsem se jí dotkl. Mučilo mě to. Mé vlastní myšlenky mě ubíjely. Nesměl jsem na ni myslet. Nebyla tou, pro kterou jsem si přijel. Vždyť mi ani nebyla sympatická... zpočátku. Byla pravým opakem toho, co jsem od své nastávající očekával, a přesto mě to k ní nějakým záhadným způsobem táhlo o to víc. To, jak zůstávala svá a bylo jí jedno, co si o ní kdo myslí, něco na tom mi imponovalo. Bože! Musím na ni přestat myslet! Takhle to dál nejde! Rozhodl jsem se, že spánek nemá cenu, protože pokaždé, když jsem zavřel oči, viděl jsem ji. Vstal jsem tedy z postele a vydal se projít. Procházel jsem chodbami zámku aniž bych měl nějaký cíl. Nakonec jsem došel do kuchyně. Sklenice studené vody by mohla alespoň zahnat to sucho v hrdle, které mě už nějakou chvíli sužovalo. S plnou sklenicí jsem se vydal zpět do svého pokoje, když jsem si na chodbě všiml něčeho zvláštního. Na zemi byly mokré stopy smíchané s pískem z pláže. Někdo se vkradl do zámku. Jako první mě napadlo, že je to další útočník, který chce jedné z princezen ublížit. Položil jsem sklenici na nejbližší stolek a tasil svůj meč, který jsem nosil vždy sebou. Můj bratr si kvůli toho ze mě utahoval, že jsem paranoidní, jenže já byl spíš praktický. Kdyby tam byl se mnou, musel by uznat, že se vyplatilo nosit jej neustále u sebe. Potichu a opatrně jsem se vydal po oněch stopách, které vedly chodbou až k tanečnímu sálu. V jedné ruce jsem pevně svíral svůj meč a druhou lehce zatlačil do dveří dělících mě od tanečního sálu. Snažil jsem se nevydávat žádné zvuky, abych případného narušitele nevyplašil. Jakmile jsem vstoupil do sálu, jako první mě ovanul studený jarní vítr. Popošel jsem o pár kroků a zahlédl jedno z obrovských oken, otevřené dokořán. Vítr dovnitř unášel okvětní lístky z nedaleké jabloně, které se pak povalovaly po zemi. Byl jsem připravený zaútočit na případného narušitele a pořádně si to s ním vyřídit, jenže nikdo takový se v sále nenacházel. Místo toho jsem tam narazil na Collette. Byla ponořena do vlastních myšlenek a vůbec nevnímala své okolí. Oči zavřené a na rtech její typický spokojený úsměv. Tančila, jako by v sále hrála hudba, ale kolem bylo jen hrobové ticho. Holé chodidla měla mokré a zašpiněné od písku. Celkově vypadala, jako by jí venku zastihla menší přeháňka. Očividně jí to všechno bylo jedno. Vypadala spokojeně... šťastně. Vrátil jsem meč zpět do pochvy upevněné u mého pasu a přesunul se blíž, abych na ni měl lepší výhled. Schovaný za jedním z mohutných a zdobených sloupů jsem sledoval, jak s lehkostí tančí po sále posetém malými růžovými lístky a ozářeným měsíčním světlem. Byl to neuvěřitelný pohled. Nikdy jsem nic takového neviděl. Nikdy jsem nepotkal nikoho takového, jako byla ona. Byla okouzlující, roztomilá... byla nádherná. V tu chvíli jsem věděl jistě, že tuhle scénu už z hlavy nedostanu. Že JI, už nikdy nedostanu z hlavy. Bylo to špatně, bylo to zatraceně moc špatně, jenže já už s tím nemohl nic dělat. Ani jsem nechtěl. Věděl jsem, že si za to ponesu následky, ale bylo mi to jedno. To můžu vyřešit až později. Zatím jsem byl jen pevně rozhodnutý, že už nemá cenu dál před Collette a jejím kouzlem dál utíkat. Byl jsem ochoten přijmout jakékoliv následky, jen abych se ji mohl znovu dotknout, abych ji mohl ještě alespoň jednou políbit na její sladké rty, které mi nedaly spát. Třeba by se mi mohlo nakonec podařit získat Celestine i trůn a zároveň si nějakou chvíli užívat tu bezstarostnost, která vyzařovala z její sestry. Byla to naivní myšlenka, ale já byl optimista. Aniž bych na sebe upozornil, vydal jsem se zpět do svého pokoje, kde jsem v posteli až do rozbřesku přemítal o všem, co se stalo a taky o všem, co by se ještě mohlo stát.